Kliknutím zvětšíte
Zlatá éra: hodně úspěchů, málo diváků
Na přelomu 70. a 80. let zažily Bazaly nejslavnější pětiletku v historii klubu. Během ní byl Baník pod vedením trenéra Evžena Hadamczika v lize třikrát stříbrný a dvakrát zlatý, vyhrál Český i Československý pohár, v evropském Poháru vítězů pohárů (PVP) mu k postupu do finále chyběl jediný gól a téměř všichni hráči mužstva nastupovali v dresu národní či olympijské reprezentace.
Kdo by si ale myslel, že při domácích utkáních Baníku v letech 1978 až 1983 praskaly Bazaly ve švech, jako tomu bylo o čtvrtstoletí později v euforické mistrovské sezoně 2003/2004, mýlil by se.
Návštěvy přes 15 tisíc diváků, což bývala ještě na konci šedesátých let na Bazalech běžná záležitost, přicházely jen na ty nejslavnější soupeře v evropských pohárech nebo na největší konkurenty Baníku v boji o ligový trůn (Zbrojovka Brno, Sparta, Dukla, Bohemians).
Vyprodáno bylo pouze dvakrát, na semifinále PVP s Fortunou Düsseldorf v roce 1979 a na čtvrtfinále PMEZ s Bayernem Mnichov roce 1981. Oproti tomu návštěvnost domácích ligových zápasů neporazitelného Hadamczikova Baníku, tedy týmu, který na Bazalech pět let nenašel přemožitele (75 zápasů v řadě), nijak zvlášť nevybočovala z celorepublikového průměru (pět až šest tisíc diváků na zápas).
Jednou za to mohla „atraktivita“ soupeře (Prešov, Žilina), jindy počasí, nebo třeba souběžně vysílaný přímý televizní přenos z MS v hokeji. Hlavně nekrytá sedadla naproti hlavní tribuně zela často prázdnotou.
Zato v sektoru na stání „vlevo pod hodinama“ (tento krycí název zůstal oné části ochozů i poté, co původní stařičké dřevěné modro-bílé hodiny nahradila moderní monstrózní věčně nefungující světelná tabule Nisasport) se právě za Hadamczikovy éry začali formovat první baníkovští vlajkonoši (podle dobového tisku „tlupa výtržníků“), praotcové dnešních chacharů. Chorál „Dresy bílé jsou jak padlý sníh“ pochází právě z této doby, kdy se na Bazalech sice hrál nejlepší fotbal v zemi, Ostravané však chodili víc na „Kotas“ na hokej.
Borci z nejúspěšnější baníkovské generace ale nedají na Bazaly dopustit. Ukrutný nezaměnitelný hukot ochozů zaburácel vždy v pravý čas, soupeřům naháněl hrůzu a domácí hráče hnal za vítězstvími. Bazaly navíc hráčům poskytovaly na tu dobu špičkové zázemí pro přípravu i regeneraci a po otevření dalšího tréninkového komplexu na haldě Dolu Jeremenko dosáhla vrcholných parametrů také baníkovská výchova talentů. V práci s mládeží klub předběhl dobu a v reprezentačních výběrech všech věkových kategorií nastupovalo rok co rok 20 až 30 odchovanců z Bazalů.
STEP: POHÁR, KTERÝ (MÁLEM) NIKDO NEVIDĚL
Sezona 1989/1990 byla pro Bazaly jubilejní třicátá. Tým mladíků z baníkovské líhně s nejnižším věkovým průměrem v lize (22,5 roku) vrátil pod vedením trenéra Milana Máčaly Baník po několika hubených sezonách zpátky na ligové výsluní. Na stadion druhého nejlepšího celku v zemi přesto dál chodily jen průměrné návštěvy. V tomto ročníku získal Baník i svůj dosud jediný mezinárodní titul, Středoevropský pohár (STEP).
Tato kdysi prestižní soutěž měla však v té době tak chabou organizaci a publicitu, že první finálovou výhru Baníku nad FC Bologna vidělo 12. 11. 1988 na Bazalech pouhých 1046 diváků a onu vytouženou trofej, Středoevropský pohár, pro změnu neviděli ani hráči samotní, neboť ten se v průběhu bouřlivé vítězné odvety v Itálii kamsi ztratil… Baník, nový středoevropský mistr, opouštěl boloňský stadion s policejním doprovodem a s prázdnou…
Až za půl roku, v dubnu 1989 v Itálii, po dvojzápase Super Mitropa Cupu, ve kterém Baník zdolal SC Pisa, předchozího šampiona STEP, byla baníkovcům konečně předána i ona ztracená zlatá číše. Jak nás po uveřejnění článku v Deníku upozornil historik Roman Popek, výjev, který aktuálně zdobí klubové permanentky coby připomínka 30. výročí obou triumfů, na němž kapitán Viliam Hýravý drží nad hlavou vítěznou trofej, nepochází z Itálie, ale z Frýdku – Místku, kde Baník o dva roky později porazil ve finále Československého poháru Trnavu 6:1. STEP je prostě pohár, jaký svět neviděl…
Nová doba, zisk titulu, exil, stavba centra
Po listopadu 1989 se celé Ostravsko ocitlo na prahu období těžkých zkoušek. Restrukturalizace těžkého průmyslu, a především útlum hornictví těžce dolehly na většinu obyvatel regionu a logicky zasáhly i do dění ve slezském fotbalovém klubu. Navíc právě v té době už třicetiletý stadion Bazaly potřeboval nutně zahájit řadu let odkládanou a finančně náročnou kompletní generálku.
Podnik OKD, po léta štědrý sponzor klubu, řešil vážnější problémy než fotbal, a jelikož na brány chátrajících Bazalů nezaklepal ani žádný Boris Korbel (českoamerický milionář, v 90. letech sponzor Slavie Praha), musel si s financováním mnohamilionové rekonstrukce Baník poradit sám výprodejem nejlepších hráčů, svého jediného pokladu. Luděk Mikloško a Ivo Staš odešli do Anglie, Karel Kula do Německa, Radim Nečas právě do „Korbelovy“ Slavie - tenkrát za neuvěřitelných 24 milionů.
Toto v té kritické době asi jediné možné východisko z finanční nouze se v pozdějších letech proměnilo v běžnou praxi. Prodej talentů, často i pod cenou, pomáhal klubu platit jeho běžný provoz, ale také další potřebnou modernizaci stadionu, který přestával vyhovovat zpřísňujícím se podmínkám fotbalových svazů.
Přesto i v nových časech dokázal Baník dosahovat úspěchů - vyhrál Český pohár, v lize byl třikrát třetí a v sezoně 2003/2004 vybojoval svůj nejslavnější ligový titul. Vyprodanými Bazaly zněla hymna „Baníčku, my jsme s tebou“ a fotbalem žilo celé město.
Nejhorší období Baníku, které málem vyvrcholilo jeho bankrotem, přišlo v době, kdy byste z mistrovské sestavy našli na hřišti pouze tehdy už 37letého kapitána Reného Bolfa.
Od roku 2010 mužstvo každoročně bojovalo o záchranu, v roce 2015 definitivně opustilo „nevyhovující“ Bazaly a rok nato i první ligu. Současnost tak prožívají Baník a jeho fandové v nuceném a nechtěném vítkovickém exilu, a na zbouraných a rozestavěných Bazalech má ještě v letošním roce, 60 let od otevření stadionu, zahájit činnost nové tréninkové centrum fotbalové akademie FAČR.
Dosavadní počínání současného vedení klubu a jeho plány do budoucna ale rozfoukávají v srdcích baníkovců jiskérky naděje, že by toužebné Nohavicovo „chtěl bych vidět Baník, jak poráží Barcelonu“ nemuselo být až taková utopie. Třeba už v roce 2022, v Lize mistrů, jako dárek ke stému výročí založení klubu…
Ano, dnes to zní možná pošetile, ale copak titul mistra ligy 2003/2004 nebo tu slavnou pohárovou výhru nad Bayernem tenkrát v roce 1976 někdo čekal?
Novou dominantou Bazalů bude budova s tribunou a zázemím
Přeměna stadionu Bazaly na nový tréninkový areál pro mládežnickou akademii FAČR by měla být hotová na podzim. Na místě hlavní kryté tribuny, která byla kompletně zdemolována, pomalu roste nová budova.
Na první pohled vypadá zatím podobně jako ta minulá. Ta nová ale bude třípodlažní, s 1500 místy k sezení. V areálu vyrostou dvě klasická hřiště standardních rozměrů (z toho jedno s umělým povrchem). Na hlavní hrací ploše pak budou tři menší travnaté plochy, které mohou být zároveň použity jako jedno hřiště klasických rozměrů.
Projekt má i své kritiky, kteří poukazují na to, že za vynaložené peníze (252 816 989 milionu korun bez DPH) mohlo vyrůst nové tréninkové centrum na zelené louce a mohlo mít daleko více hracích ploch. Částkou 190 milionů korun přispělo na rekonstrukci město Ostrava, partner projektu Moravskoslezský kraj pak poskytl 70 milionů korun.
Připravili: Marek Dohnal (dramaturg ČT) a Aleš Uher
PŘIPOMEŇTE SI TAKÉ, JAK VYPADALA LEGENDÁRNÍ ROZLUČKA S BAZALY:
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
