A že má o čem mluvit. I člověk, který fotbal sleduje jen okrajově, už někdy musel o jeho „vršovickém dloubáku“ zaslechnout. Aby taky ne, vždyť by se dalo říct, že se jedná o nejslavnější gól české fotbalové historie.

„Pokaždé si tu chvíli rád připomenu. Jinak u mě ale nikdy nešlo jen o kopání do míče, chtěl jsem spíše bavit lidi a něco v nich probudit,“ vzpomínala legendární ikona pražských Bohemians u příležitosti oslav Největších momentů 100 let českého sportu.

Pane Panenko, co pro vás znamená být v takové společnosti?
Moje životní krédo vždycky bylo hrát pro diváky, a to tak, aby si měli o čem vyprávět. Aby si o gólech povídali v hospodách, aby se těšili na další sobotu… To, že jsem se mezi tyto lidi dostal, beru jako ocenění, že se mi to podařilo.

Jak je podle vás možné, že tak malá země dodala světu tolik výborných sportovců?
Za naši přednost jsem vždycky považoval to, že z nás mužstva na Západě měla strach. Ne z toho, že budeme běhat a bojovat, naší devízou byly kreativita a improvizace. Němci měli nacvičeno, že budou devadesát minut běhat sem a tam, a pak byli překvapení, že my jsme provedli něco jiného. Je to taková, jak říkají Slováci, „česká prefikanosť“, takové švejkovství.

Vzpomínáte často na vítězný šampionát v roce 1976?
Moc ne, nejsem typ, který by se doma babral ve fotografiích a pouštěl si videa. Spíše se snažím žít přítomností a budoucností. Samozřejmě se k tomu ale dostávám a mluvím o tom rád, protože veřejnost má o takové povídání zájem. Těší mě, že vzpomínka nezemřela a žije i v mladší generaci.

Ptají se lidé pořád na stejné věci, nebo si i po letech vždycky najdou nová témata?
Většinou je to hlavně ta moje finálová penalta, ale ano, jsou i takoví, kteří jsou hloubavější, mají přehled a doptávají se i na další věci, řekl bych více do hloubky. To je až člověk překvapený, že i někdo z tak mladé generace o něčem podobném ví. Není to sice pravidlem, ale to nevadí, pro všechny je to pokaždé i tak pěkný zážitek.

Jsou spoluhráči, s nimiž se na takových besedách setkáváte nejčastěji?
Například s Karolem Dobiašem, který bydlí tady v Praze. Nebo i se Zdeňkem Nehodou. Chodíme na různé akce do sportovního prostředí, hlavně tedy se Slováky, protože Čechů tam přece jen tenkrát tolik nebylo. Jezdíme taky na Slovensko, byli jsme dokonce i v Melbourne. Když je čas, rádi si celou událost připomeneme znovu.

Považujete zmíněnou penaltu za největší moment kariéry?
Když se za fotbalovým životem ohlídnu, mám dobrý pocit z toho, že jsem se snažil lidi bavit a hru trošku víc povznést. Nešlo jen o „kopání do míče“. Z reakcí lidí bych řekl, že se mi to podařilo, takže můžu být spokojený.