Když doma v Česticích vyběhl v mladých letech za vesnici, snil. „Zavřel jsem oči a přemýšlel jsem o tom, že budu hrát pod Lízátky za Hradec,“ vzpomíná.
V černobílém klubu sice vybojoval dorostenecký titul, do prvního mužstva přesto nikdy naplno nepronikl. Mistrovský zápas si za něj nezahrál.
Dnes je Tomáši Petráškovi sedmadvacet let, pochvalně o něm mluví Jaroslav Šilhavý, trenér české reprezentace, je jedním z nejlépe hodnocených stoperů první polské ligy. Je na vlně.
Proč to v Hradci nikdy nevyšlo? Prý jste měl pomalé nohy…
(usměje se) No, neměl jsem je nejrychlejší. Měl jsem atypickou postavu, byl jsem štíhlej, koordinace přišla, až když se tělo osvalilo. Lidi na kolohnáty koukají tak, že hned vidí minusy. V Hradci měli hráče, který je měl, ale spíš by se mělo – obecně – těžit z předpokladů. Ale s odstupem času už o tom mluvím s úsměvem.
Pár šancí jste však v prvním týmu dostal, že?
Po dorostu jsem odešel do třetí ligy do Hlavice, chtěl jsem hrát chlapský fotbal. První půlrok se mi povedl a pan Kotal si mě pak stáhl do áčka na přípravu. Byl jsem nadšený, těšil jsem se na ligu, ale po prvním tréninku, musím přiznat, jsem zjistil, že kluci jsou na jiné úrovni. Hráli tady Chleboun, Hochmeister, myslel jsem se, že se přes ně dostanu, ale realita byla jiná. Neměl jsem na to, byl jsem páté kolo u vozu.
Proto jste vyrazil na cesty?
Od té doby začala neustálá hostování, ale naštěstí jsem nikdy neklesl níž než do třetí ligy. Hrál jsem třeba v Převýšově, nabral jsem skvělé zkušenosti.
Ale…
Snil jsem o trochu jiném fotbale. Nepřemýšlet třeba o tom, jestli proti nám bude rozhodčí. Jednu chvíli už jsem byl rozhodnutý, že se vrátím do Kostelce nad Orlicí a začnu pracovat. Jenže v tu chvíli, v létě 2015, se mi ozval trenér Pilný, ať jdu do přípravy do Hradce.
Ani tehdy jste se však do kádru nedostal. Proč?
Přitom jsem se cítil dobře, byl jsem chlap. Předtím jen vysoké dítě. Trenér mě chválil, cítil jsem respekt spoluhráčů, ale pak jednou sednu po zápase do autobusu a na telefonu si přečtu zprávu: Přestupová bomba, do Hradce se vrací z Německa Pavel Krmaš.
Borec z bundesligy, velká persona.
Řekl jsem si, že je přece ještě místo vedle něj, ale zavolal si mě trenér Pilný a řekl mi: Petras, gratuluju ti, ale klub má pod smlouvou čtyři stopery a já bych byl pátý. Že to není ekonomicky možné. Slibuju, že se vrátíš.
To už se nestalo. Přes Vyšehrad a Žižkov jste se ocitl v Polsku. Je to fotbal, o kterém jste snil?
Je to tak. Hrál jsem za Žižkov třetí ligu a z Rakowa se na mě byli podívat čtyřikrát ve čtyřech lidech. Přemlouvali mě, přitlačili na pilu, tak jsem si řekl: Jestli mám něco změnit, jdu do toho.
Nakonec se v létě 2016 ozval i Hradec, že?
Ano, pan Jukl mi nabídl smlouvu. Jenže když jsem mu řekl podmínky v Polsku, ani jsme neřešili nabídku. Ale nemám mu to za zlé, na Hradec nejsem zahořklý.
V Polsku jste pomohl vykopat postup z třetí ligy až do první. Navíc se o vás mluví jako o adeptovi reprezentace. Jak vám to zní?
Neuvěřitelně. Byl u nás pan Chytrý, asistent trenéra Šilhavého, a připomínal nám příběh Zdeňka Ondráška, který se na podzim dostal do nároďáku a rozhodl zápas s Anglií. Říkal nám: To můžete zažít i vy. Udělám všechno, aby se to podařilo.
