Jako kynolog byl u dvou zemětřesení. Nacházeli jsme jen mrtvé, popisuje Čech

„I když je to už dvacet let, parametry se nijak zásadně nemění. To hlavní je dostat se co nejdřív na místo, každá hodina hraje roli a s každou další se snižuje šance, že najdete někoho živého. Zásadní je tedy sehnat okamžitě dopravu, spojit se s oficiálními subjekty na místě, ať vládními, nebo neziskovými, které pomohou zorientovat se na místě. Problém je, že někde jsou úřady zkostnatělé a tím náhlým šokem a šíleností nastalé situace prakticky paralyzované.“

Měl splňovat náročné standardy. V turecké Antakyi se zřítil i moderní komplex

Když už člověk na místě je, nezbývá než se pustit do práce. „Při zemětřesení v tomto rozsahu je třeba pracovat i s davem místních, kteří se vás snaží tahat z místa na místo, chtějí, abyste jako první prohledali jejich dům, jejich panelák, kde je šance najít jejich bližní. To je jedna potíž. Další je počasí. My jsme většinou bojovali hlavně s horkem, jinde je problém zima, třeba jako teď v Turecku. Ta jakoukoli práci trochu omezuje. Patnáct, dvacet pod nulou už by pro psy byl problém. Na druhou stranu v horku se pes rychleji unaví a musí častěji odpočívat,“ popisuje.

České záchranářské týmy kynologů se specializují nejen na záchranu přeživších, ale i na vyhledávání zemřelých. „Může to znít krutě, ale lidé jsou rádi i za to, když pes označí mrtvou osobu. I to je pro ně obrovskou pomocí. Je pro ně důležité, aby svého blízkého našli a měli šanci ho pohřbít, obzvlášť v islámských zemích je to naprosto zásadní,“ vysvětlil Martin Lobík.

Nejlepší z nejlepších 

„Jezdili jsme i s rakouským záchranáři, a ti se specializovali čistě na živé lidi. Pro psa je ale i označení mrtvého těla odvedená práce a vykonaný výkon, za kterou je možné ho pochválit, a v pracovním tempu se drží snáz než pes, který tam tři dny běhá a nikoho živého nenachází. Proto jsme pak museli dělat i označení na nás vzájemně, aby psi neztráceli motivaci a jeli v pracovním tempu.“

Pes si uvědomuje, že je vypjatá situace, a pracuje jinak než při tréninku. „Není hloupý a ví, že se něco děje, ta atmosféra ho svým způsobem nabíjí,“ upozorňuje emeritní záchranář. „Jezdí tam ti nejlepší z nejlepších. Jsou to psi, kteří jsou na vrcholu a na takový zásah jsou perfektně přichystaní.“

Mrazivá svědectví: Z trosek slyšíme zvuky, pomoc ale nepřichází, zní z Turecka

Po deseti letech výcviku byl povolán na svou první zahraniční misi i on s Fixie. „V Alžírsku jsem byl s mezinárodní kynologickou záchranářskou organizací IRO, tam jsme byli v týmu s Rakušany, a v Bamu jsem byl v týmu, který zajišťovala Česká republika. O kompletní technické zajištění typu stanů, lamp, jídla atd. se postarali pražští hasiči, to bylo výborné, a my jsme zabezpečili kynologickou stránku věci. Na místo nás dovezl vládní speciál, byla to profi akce a v horizontu hodin jsme byli na místě,“ vzpomíná.

Na místě pracovali po většinu dne, osm hodin bylo třeba odpočívat. „Je to fyzicky i psychicky velice náročné. My kynologové jsme byli čtyři a psi pracovali na intervaly, s krátkými odpočinky. Pes třeba patnáct, dvacet minut prohledává, pak deset, patnáct minut odpočívá. A takto se to dá na jednotlivých pracovištích střídat. Například dva psi pracují a dva odpočívají, aby práce nestála. Po prohledání a označení prohledaného úseku se přechází na další.“

Nutná je obezřetnost 

Zároveň je třeba si hlídat, v jakém stavu jsou zřícené budovy, aby záchranáři nevstupovali do míst, která se ještě mohou propadnout a zavalit je.

„V tomto nám pomáhali hasiči, budovu obešli, zkontrolovali statiku… V tom je dobrá týmová práce. Psovod se soustředí na prohledávání a zároveň dává pozor někdo na něj.“

Martin Lobík s fenkou boxera Fixie na záchranné misi po zemětřeseníZdroj: se svolením Martina Lobíka

Na obou misích, v Alžírsku i v Íránu, strávil zhruba čtyři dny. „Pak už nemá moc cenu tam zůstávat, v relativně teplém počasí se těla už začínají rozkládat a místo, kde je někdo pohřbený, už jsou schopni najít i sami lidé, na to psi už nejsou potřeba,“ přibližuje, jak to chodí.

Jeho týmy našly desítky mrtvých lidí, živé bohužel žádné. „V Bamu byla spousta cihlových budov, žádné panelové, které se vzpříčí a zůstanou v nich skuliny, kde by mohl někdo přežít. Tam se domy proměnily v hromadu sypkého materiálu a šance na přežití byly minimální.“ Aby záchranář přestál tyto tragické situace ve zdraví, musí být psychicky odolný. „Procházeli jsme i atesty, abychom ten tlak na místě vydrželi.“

Lidé o zemětřesení: Každý někam utíkal, aby se zachránil. Ze sutin šlo sténání

Záchranařině se Martin Lobík věnoval od svých dvaceti let, Fixie byla jeho druhý pracovní pes. Začínal na krumlovském cvičáku v záchranářském družstvu. „Tradice tady na jihu Čech je dlouhá a jihočeská záchranařina je proslulá. Spojuje se hlavně se jménem Jardy Sedláka,“ připomíná.

Emeritním záchranářem 

Psa - znovu boxera - má i dnes. „Chodím s ním občas na cvičák, kde cvičíme základní poslušnost a ovladatelnost, ale už jsem opravdu emeritní záchranář, se třemi malými dětmi na to jednoduše není čas,“ uzavírá vyprávění.