My – amatérští fotbalisté – máme mnoho výhod oproti těm profesionálním. Nemusíme na nudné pozápasové tiskové konference s naprosto totožným scénářem z předchozího týdne. Nikdo nás podrobněji nezkoumá. Nemusíme absolvovat nijak velkou taktickou poradu před utkáním. Vlastně ani deset minut před výkopem ještě pořádně nevíme, na jakém postu budeme hrát. Co kdyby nakonec ještě přišel Franta, který se měsíc neobjevil?

Amatérský fotbal má ještě jednu výhodu. Po zápase vás nikdo nezabije, když si dáte v hospodě deset kousků. Tedy pokud tam nemáte sekeru z předchozího týdne, protože jste porazili 6:5 Vikýřovice a vy jste zrovna měli před výplatou.

Do hospody po zápase? Pořád se to nosí! Z týmu nikdy nejdou všichni, protože Pepa to minulý týden přehnal a tak musí být tentokrát doma. Někdo zase jede na chalupu a někdo na výlet s přítelkyní. Zdravé jádro mužstva se ale vždy pohromadě sejde. Zpravidla následuje sledování ligového duelu v televizi. Když máte štěstí, padnou vám dvě branky. Jenže vy už máte páté pivo a začínáte obránci Slavie či Plzně vyčítat, že takhle se to odkopávat fakt nemá. Po desátém pivu to balíte a jdete domů tak dlouho, jako kdybyste to brali oklikou přes vedlejší vesnici.  

Jenže co když je to přesně naopak? Co když si dáte pár piv s nějakým tím panákem zelené večer před utkáním? Myšlenkové pochody vypadají nějak takhle:

„Zítra mám zápas. Půjdu v klidu na dvě, v deset jsem doma a na zítra budu připravený.“

„Jo, dám si ještě jedno. Přišel Petr, toho jsem neviděl od pondělí.“

„Panáka? Ale jenom jednoho, já mám zítra zápas.“

„Dáš si ještě panáka? Teď platím já.“

„Zápas? Nevadí! Jedeme dál!“

Domů se vracíte v nejlepším případě ve dvě ráno. Po probuzení zjistíte, že do začátku utkání zbývají tři hodiny. Než se vykopete z pelechu, je hodina pryč a vy za moment vyrážíte totálně zničený na zápas.

Jakmile zazní úvodní hvizd, přejete si jediné – konec. Nemáte sebemenší chuť potkávat se s míčem. Bolí vás hlava, prožíváte neuvěřitelné peklo. Jste rád, že se hraje na druhé straně hřiště. Než se rozkoukáte, je poločas.

Ve druhé půli ze sebe vydáváte poslední špetky sil. Nejraději byste snad raději zemřeli. Střídat nemůžete, protože je vás přesně dvanáct a Jardu navíc bolí kotník, takže jde ze hřiště on. A pak to přijde – závěrečný hvizd. Vysvobození. Obrovská úleva. Připadáte si jako mistr světa, protože jste to přežili. Přitom byl váš výkon nejhorší ze všech.

Zhruba takhle vypadá zápas s kocovinou. Kdo zažil, ví. A není to nic, co by vám zvedlo o víkendu náladu. Je lepší jít na pár piv po zápase, ideálně vítězném. Pozor na to!