Večerní proběhnutí hlavním městem vždy nemusí být zdraví prospěšné. Někdy vás může na dost dlouho vyřadit z běžného života.

Tehdy dvaadvacetiletý fotbalista v plné síle. Najednou rána a celý život naruby. Osud si s kariérou chrudimského záložníka Miroslava Vernera pohrál až příliš rázně.

Mladý, talentovaný odchovanec pražské Slavie nastupoval v třetiligovém Vyšehradu a měl namířeno výš. Mnohem výš. Jeden večer mu ale zásadně změnil život - po blíže nespecifikovaném zákroku skončil v nemocnici s krvácením do mozku a zlomeným obratlem. Po operaci ho čekala osmiměsíční rekonvalescence. Dle názoru doktorů mnoho nechybělo k ochrnutí a trvalým následkům.

Nyní je zpět. V létě zamířil z Velvar do druholigové Chrudimi a hned v úvodních pěti kolech si zajistil vyhřáté místo v základní sestavě.

Vraťme se k nepříjemné události, která vás potkala. Co se přesně stalo?
Stalo se to před čtyřmi lety. Ale co přesně? To bych vám strašně rád řekl. Dodneška to vlastně nevím. V tu dobu jsem hrál za Štěchovice a jednou jsem si šel v Praze zaběhat. Od té doby si nic nepamatuji. Probudil jsem se až druhý den ráno ve své posteli, necítil jsem se vůbec dobře, strašně mě bolela záda. Nejprve jsem si myslel, že jsem prochladl. Šel jsem se umýt, naložit se do vany, ale nemohl jsem skoro chodit a tam jsem zjistil, že se prostě neohnu.

Co bylo dál?
Dal jsem vědět tátovi, který mě ihned odvezl do nemocnice. Tam měli nejprve podezření na skřípnutý nerv, ale nakonec se ukázalo, že to je zlomený obratel a krvácení do mozku. Ihned jsem musel na jipku, kde mě připravili na operaci. Na ní mě převezli do Motola, operace proběhla úspěšně a mě čekala dlouhá rekonvalescence. Do obratle mi dali kovovou destičku a dva šrouby.

Jsou tam napořád?
To ne. Měl bych jít na vyndání, jenže to by znamenalo tři měsíce pauzu od fotbalu a to už prostě nechci dopustit. Přijde na to řada až po skončení kariéry.

Probíhalo vyšetřování, co se stalo?
Jasně, řešila to pražská kriminálka. Koukali na kamery, které jsou na trasách, kam chodím běhat. Nikdy nepřišli na to, co se mi vlastně stalo a kdo to udělal.

Co vy si myslíte, že se tedy stalo? Napadení?
Opravdu nevím. Mohlo mě klidně srazit auto nebo někdo napadnout. Druhý den jsem neměl peněženku, mobil, doklady, sluchátka, vše, co jsem měl u sebe. Nenašlo se vůbec nic.

Jak probíhalo následné léčení? Kolik času zabralo?
Bez fotbalu jsem byl celkově asi osm měsíců. První dva měsíce jsem musel jen ležet na zádech, povolenou jsem měl jen cestu na záchod. Postupně jsem začínal chodit, měsíc co měsíc se přibližoval k normálnímu režimu. Pak jsem rehabilitoval a i lehce běhal. Bylo to na dlouho a jsem rád, že jsem to zvládl.

Říkali doktoři, jak vážné to bylo? Jak blízko jste byl tomu nejhoršímu?
Tvrdili, že kdybych dostal větší ránu do zad, tak jsem mohl úplně klidně skončit na invalidním vozíku. Rána na hlavě nakonec nebyla tak vážná, ale kdyby to bylo horší, tak už tady ani nemusím být.

Druholigové putování

Miroslav Verner (nar. 15. 9. 1994)
začal s fotbalem v pěti letech v mládeži SK Slavia Praha. V osmnácti letech přešel do Vlašimi pod trenéra Vlastimila Petrželu, kde poprvé přišel do kontaktu s druholigovým fotbalem. Trápila ho ale zranění. Ve Vlašimi vypadl kvůli křížovému vazu v koleni, ve Štěchovicích ho potkala zmiňovaná událost, kvůli které stál více než osm měsíců. Další druholigová možnost přišla v Olympii Radotín a Vyšehradě, nyní dostal šanci právě ve východočeské Chrudimi. V prvních pěti zápasech vstřelil jednu branku, z přímého volného kopu se trefil do sítě Vysočiny Jihlava.

Fotbal šel v tu dobu stranou, že?
Úplně. Člověku se zhroutí naprosto celý svět. Zasáhlo to nejen mě, ale celou moji rodinu, nejhorší byla ta úplná bezmoc.

Bylo vám dvaadvacet let, byla motivace vrátit se k fotbalu tím tahounem?
Určitě, v hlavě jsem ho měl prakticky pořád, myslel jsem na to, že mohu hrát výše a polepšit si. V tu dobu to byla obrovská zoufalost. Propadl jsem tomu, že je všechno ztracené. Dostal jsem se zpátky hlavně díky rodině.

Změnil ten okamžik váš pohled na svět, jeho vnímání?
To asi ne. Člověk na to už dneska popravdě ani nepomyslí. Ale asi jsem opatrnější, to každopádně.

Nehoní se vám v hlavě myšlenky, kde byste mohl být nebýt toho zranění?
Člověk o tom přemýšlí, ne že ne. Byl jsem zrovna ve Štěchovicích po operaci kolene, vrátil jsem se na trávník a velmi se mi dařilo. Sbíral jsem góly a nahrávky, mířil jsem nahoru, nabídky byly. Jenže to, co se stalo, vše přibrzdilo a možná úplně zastavilo. Když jste osm měsíců mimo fotbal, musí platit to otřepané sejde z očí, sejde z mysli.

S fotbalem jste začínal ve Slavii, kde jste v jedné sezoně Juniorské ligy měl velmi dobrá čísla. Nebyla ve výhledu šance v A týmu?
Úplně taková šance nebyla. V době, když jsem byl v juniorce, tak sice pár kluků chodilo trénovat s prvním týmem, jenže byla špatná situace. Slavie byla v krizi a mladí neměli šanci dostat nějaký prostor, tým táhly staré opory jako Karol Kisel či Martin Latka. Pro mladé byla malá šance uspět.

Putoval jste po druholigových štacích, nikde se ale na delší dobu neuchytil. Čím to?
Vím, že to bude znít možná zvláštně, ale vždy to byla blbá náhoda. V Olympii jsme udrželi druhou ligu, jenže poté jsme sestoupili kvůli tomu, že tam nebylo zázemí a mládež. Na Vyšehradě byly příčinou neshody s vedením. Za půl sezony jsem z pozice defenzívního záložníka vstřelil čtyři branky, jenže následně jsem nedostal důvěru a nechtěl jsem tam jen vysedávat na lavičce.

Berete Chrudim jako další šanci vrátit se do velkého fotbalu? Vzhledem k věku před sebou ještě můžete mít velkou kariéru.
Tak to i beru. Jsem rád, že mi Chrudim dala šanci a je to velká výzva. Tuším, že pokud to ani tentokrát nevyjde, tak mi asi není souzené nakouknout do nejvyšší soutěže.

Byl důvodem i trenér Jaroslav Veselý, který vás také vedl v Litoměřicích?
Přesně tak. On tam přišel na posledních asi devět kol a my jsme udělali vítěznou šňůru, neztratili jsme ani bod. Sedli jsme si neskutečně lidsky a navíc mně se moc líbil styl fotbalu, který on praktikoval. Takže ano, byl to velmi zásadní důvod, proč jsem se rozhodl přijít do Chrudimi. Samozřejmě jsem znal i řadu dalších hráčů, třeba s Krištofem jsem také hrál v Litoměřicích. Moc mě to sem táhlo.

V prvních zápasech jste se napasoval do role hráče základní sestavy. Šlo to rychle, že?
Opravdu hodně rychle, předčilo to všechna moje očekávání. Já jsem totiž byl kvůli koronaviru bez fotbalu vlastně čtyři nebo pět měsíců ve třetiligových Velvarech. V Chrudimi jsem se dostal rychle do zápasové kondice, jsem moc rád, že mi dala tu možnost.

Jak se těšíte zpět do zápasového tempa?
Bylo to lepší, že se během pauzy mohlo trénovat, i přesto, že omezeně. Ale nic nenahradí zápasové vytížení. My jsme trénovali poctivě, nic jsme neodflákli a na start se samozřejmě moc těšíme.