Dnes je Marku Plašilovi třiatřicet a chystá se na další profesionální jaro, na boje ve druhé lize. „Na stejném místě,“ usměje se univerzální voják hradecké sestavy.

Vzpomínáte na tu dobu?
No, moc si to nepamatuju. Myslím, že nás vedl trenér Šimurka. Bylo to jiné v tom, že jsme chodili na běžky. Dneska už se od toho upouští.

Mrzí vás to?
Mě to bavilo. Jenže ne každý kluk to na lyžích uměl, proto byla zátěž pro každého jiná. Kdo na běžkách umí, není to pro něj nic. Ostatní se ale natrápili.

Za jakého trenéra jste zažil nejtvrdší přípravu?
Asi za Bohouše Pilného. Mně běhání nikdy nevadilo, vždycky se to nějak zvládne. Navíc je to potřeba, ale on měl jednu takovou specialitu.

Jakou?
Říkal tomu šatoran, byl to takový zvláštní člunkový běh. Postavil šest kuželů za sebe a běhalo se k prvnímu, zpátky, k druhému, zpátky. Nic moc. (usmívá se)

V létě vám končí smlouva. Budete pokračovat?
Už jsme se s vedením náznakově bavili. Uvidíme. Když bude zájem a budu zdravý, byla by škoda končit.

Přemýšlíte i o životě po kariéře?
Občas na to myslím, ale ještě to úplně neřeším. Člověk by rád zůstal u fotbalu, to je jasné. Začal jsem pomáhat Standovi Bejdovi u kategorie U16. Zatím ale spíš jen pozoruju, zjišťuju, jestli by mě trenéřina bavila.