Z krajské I. A třídy Petr Průcha skočil rovnýma nohama do druhé ligy, o rok později dokonce do první. A neztratil se. Někdejší důrazný útočník zažil nejslavnější éru klubu FK Chmel Blšany, který v devadesátých letech vybudoval tehdejší fotbalový boss František Chvalovský.

„Vzpomínám na to často,“ říká Tarzan, jak se mu přezdívá. Jeho osudovým koučem byl Miroslav Beránek. V současnosti třiačtyřicetiletý Průcha trénuje fotbalisty Nového Bydžova v krajském přeboru.

Ligu jste kopal v Blšanech, tehdy v českém fotbale něco znamenaly. To bylo něco, že?
Letos, 23. srpna, to bude přesně dvacet let, co jsem vstřelil svůj jediný ligový gól. Přišel jsem tam v lednu 1997 na půlroční zkoušku, hráli jsme páté šesté místo ve druhé lize. Na jaře jsem dal dva góly, prodloužili mi smlouvu a další rok už jsem hrál stabilně. Dokonce jsme postoupili do první ligy. Jsou to úžasné vzpomínky.

Dokázal jste hodně. Nestává se často, aby se hráč z krajské I. A třídy hned prosadil v lize. Jak se to seběhlo?
Upeklo se to rychle, během dvou tří dnů jsem byl v Blšanech, musel jsem řešit stěhování a další věci. I fotbalově to bylo zajímavé. Poslední podzimní kolo jsem s Bydžovem hrál zápas I. A třídy v Bozkově, vyhráli jsme 1:0, dal jsem gól. A v prvním jarním kole jsem už jel na druhou ligu do Frýdku-Místku a taky jsem dal gól.

Premiéra jako hrom…
Zpočátku to tak nevypadalo (usmívá se). Na hřiště jsem šel v 68. minutě, hned v sedmdesáté jsem dostal žlutou kartu. Za další tři minuty jsem zkazil druhý balon při brejku. A říkal jsem si: Chlapče, takhle ne, musíš se vytáhnout nahoru. Pak jsem dostal balon od Romana Hogena, udělal kličku brankáři a my vedli 2:0. Gól… A spoluhráči už mě nechytili (směje se).

Traduje se, že trenéra Miroslava Beránka jste zaujal v exhibičním zápase s týmem Kozlovny Ladislava Vízka, který dorazil do Nového Bydžova.
V tom zápase jsem přitom hrál špatně, v poločase mě dokonce trenér vystřídal. Ale bylo to jinak. Do Blšan jsem šel na doporučení Milana Vízka, bráchy Ládi. S trenérem Beránkem spolu hráli, jsou kamarádi, byl se na mě dvakrát podívat.

V týmu jste měl hvězdné spoluhráče. Jaké to bylo s nimi sedět v kabině?
Byli to perfektní kluci. Třeba Béda Vrabec, bývalý sparťan, kamarád, to samé Günter Bittengel, někdejší reprezentant. Vlastně s Günterem Bittengelem jsme do Blšan přišli současně. Když jsme jeli na soustředění do rakouského Lindabrunnu, bydleli jsme spolu na pokoji.

Já mu vyprávěl, jak jsme hráli I. A třídu v Semilech, Bozkově, ve Dvoře Králové… On mi zase povídal o zápasech v bundeslize, jak hrál na Bayernu Mnichov, v Leverkusenu… (usmívá se). Jó, rozuměli jsme si.

Prostě mužstvo jako zvon?
Byl tam třeba Roman Hogen, svého času dal ve třetí lize 45 gólů, branky potom střílel i ve druhé a první lize. Dále tam hráli Pavel Čihák, Aleš Jindra, který později trénoval na Spartě, nebo Pavel Drsek, současný kouč Dukly.

A trenér Miroslav Beránek nás dokázal ukočírovat. Vztahy udržujeme dodneška. Každý rok se dojedná přátelák a jedeme si zahrát. Vždycky někdo vytáhne nějaké fotky a vzpomínáme.

Kouč Beránek musel hlavně hlídat Jana Šimáka, obří talent, ale také pěkný průšvihář…
Honzu trenér přivedl, když mu bylo sedmnáct. Zprvu nehrál, byl věkem ještě dorostenec. Postupem času se dostával do hry a bylo vidět, jaký to je velký talent.

Ale Honza Šimák, to byl taky jeden velkej malér. Kdyby každý fotbalista jen z jedné třetiny udělal tolik průšvihů co on, tak by ho vyhodili. Šimákovi, protože byl výjimečný, všechno procházelo. Muselo mu to procházet, Blšany ho pak prodaly do Německa a měly na dva roky pokrytý rozpočet.

V Blšanech jste se krátce potkal i s brankářem Petrem Čechem, který tam začal svoji závratnou kariéru. To je dnes pocta, že?
Absolvoval jsem s ním jednu přípravu, když jsem se vrátil z hostování v Neratovicích. Gól jsem mu dal, sice na tréninku, ale kdo tohle může říct (směje se).

O to víc vás asi mrzí, že fotbal v Blšanech prakticky zanikl?
Letos jsem se tam byl podívat a je to smutný pohled. Z dřívějších sedmi hřišť zůstaly tři. Soutěž se tam nehraje. Ale slyšel jsem, že fotbal by se tam měl zase probudit. Všechno je skoro rozpadlé. Ve své době byl ten sportovní areál hezčí než v Nymburce. Sedm hřišť, volejbalové, tenisové kurty, hotel, rehabilitační linka, skvělé zázemí pro sportovce… Je to hrozná škoda.

Po hráčské kariéře jste měl dobře našlápnuto také jako rozhodčí. Jenže jste doplatil na „systém“ v komisi sudích, viďte?
Myslím, že jsem na to měl. Za ty roky fotbalu rozumím, dokázal jsem se vcítit do pocitů hráče. Jenže jak jsem postoupil do divize a ČFL, nebyl jsem ten vyvolený. Nejezdil jsem s nimi na semináře do Egypta, nepřistoupil na jejich hru, zápasy si pískal podle sebe. A to bylo špatně. Tak mě vymetli. To jsem kousal těžko.

Jako sudího vás chválili i samotní hráči. Měl jste cit pro hru, vždy odpískal rovinu. Jenže ke škodě fotbalu jsou rozhodčí posuzováni i podle jiných „dovedností“, že?
Vymetli mě, přestože si na mě nikdo nestěžoval, nebo alespoň o tom nevím, nikoho jsem nezařízl. Ale tak to bohužel funguje. Člověk jako já nemá šanci se tam dostat.

Tak jste se stal trenérem?
Já právě trénovat vůbec nechtěl. Chtěl jsem pískat. Cítil jsem, že pro rozhodčího mám větší vlohy. Jenže rok na to přišla nabídka vést žáky v Bydžově a od té doby trénuju už deset let. Hodně mě ovlivnil trenér Beránek, který mě přivedl do velkého fotbalu, a pak Juraj Šimurka na Xaverově.

Trénujete Nový Bydžov v krajském přeboru. Říká se, že úroveň soutěží klesá. Čím to je?
Řada mladých hráčů prostě nechce. Já byl jiný, na prvním místě byl pro mě fotbal. Když mě v sedmnácti vyhodili z ligového dorostu v Hradci, tak jsem každý den hrál fotbal, než mě ve dvaadvaceti vzali do Blšan. Baví mě pracovat s mladými kluky, ale tohle nechápu.

V Bydžově třeba průměrnému dorostenci jen pro to, že je místní kluk, nabídnu, aby se popral o místo v áčku a on nechce. Vrcholem všeho pak je, když dobří hráči odejdou z týmu, protože nechtěj, že chodí do práce, nebo že si našli holku. Za nás to bylo jinak. S tím pak souvisí úroveň soutěží. Ale ten problém je i nahoře…

Povídejte…
Když už se ti kluci dostanou do ligy, tak taky nechtějí. Nechce se jim i po tréninku na sobě makat. Každý chce být Ronaldo a Messi, být rychle bohatý, jenže nikdo se neptá těch Ronaldů, jaké úsilí za tím vším stojí. Řadě českých fotbalistů tohle chybí. Samozřejmě ne všichni jsou takoví. Poslední pořádnej fotbal hráli na Euro 2004 Nedvěd a spol.

Když to řeknu blbě, byla to poslední komunistická generace, která byla zvyklá na dril, museli držet hubu a makat. Neměli umělky ani vyhřívané trávníky. A kam to dotáhli. A nejhorší jsou manažeři a skauti. Kluk se jednou proběhne v lize žáků a už mu slibujou hory doly, koupí mu kopačky, rodičům nakecají nesmysly… Kluci pak vidí, že se nemusejí tolik snažit, protože i tak kolem nich každej lítá. Většinou jsou na to líp ti, kteří manažera nemají. Myslím, že můj názor je správný. Ale taková je doba, každý se musí nějak živit.

Vážně nemáte ambice se jako trenér dostat výš?
Nejsem trenér, který by hltal moderní trendy, ležel v knížkách. Já to dělám podle citu. V tomhle směru mě to bude brzdit. Ale člověk nikdy neví, kam ho osud zavane.

FK Chmel Blšany v roce 1998, kdy hrál I. fotbalovou ligu.

FK Chmel Blšany v roce 1998, kdy hrál I. fotbalovou ligu. Dole (zleva): Karel Tichota, Aleš Jindra, asistent trenéra Jan Říčka, kapitán mužstva Petr Vrabec, trenér Miroslav Beránek, Günter Bittengel, asistent trenéra Jiří Sedláček, Libor Čihák, Sergio Bastida (Arg.). Uprostřed: Michal Vorel, Roman Hogen, Jan Šimák, Radim Laibl, Michal Pospíšil, Pavel Drsek, Martin Kuchař, David Lukeš, Pavel Pergl, brankář Tomáš Obermajer. Nahoře: Aleš Chvalovský, Patrik Gedeon, Petr Průcha, Jan Vorel, Jindřich Jirásek, Jan Kyklhorn, Jaroslav Diepold, Jiří Němeček.  Foto: ČTK/Libor Zavoral

Protihráči ukopl šišku… A zrodila se přezdívka Petr Průcha byl typ útočníka, který dal zabrat každému obránci. Nepostrádal patřičný důraz, těžko se odděloval od míče a se zarputilostí se vrhal do tvrdých soubojů. I za cenu zranění. Jen aby dal gól. Díky svému stylu hry dostal v Blšanech přezdívku Tarzan.

„Dal mi ji trenér Sedláček. V nějakém souboji jsem protihráči málem ukopl šišku a on zařval: Podívej ho! Podívej na Tarzana,“ směje se Průcha. Od té doby mu už nikdo jinak neřekl.

„Chytlo se to hodně. V Bydžově máme Tarzanův fotbalový kemp, na něm děláme Tarzanovo cvičení… Na ulici na mě takhle křičí děti, ani neznají moje jméno, ale Tarzana znají,“ popisuje s úsměvem. „V práci mi tak říká i ředitel, neuvěřitelně se to chytlo. Ale nevadí mi to. Naopak, přijde mi to milý,“ říká fotbalový odchovanec Nového Bydžova.

Kromě Blšan působil v Xaverově, Neratovicích, Mladé Boleslavi a Kolíně, kde si zahrál druhou ligu. Prošel mládežnickými celky v Hradci Králové, kam přišel do kategorie starších žáků.

„Rád vzpomínám na Xaverov a také na Neratovice, byli jsme nováček druhé ligy a po podzimu jsme byli čtvrtí,“ poukázal. „Naopak v Mladé Boleslavi se mi nedařilo, ani v Kolíně. Hráli jsme na spodku druhé ligy a jejich herní systém mi nevyhovoval. Ten byl nejlepší v Blšanech. Tam to bylo super,“ dodal Petr Průcha.