Fotbalisté napříč takřka celým světem přišli v jarní části sezony o pokračování mistrovského ročníku. Rozvolňování řady opatření kvůli viru COVID-19 však postupně nabralo příznivých rozměrů a tak se například v České republice začal fotbal celoplošně opět hrát.

Nejinak je tomu v Královéhradeckém kraji, kde svazoví funkcionáři vymysleli a na denní světlo přivedli vcelku prestižní AGRO CS Pohár mužů. V jeho TOP skupině se potkávají celky z ČFL a divize, nechybí tedy ani fotbalisté Dvora Králové nad Labem či Trutnova.

A bylo to právě derby dvou rivalů, které nabídl program druhého turnajového kola. Trutnovští borci v něm před týdnem zvítězili 3:1 po poločase 0:1 a řadu fanoušků zajímalo, v jakých sestavách se oba celky představí. Výsledné soupisky nabídly řadu překvapení. Kádry totiž oproti podzimní části sezony nebyly zdaleka kompletní a rázem vznikaly debaty o tom, proč chybí ten na straně Dvora, či jiný borec v dresu soupeře.

Deník zapátral a mimo jiné zjistil, že ne u každého hráče šlo o náhodnou absenci z rodinných či zdravotních důvodů. Tak například: A tým Trutnova po době koronavirové opustil kapitán Petr Makovský, jehož už fanoušci budou vídat leda v dresu rezervního mužstva. Do Úpice se vrací letitý kanonýr Martin Kejzlar a zpáteční kurz směr Vrchlabí nabral šikovný útočník Milan Tomčík.

Obměnou prošel i kádr Dvora Králové nad Labem. Útočník Jiří Pečenka si za klub po zimním příchodu zahrál jediný mistrovský zápas, aby nyní trenérovi Kunešovi textovou zprávou vzkázal, že by se rád vrátil zpět do Hořic. Do Libčan se vrací Martin Friedl, v hostování z Hradce Králové nebude již pokračovat Petr Václavek, velkou ztrátou je navíc pro tým odchod brankářské jedničky Jakuba Vaníčka. Ten na začátku tohoto týdne, stejně jako záložník David Knespl, podepsal smlouvu v třetiligových Živanicích.

A je to právě Jakub Vaníček (27), koho Deník oslovil formou několika otázek zaměřujících se nejen na úspěšnou anabázi ve městě na Labi, ale i na dopady koronavirové doby na fotbalové oddíly a samotné hráče.

Jakube, po letech měníte dres, když se z Královédvorského přestěhujete do Živanic. Kde se zrodil tenhle pro někoho nečekaný krok?
Karanténa mi ukázala, že doma hodně chybím. Třikrát týdně jsem zmizel v 6.30 do práce, když náš rok a půl starý syn ještě spal. Po tréninku jsem se zase vracel ve 20.30, když už pro změnu znovu spal. K tomu o víkendu zápas. Mám to z Pardubic do Dvora Králové přes hodinu na trénink. Měl jsem v klubu díky panu Karadzosovi hezké podmínky, ale když přišla pokoronavirová opatření a k tomu mé prozření, že doma chybím, tak jsem se rozhodl působení ve Dvoře ukončit.

Chcete být blíž rodině, méně času trávit na cestách. Přesto, rozhodoval byste se stejně nebýt koronaviru a s ním spojené dvouměsíční fotbalové pauzy?
Určitě ne. Když začaly tréninky, tak jsem se opravdu hodně těšil na kluky a na hřiště. Ale po příjezdu domů jsem zjistil, že to je pro manželku náročné a já přicházím o hezké chvíle se synem. Když jsem si pak dal vedle toho nové podmínky, tak převážila rodina.

Ve Dvoře Králové nad Labem jste působil hned několik sezon a zanecháváte tu hlubokou stopu. Co vám dvorská štace dala?
Byl to pro mě ze sportovního hlediska rozhodně krok dopředu, jelikož jsem šel z kraje do divize a také jsem si zde našel řadu nových přátel. Rád se budu s klukama potkávat dál a držet jim v nové sezoně palce.

Kdybyste si měl vybavit nějaké zápasy, na které budete hodně rád vzpomínat. Které by to byly?
Napadá mě pohárové utkání s Vlašimí, poté asi můj druhý zápas za Dvůr proti Ústí nad Orlicí, který se mi i přes porážku 1:2 povedl. Dále výhra 2:1 nad favorizovanou hradeckou Olympií, kde jsem chytil penaltu v 90. minutě. No a krásná byla také výhra 6:0 v derby na hřišti Trutnova. Tam jsem ovšem neměl moc práce.

Před půl rokem v mužstvu skončil váš bratranec Ondřej, teď mizíte vy, Petr Václavek, Ondřej Ujec, navíc mladíček Knespl. Dá se tedy říct, že místnímu oddílu končí jedna hráčská éra?
No, mrzí mě, že to takhle dopadlo, ale věřím, že se tu podaří situaci konsolidovat. Myslím si, že klub by měl pokračovat v kolejích, v nichž jel v situaci před koronavirem. S tím, že by měla být zlepšena infrastruktura klubu. U mládeže se o to fantasticky stará Standa Ježek a věřím, že za několik let z toho budou Dvoráci čerpat. To samé by mělo nastat u áčka – vedoucí mužstva, asistent trenéra a ideálně masér a sportovní manažer. To je ale vše o penězích, kterých teď nebude nazbyt. Ideálně by teď mělo sport podpořit město, protože (ne)sportující mládež je pouze vizitkou města.

Jak náročné vůbec pro neprofesionálního fotbalistu je chodit do práce, cestovat čtyřikrát týdně na trénink, jednou na zápas a ještě hledat čas na manželku a dítě?
Člověk musí být nadšenec a mít tolerantní rodinu. Vždy je to něco za něco. Mně se to díky panu Karadzosovi dařilo rodině nějak kompenzovat, ale teď už jsem měl obavu, že by to za to nestálo.

Bude teď s působením v Živanicích volného času víc?
Jednoznačně. Mám to místo přes hodinu na trénink do Dvora pouze 20 minut a vracím se domů v 18.45. Takže stihnu s malým večeři, večerníček i uspávání.

Jak vůbec vidíte své šance probojovat se do branky třetiligového mužstva? A byl třeba váš sen zahrát si tuto soutěž?
V tomto ohledu budu mít horší pozici než ve Dvoře. Budu tvořit dvojici s Luďkem Frydrychem, což je špička v České fotbalové lize. Já si již ČFL zachytal v Liberci a je to hezký pocit vrátit se zpět na tuto úroveň. Byla pro mě velká dřina vyškrábat se zpět. V Živanicích je na vyšší úrovni zázemí, věnuje se nám trenér gólmanů, masér, hráči jsou dovednostmi přece jen o stupínek výš. Můžu tak na sobě pracovat a zase se posunout. Budu makat a až přijde šance, tak chci být připraven.

Zajímavým tématem je pro vás jistě blížící se další ročník Region’s cupu. Tím, že míříte do třetí ligy, už jej nebudete moci hrát. Mrzí to hodně?
Mrzí mě to samozřejmě moc. Konzultoval jsem vše s Honzou Mílem a po zvážení všech pro a proti jsem se rozhodl, že mi za to přestup do Živanic stojí.

Jak už jste zmínil, po koronavirové době majitelé klubů utahují opasky. Nejinak je tomu ve Dvoře Králové, zároveň v Živanicích. Jak to berou hráči, kteří byli na nějaké odměny zvyklí?
Myslím si, že každý hráč si váží toho, co fotbalu obětují lidé, jako je pan Karadzos. Nikdo jim nemá za zlé, že se musejí udělat nějaká opatření. Oni zase nemohou mít za zlé, pokud hráč už nechce za nových podmínek třikrát týdně dojíždět 80 kilometrů na tréninky a k tomu na zápas. Osobně jsem panu Karadzosovi za vše vděčný. Zároveň si myslím, že jsem na hřišti ve dvorském dresu vždy odevzdal to nejlepší, ať už za A mužstvo nebo rezervní B tým.