Dala se vůbec na uplynulé sezoně najít nějaká drobná kaňka?
(zasměje se) Tahle otázka mě zaskočila. Samozřejmě jako trenér nemůžete být nikdy úplně spokojený. Všichni máme pořád v hlavě zápas s Hořicemi, ale já to beru jako poučení pro mladé kluky i pro nás trenéry. Jinak 86 bodů z 90 možných, takže těžko budu hledat něco špatného na sezoně. Jsou tu interní věci, někdo trénoval více, někdo méně, to ale fotbal přináší, neboť tu jsou práce, školy a další překážky. Nicméně co se týká posunu týmu, tak si nemyslím, že by tam nějaká kaňka byla. Kluci trénovali, snažili se, byť třeba v zimě byly porážky, ale s tím se počítá. V mistrákách nebyly a 86 bodů už asi nikdo nikdy nepřekoná.
Jediná prohra ve třiceti zápasech. Kdyby vám tohle někdo řekl před sezonou, asi byste si o něm myslel své, viďte?
Už jsem to párkrát říkal, seděli jsme tady a s těžkým srdcem jsme pouštěli Holce do Chlumce. Navíc byly dva roky, kdy se hrálo nehrálo, takže jsme ani sami nedokázali odhadnout, co v hráčích je. Jediné, co jsem byl schopný říct, bylo: věřme svým, věřme mladým klukům, věřme Voldymu, věřme Trejbalovi, věřme těm starším zkušenějším a ono to půjde. Že to půjde až takovýmto způsobem, to jsem si fakt nemyslel. Zvlášť po prvních dvou kolech, kdy jsme vyhráli dvakrát 1:0. Horko těžko jsme doma rychtovali Vysokou a pak jsme vyhráli v Kostelci nad Orlicí. Říkali jsme si, že to nemůžeme takhle projet. No a pak se to rozjelo. Vyhráli jsme s Chlumcem 8:0, se štěstím v Jaroměři 2:1, mančaft se chytil a pak už to jelo samo.
Začal jste věřit už po té Jaroměři?
Ne, to vůbec.
Kdy to nastalo?
Vysoká 1:0, to bylo upachtěné, ubojované. Kostelec to samé. První poločas jasná převaha, ale nemohli jsme proměnit šance, uklohnili jsme tam jednoho mrzáčka. Druhá půle byla strašidelná, navíc jsme dohrávali o deseti. Na pouť s Chlumcem se nám skvěle povedl začátek, kdy jsme dali tři góly a pak už to bylo takové logické, protože když je mančaft mladý a cítí lauf, tak pak je k nezastavení. V Jaroměři jsme byli první poločas horší a mohli prohrávat 2:0 nebo 3:0. Paradoxně pak jejich nejzkušenější hráč udělal chybu a my z brejku vyrovnali. Následně druhý jejich nezkušenější hráč udělal zbytečný roh, ze kterého jsme dali druhý gól. Takže to bylo vítězství se štěstím. Takový zlom, kdy jsem začal z mančaftu cítit sílu a že si za tím jde, byl po Polici nad Metují, kde jsme v 8. kole otáčeli z 0:2 na 3:2. Tam už ve mně začal hloubat červíček, že tým má sílu, dokáže otáčet a vyhrávat i zápasy, ve kterých se nedaří. A to je podstatné.
Upínali jste se především na sebe, nebo jste i občas sledovali především Slavii?
Upínali jsme se hlavně na sebe, ale samozřejmě jsme ostatní výsledky sledovali. Když Slavie asi ve čtvrtém jarním zápase prohrála s Třebší, měli jsme z toho upřímnou radost. Náš náskok se tím zvýšil na deset bodů. My pak jeli do Třebše s vědomím, že nás tam čeká těžký zápas. Dokázali jsme tam však 2:1 vyhrát. To byl takový zlom druhé části sezony, ale samozřejmě jsme na Slavii koukali. I co se týká všech soupeřů, vždycky jsme věděli, kde mají silné zbraně. Náš asistent a důchodce Josef Košátko měl vždy protivníky nastudované a věděl o každém hráči všechno.
close
info
Zdroj: RMSK Cidlina
zoom_in
Trenérský triumvirát Nového Bydžova (zleva Jan Věchet, Petr Průcha a Josef Košátko) slavil postup do divize.Šli jste do jarní části se sebevědomím, že už byste si to neměli nechat vzít?
Povedla se zimní příprava. Měli jsme předsezonní posezení a řekli jsme: Hoši, tohle musíme dotáhnout. Odhodlání tady bylo, ale modlili jsme se, aby nenastal žádný problém a klíčoví hráči nemarodili. Přece jen kádr zase tak široký nebyl, neříkám počtově. Slíbili jsme si, že pro to uděláme všechno a tak se i stalo. Před kluky musím jenom smeknout.
Postup jste měli zajištěn dlouho dopředu. Jak probíhaly oslavy? Byly velké?
Kluci si je asi velké udělali. Ještě se vrátím k Hořicím, protože tu byly různé šumy. Dokonce mě to i naštvalo. Někdo mi říkal, jak je možné, že vyhrajete 35 zápasů za sebou a pak prohrajete s Hořicemi. Těší mě, že Hořice se zachránily, všem dokázaly, že to je mužstvo na úrovni. Bratři Drozdové to tam neskutečně zvedli. To jen k Hořicím. Někteří lidé nemají úplně ponětí, co se v týmu děje. Kdyby to věděli, nikdy nic takového nevysloví. Nicméně s tím se musí počítat. Navíc mančaft je mladý a má nárok na jakýsi omyl v podobě zaváhání. Tam právě měly začínat oslavy.
Nakonec to bylo úplně jinak, že?
Většinou všechno, co je naplánované, bývá pokažené. V té době Hořice zrovna ještě nebyly v nějakém extra laufu. My jsme tam jeli a kluci už to měli naplánované, vzali si na pondělí volno, nakoupili pití. Natáčelo se, jak odjíždíme od stadionu a měl tam být i návrat. Tréninky byly celý týden na prd. V úterý bylo málo lidí, protože byly školy. Ve čtvrtek nás tady natáčela televize, takže to bylo rozmělněné. V pátek jsme toho moc nestihli. Bylo to všechno takové rozvolněné a všichni včetně mě jsme si mysleli, že už se nám nemůže nic stát a bod s Hořicemi je pro nás malina. No a ono to nedopadlo, sedli jsme si na zadek.
Jak jste se z toho dostali? Pak jste hráli proti Slavii.
Další týden vypadal úplně jinak, všechny tři tréninky jsme byli v plné palbě, mužstvo si to uvědomilo. Přesto duch z Hořic a porážka se na nás přenesly do prvních pětadvaceti minut utkání, kdy jsme byli horší, tahali za kratší konec a prohrávali 0:1. Standardkou jsme si pomohli na 1:1. Od té doby jsme převzali otěže a zápas silou týmu dovedli do vítězného konce. Před Slavií jsme už žádné oslavy neplánovali, to jsem jednoznačně zatrhl. Nikomu jsme nic neříkali, nedělali jsme žádná trika, prostě nic. Všechno bylo zakázané, jenom jsme makali. Až s posledním zápasem byla na programu oslava fotbalu v Bydžově, která se náramně povedla. Těch dětí tady, celý klub, spousta rodičů, kluků, babiček, dědečků. Se všemi jsme si plácli. Myslím si, že to byl den, na který se bude v klubu dlouho vzpomínat.
Když jste pořád vyhrávali, musel jste držet hráče na uzdě?
Proto jsme na to tři. Je to těžké. Když se vyhrává, sebevědomí roste. Všechno ale musí mít nějaké mantinely. Je to skvělé, když se vyhrává, ale nesmí se to přehánět s tím sebevědomím, neboť pak to zavání podceňováním. Nám se to dařilo držet, měli jsme takovou zásadu najít před každým zápasem něco špatného z minulého utkání a to vypíchnout, aby se mančaft vždycky srovnal do latě a šel do zápasu s tím, že je neustále co napravovat.
close
info
Zdroj: RMSK Cidlina
zoom_in
Novobydžovský lodivod Petr Průcha.I když jste třeba vyhráli 5:0?
Vždycky se tam něco našlo, co se dalo pak použít. Lze k tomu využít středeční nebo páteční trénink. V pátek je většinou hra „staří – mladí“. V zápase i v tréninku se občas něco nepovede a jde to z toho vytáhnout. To byla taková naše taktika, co se týká motivace do dalšího duelu. Byť to je sebekrásnější, nemůžete v sezoně říct, že je všechno dokonalé a dělejte si, co chcete. To prostě nejde, zvlášť když máte věkový průměr 21,5 roků. Pořád je musíte držet zkrátka. Někteří se divili, proč pořád hartusíme, když to bylo dobré. Ale výsledky hovoří za vše a hráči to pak pochopí.
Zažil jste takto dlouhou sérii jako hráč?
Takovouto určitě ne. Zažil jsem spoustu šňůr, ale že bych v sezoně vyhrál 28 zápasů ze třiceti, to ne. To snad nezažil ani Pepa Košátko. Když to převedu do covidové sezony, kdy se odehrálo jenom devět kol, tak jsme měli asi 32 nebo 33 zápasů za sebou bez porážky. Více méně to všechno byla vítězná utkání, kromě Slavie, kde jsme remizovali a vyhráli na penalty. Ještě bych to přesně musel spočítat. Až pak přišla porážka.
Podobná šňůra je tu a tam vidět u některých týmů, které mají v zádech silného mecenáše a ten přivede kvalitní hráče. Vám se to podařilo bez něj a se svými hráči. Jak je to možné?
O to je to cennější. Navíc já to beru hodně osobně. Prakticky všichni kluci klubem prošli v žákovských či dorosteneckých kategoriích. Je za tím poctivý přístup, poctivé trénování a kluci musí mít fotbal rádi. Těžko na to existuje nějaký klíč, ale kluci se sem musí těšit, musí vědět, že za něčím jdou. A ne být naštvaní, otrávení a unavení, protože samozřejmě pracují a studují. Tahle generace už v této době nemá úplně takové chtění, že by byla ochotna tohle podstoupit. Ale tihle kluci to mají a asi jsou v klubu dobře vedeni. Vykopat to s tolika body je skvělé. A ještě lepší je fakt, že je to se svými hráči, čehož si hrozně vážím. Zkrátka děláme to v klubu RMSK Cidlina Nový Bydžov rádi a srdcem, kluci nám to teď vrací.
Žádný návod tedy neexistuje?
Musí to jít z člověka jako takového. Nejde říct, že takhle se trénuje a takhle se netrénuje, spoustu věcí musíte vycítit. Máte připravené cvičení a pak třeba vidíte, že to v ten den nemá cenu, musíte improvizovat, upravovat a být připravený na všechno. Máte vymyšlený trénink s gólmany, najednou před ním přijdou zprávy, že nestíhají a rázem není ani jeden. Když jsem na to byl sám, tak mě to kolikrát užíralo. Celé odpoledne jsem přemýšlel, co dělat, pak mi přišla esemeska a byl jsem z toho hotový, protože jsem věděl, že celý trénink musím překopat.
Teď k sobě máte asistenty Jana Věchta a Josefa Košátka.
Ano, naštěstí jsme na to tři, dáme hlavy dohromady a trénink má vždycky nějakým způsobem úroveň. Někteří kluci, co nejsou z Bydžova, sem jedou 20 nebo 25 kilometrů, takže trénink musí k něčemu vypadat, jinak by byli naštvaní. To všechno je třeba si uvědomit. Jedná se ale o výsledek celého klubu, je skvělé, jak se to tlačí odspodu. Hlavně teď máme dorostence a žáci nám neutíkají po různých pseudoklubech, naopak tu zůstávají rádi. Je nesmírně důležité tady toto udržet.
Dříve to bylo jinak?
Před čtyřmi roky jsme měli 18 dorostenců a českou divizi dorostu. Přemýšleli jsme, co s tím. Hráli jsme s tímhle počtem dvě soutěže, kluci to ukopali a tam možná vzniklo to větší pouto, že ti kluci to tady mají rádi. Strašně jsme si pomohli tím, že jsme to udrželi. Teď je to krásné, máme přes 50 dorostenců a 4 týmy. Žáci jsou na postup do ligy. Celý rok byl v Cidlině krásný. Nevím, jestli si to ještě vůbec někdy zopakujeme.
Navíc béčko postoupilo do I. B třídy.
To je další věc. Ti kluci to musí mít rádi. Někteří chodili sobota neděle. Víte, že v neděli hrát nebudete, třeba jen patnáct minut, přesto jste ochotni jet v sobotu do Libřic za béčko. Výsledkem je postup, se kterým jsme ani nepočítali, neboť jsme měli po osmi kolech osmibodovou ztrátu na Malšovu Lhotu. Na jaře jsme všechno vyhráli, kromě domácího zaváhání s Praskem.
Chcete k těm úspěchům něco doplnit?
Ještě se musím vrátit ke gólům. Dát za sezonu 122 branek v krajském přeboru, to je průměr přes 4 na zápas. Když to někde řeknu, tak všichni koukají, to snad ani nejde. Dva góly na poločas, to je věc nevídaná. U béčka bylo možná pět a půl gólů na zápas. Kluci, kteří nastupovali za béčko, většinou za áčko nehráli. To, že chtějí a jdou sobota neděle, je také umění, zvlášť v této době.
Pojďme ke srovnání se Slavií coby s největším soupeřem. Spousta lidí tvrdí, že Bydžov těží z natrénovanosti. Ale Slavia trénuje rovněž ve velkém počtu. Kde je tedy rozdíl?
Úplně je nechci komentovat, protože každý si má hledět svého. Nikdy jsem to nekomentoval. S každým soupeřem si podám ruku, i když mě třeba porazí. Říkám si, ať si to dělá, jak chce. Slavii jsme samozřejmě sledovali víc. Ono to je ošemetné. Člověk si hodí na váhu, co je lepší. Koupit osm deset hráčů a udělat z toho tým, to úplně vždycky nefunguje. Jednak trenér musí být velká osobnost, aby si to všechno dokázal okaučovat. Někdy to nemusí zapadnout. Hráči, kteří se odněkud přitáhnou, většinou za klub nedýchají. To byl možná největší rozdíl mezi námi a nimi. I na hřišti bylo cítit, kdo je tým a kdo je takový rozpolcený. My jsme vyhrávali, tak jsme byli tým. Spousta osobností ještě neznamená, že tým bude šlapat.
O tom jste se přesvědčil během hráčské kariéry?
Milionkrát. Vždycky když jsme koupili Top hráče, tak jsme si o něj hodně slibovali, ale ono to najednou nefungovalo. Pořád jsme na něj spoléhali, ale najednou mančaft táhli jiní. Trochu bych to přirovnal i k nám, když jsme pouštěli Holce. Neuměli jsme si to představit, ale najednou vystoupali Blažek s Bekerou a dali dohromady skoro šedesát gólů. Holec je výborný fotbalista, všechna čest, ale kdyby tady zůstal, tak dá třeba Blažek 10 gólů a Bekera 8. Všechno by se odvíjelo od toho, jestli se bude dařit Holcovi. Mančaft si neskutečně sedl a to velký rozdíl mezi námi a Slavií, kde si to nejspíš nesedlo.
Jak se to projevovalo?
Nejvíce to bylo vidět v zápasech, které my jsme zvládli, zatímco oni ne. Teď neberu vzájemná utkání, ta nerozhodují, v nich se rozdělí pár bodů. Většinou je nejdůležitější zvládat třeba zápasy s Třebší, v Dobrušce, v Polici nad Metují. V tom jsme měli navrch, si myslím. Protože jsme byli víc semknutí, víc týmoví. V tom to asi vidím. Oni spoléhali na Krotila, že soupeřům frnkne, ale najednou byl pokrytý a už to tak nefungovalo. Takže za mě jsme byli víc týmem my, což je i logické. Třeba příští rok to bude vypadat úplně jinak, přijde tam nový trenér a všechno tam postaví do latě. Slavii vůbec nepřeju nic špatného, protože kvalitu má. Jeden hráč Červeného Kostelce řekl, že kdyby se na začátku nebo v polovině sezony vypisovaly hodnoty kádrů, tak Slavie by určitě vyhrála.
Zůstane váš tým pohromadě i do divize?
Nemám žádné zprávy, že by někdo měl odejít. Kluci měli nějaký čas na to, aby mi řekli, jestli mají jiné úmysly. To, co tady bylo, plus minus asi zůstane.
Je snaha dokonce rozšířit kádr?
Mančaft se určitě doplní zhruba na třech místech. Je to spíš takové oživení, myslím si, že přijdou obránce, záložník a útočník. Konkurence je potřeba, navíc kluci jsou mladí, takže to bude jenom k dobru. Už to bude trošku jiné trénování, ale my to zvládneme.
Už máte v hlavě divizi?
Mám už hotovou letní přípravu, v hlavě to mám, začínáme 7. července. Kluci mají připravené individuální plány, takže si to postupně rovnáme. Samozřejmě ještě doznívají oslavy a postupové věci, vždyť se teprve nedávno dohrálo. Bavili jsme se o tom a všichni se strašně těší na divizi, pro většinu z nich to bude premiéra. Předpokládám, že jsou nažhaveni. Já doufám, že nebudeme hrát druhé housle a se soutěží se popasujeme kvalitně. Budeme makat dál.
Co osobně očekáváte od vyšší soutěže? Vstoupíte do ní v nováčkovské euforii a budete hned od začátku čeřit vody v horní polovině tabulky?
Těžko to takhle říct. Člověk se tím lehce zaobíral už loňské léto. Neříkám, že jsme si mysleli, že postoupíme, ale chtěli jsme pro to udělat všechno. Jak se nedohrála sezona, tak jsme Agro pohár hráli s divizními soupeři. V zimě kromě zápasů s Týništěm a Nymburkem, se kterými jsme paradoxně prohráli, jsme hráli přípravu s týmy z divize a ČFL a obstáli jsme. Co se týká hry, tak si nemyslím, že by nás měli soupeři nějak přehrávat, nicméně očekávám daleko vyrovnanější zápasy.
Co je může rozhodovat?
Třeba momentální stav střelců. Na šance to bude 3:3 a bude to jen o tom, jestli je proměníte nebo ne. V takových zápasech to tak bývá. Jestli bude nějaká série, tím jsme se nezaobírali, na to je dost času, ale určitě nebudeme chtít hrát dole. Co z toho bude, se uvidí. Pro většinu kluků to bude premiéra, tak z toho budou třeba nervózní a vyjukaní. Přesto věřím, že se projeví chuť, nadšení a trénovanost. Předpokládám, že trénování bude na kvalitní úrovni. Druhé housle snad hrát nebudeme, čím budeme výš, tím to bude lepší.
Žádné cíle, co se týká umístění, si tedy zatím nedáváte?
Teď těžko můžu říkat, že chceme být třeba do třetího místa, jako jsme říkali loni, že chceme postoupit. Doufám, že příběh tohoto týmu nekončí, bude to pořád na kvalitní úrovni a naše postavení bude na solidní příčce. Každopádně se všichni těšíme včetně mě, protože jsem v divizi ještě skoro netrénoval, byť jsem tam měl takovou anabázi necelý rok. Jsme na to tři a popasujeme se s tím. Příprava je naplánovaná, kvalitní soupeři. Už to nám napoví, jak na tom budeme.
