Robert Jukl, pracant středu pole, maká doma na pásu, na zahradě i v lese. A navíc ho hlídá velký bratr. Na levé ruce má sporttester, tedy chytré hodinky, které posílají zprávy trenérům. „Nic nejde ošulit,“ usmívá se.

Jaké byly poslední dny?
V pátek jsme měli poslední společný trénink, v sobotu už jsme museli běhat sami. Pak už bylo jasné, že zůstaneme doma a v pondělí nám pan trenér Prášil rozeslal plány na celý týden.

Jsou náročné?
Jsme rozděleni na tři skupiny podle toho, jak nám vyšly fyzické test před jarní sezonou. Já jsem se, trochu bohužel (usměje se), dostal do první skupiny.

Co to znamená?
Máme naplánované běhy. A třeba na sto metrů my musíme být rychlejší o vteřinu než druhá skupina.

Popište dávky, které musíte absolvovat.
Je to komplexní. Máme posilování vlastním tělem. Běháme rychlostní vytrvalost i klasickou. Třeba v úterý jsem dal dvanáct kilometrů a v půlce byly nabíhané úseky, zrychlené. Ve středu byly zase samé sprinty. Je to celkem náročné.

Kde trénujete?
Běhám doma na páse. Sprinty jsem dělal na zahradě. Ale je hezky, proto chodím do lesa.

S rouškou?
Jasně, je to dané. Sice se s tím blbě běhá, ale nedá se nic dělat.

Řešíte se spoluhráči hodně nynější situaci?
Samozřejmě. Už před zrušením tréninků jsme se bavili o tom, jestli je správné scházet se v jedné kabině. Máme tam kluky, co mají doma těhotné ženy, malé děti. Největší strach máme kvůli prarodičům. Ti se s tím hůř vypořádávají.