Je obecně známo, že důstojníci všech armád nespí na stejném místě jako mužstvo. U nás v domě se ubytoval sovětský důstojník s ženou. Přitom dokázali rozlomit postel. Mužstvo, což jsou vojíni a poddůstojníci, spalo v lese u rybníka Biřička. Také jsme se na ně byli s tatínkem, podobně jako jiní občané, podívat. Nikde jsem tam neviděl stany, ale pamatuji se, jak tam zarostlí chlapi v polních uniformách polehávali na zemi. Bylo v té době asi docela teplo. Tatínek, účastník 1. světové války na východní frontě, s nimi prohodil pár slov a vykouřil několik cigaret.

Nedaleko od našeho domu byla restaurace U Černého orla se zahradou a kuželníkem. Pro vysvětlení čtenářům dodám, že dnes je to samoobslužná prodejna potravin. Na zahradě měli vojáci zaparkované nákladní automobily a přímo z koreb si vyměňovali s místními občany věci ukořistěné v Německu za předměty, které potřebovali, nebo se jim hodily. Vzpomínám, že moje maminka tam za několik vajec dostala větší červený hrnec. Ten nám pak sloužil snad desítky dalších let.

Na tu zahradu jsem chodil i sám a jednou jsem se tam hrozně polekal. Zrovna jsem procházel kolem dřevěného pavilonu kuželníku, když tam na mne shora vykoukla velká rohatá hlava. Nebyl to čert, ale kráva, také válečná kořist, a vojákům sloužila jako zásobárna čerstvého mléka a masa. Polekal jsem se snad také proto, že jsem nikdy před tím krávu neviděl.

Jednou, bylo to buď v předvečer odjezdu armádní jednotky dál k východu, nebo se slavilo něco jiného, jsem seděl s tatínkem na lavičce naproti našemu domu. Se zájmem jsme pozorovali, jak vojáci ze zahrady odpalovali barevné signální rakety. To jsem poprvé viděl relativně malý ohňostroj.

Vojenská kuchyně pro důstojníky byla umístěna v suterénu nedaleké školy. Sloužili tam snad dva nebo tři kuchaři. Protože to také nebylo daleko, chodil jsem tam ze zvědavosti snad každý den. Mezi mnou a Rusy nebyla jazyková bariéra, protože v té době jsem ještě moc nemluvil. Kuchařům jsem se asi líbil a tak jsem od nich dostával různé mně neznámé pochoutky. Teď vím, že to byly pirohy a bliny. V den odjezdu vojáci naposled uvařili snídani. Pak všechno zabalili, naložili kuchyň, mne vzali do kabiny nákladního auta a už jsme jeli. To bylo něco! Poprvé jsem se totiž svezl autem. Ale když se kolona na silnici zformovala k odjezdu, tatínek mne naštěstí zahlédl, přiskočil k autu a z kabiny mě k mému smutku vytáhl ven. Kdoví, kde a jak bych nakonec skončil?

Jaroslav Rohlena, Hradecko