Přidávám krátkou vzpomínku na památku dospělých za svého života. Mám to se svými zesnulými rodiči složité. Ostatky mé maminky jsou již 64 roků uloženy v rodinné hrobce na Jičínsku. Tatínkův popel je zase vystaven v urně kolumbária na lesním hřbitově ve Dvoře Králové nad Labem.

Od Hradce je to pro nás v obou případech daleko, kam už nedojedeme. Takže budeme spoléhat na své sousedy, kteří tam letos položí kytičku. Mnoho vzpomínek mám též na prarodiče z maminčiny strany, dědu Josefa a babičku Marii. Domek prarodičů se stal domovem naší nově založené rodiny. Babička byla velmi moudrá venkovská žena. Vzpomínám rád na draní peří ve světnici se spoustou sousedek. Já jsem na kanapi jen kousek od nich dělal že spím. Co já se tam všechno dozvěděla a naučil!

Covid ARO nemocnice v Náchodě
Příběh sanitáře z nemocnice: Koronavirus na vlastní kůži

Řetěz dušičkových vzpomínek nastavím ještě směrem ke svým strýcům a tetám. Teta Boženka, tatínkova sestra, to byl anděl. Byla pro nás náhradní maminkou, která nám tak časně zemřela. Sama bez manžela, žila jen pro své dvě dcery, naše sestřenice. Uměla výtečně vařit. Celý život pracovala jako učitelka s postiženými dětmi. Nejdříve v dětském domově, pak ve speciální škole pro hluchoněmé. Ze strýce Emila jsem si bral něco z jeho životní energie, optimismu a umění žít.

On uměl žít, bohužel jen sám pro sebe. Jeho děti z toho jeho přístupu k životu nic neměly. Imponoval svému okolí, že nezkazil žádnou legraci. Byl středem rodinných setkání, zasloužil se i o společenskou zábavu na naší svatbě. A stejně budu vzpomínat na jeho vánoční pohádky, které nám promítal na Štědrý den z diafilmu na školní promítačce a jednotlivé obrázky pohádky, třeba O Slepičce a kohoutkovi, komentoval s humorem sobě vlastním.

Své vzpomínky na mrtvé blízké nemohu skončit jinak než u svého synovce Čestíka Brandejse. Byli jsme si duchovně velmi blízcí. Myslím tím nejen sebe, ale i moji ženu a naše děti. Byl to mladý člověk, s moudrým rozumem, velice tolerantní, který se snažil být každému užitečný, a přitom hodně nenápadný. Jsou tomu už tři roky, co není mezi námi.

Komentář Imricha Dioszegi.
KOMENTÁŘ: Covid je jako partie Černého Petra

Své zesnulé předky již nikdy neuvidíme živé, jak prohlásila naše 6letá vnučka Magdaléna. Ale v našich myslích žijí stále s námi. Je dobře, že alespoň jednou v roce, na Svátek zesnulých, je můžeme vzpomenout a oslovit. K tomu jsou nám Dušičky užitečné, které nás do těchto vzpomínek znovu a znovu vrací. Bez ohledu na koronavirou dobu, kterou aktuálně prožíváme.

Autor: Oldřich Suchoradský, Hradec Králové