Že Mikuláš není ten pravý a „svatý“ jsem poznal dost kuriózně. Navštěvoval nás v rodině u babičky v Pelclově ulici. A já si všiml, že měl při návštěvě na nohou bačkory mojí tety Boženky. A rázem bylo po víře. Přítomným sestřenicím a sestře jsem nechtěl jejich víru kazit, tak jsem o tom mlčel. Teta, jako ředitelka mateřské školy, měla z práce k této příležitosti oblečení, ale na bačkory tak nějak zapomněla. K nám do rodiny chodil tehdy jen Mikuláš. Čerta nebylo potřeba, byli jsme hodné děti. A andělé tehdy ještě moc nechodili. Nějak se to do té budovatelské doby nehodilo.
Později, za našimi dětmi, chodili spíše zase čerti. A většinou ne jeden, ale hned několik. Byli strašní, až i nám dospělým, běhal mráz po zádech. Chrastili řetězy a přišli vždy s pytlem na zlobivé děti. Jednou v něm skončila i naše dcera. Příští rok, jen zaslechla chrastění řetězu, rychle zalezla pod postel, že jsme ji dávno po odchodu čerta nemohli dostat ven. Tak strašně se tehdy bála.
Celá Mikulášova družina chodila každoročně i na škole, kde jsme působili. Tvořili ji žáci nejvyššího 9. ročníku a chystali se na svoji produkci několik dní. Šilo se bílé oblečení pro andílky (děvčata) a černé pro čerty (chlapce), ornát pro Mikuláše dětem půjčoval místní farář. Cesta družiny začínala v mateřské škole, pokračovala přes 1. a 2. stupeň základní školy a končila procházkou po městě, za pozornosti obyvatel. Byla to akce, kterou nebylo lehké ustát dozírajícímu třídnímu učiteli 9. třídy.
A jak je tomu dnes? Myslím, že jde o rozumný kompromis. Ctí se české tradice historických postav, prezentovaný metlou, pytlem, uhlím a brambory. Ale i nějakými sladkými pamlsky. Sám jsem si tuto roli nikdy nevyzkoušel, ale jistě chápu ty, kterým se této cti dostalo, že je to pro ně životní zážitek.
A nakonec perlička. Měli jsme na škole žáka, který se čertů tolik bál, že i v 9.třídě nejenže odmítal zařadit se do Mikulášovy svity, ale nechával se v době návštěvy zavřít v ředitelně, kde byl před čety pod ochranou samotného ředitele. Jinak byl schopen, při setkání s nimi, převést neuvěřitelný amok, tak jako to kdysi předváděla naše dcera. Jenže v ředitelně postel nebyla, aby se pod ní schoval…
Olda Suchoradský