S více než patnáctitisícovým davem juchá na stadionu i pozdější trenérská legenda klubu - Ladislav Škorpil, který 6. června slaví narozeniny, tehdy mu bylo patnáct. Jak na tuhle chvíli vzpomíná? ,,To se spíš zeptejte Ládi Pokorného (poslední žijící člen hráčského kádru - pozn. red.). Toho se to týkalo bezprostředně, zatímco mě zprostředkovaně. Kdybych neslavil patnáctiny, asi by to pro mě byl den jako každý jiný. Oni vyhráli v rámci oslav mých narozenin nebo mé narozeniny proběhly v rámci oslav ligového titulu,“ glosuje Škorpil po svém nevšední událost. ,,Ale kdo dal góly, si už nevybavím. Je to dávno. Nějakých 21 900 dní, tak na to mám právo. Ne?,“ směje se.

Atmosféra v den D musela být elektrizující. Šlo o všechno. Transparenty s oslavnými nápisy ,,Zdravíme mistry!“ byly pečlivě nachystány. ,,Jako kluci jsme chodili hodně za branku. Lidi stáli na plotě, na stromech, prostě všude, kde se dalo. Každý byl rád, že uzmul nějaký prostor. Bylo to naprosto přirozené a logické. Vše se točilo kolem tohoto zápasu. Máte doma Nitru a můžete získat titul. Tak musíte udělat maximum, aby se to zvládlo. Přece to nenecháte na poslední kolo, když hrajete někde v Košicích,“ má jasno Škorpil.

Byli za bohy

Vše se povedlo na výbornou. Hledík a spol. byli za bohy. Dav je nesl na ramenou. Vyhrávala dechovka, křepčilo se, zpívalo. Škorpil se k průvodu městem připojil téměř okamžitě. „Vniknul jsem do něho někde u hasičárny. Šlo se do Avionu, kde byla letitá hospodská základna fotbalistů. Andrejsek usínal na stole a Přáda tam po mně tančil,“ směje se. Jiří Hledík, hvězda tehdejší party, bydlel hned naproti. Fanoušci trpělivě čekali pod okny. ,,Když vyšel na balkon, řvali: Ať žije Hledík. Bylo to podobné jako když do Hradce přijel prezident Zápotocký. Tehdy zase křičeli: Ať žije Tonda.“

Hledík byl pro lidi opravdovou modlou, vždyť si zahrál i na mistrovství světa ve Švýcarsku 1954. Poslední žijící člen mistrovské party Ladislav Pokorný někde zmínil, že když přišel poprvé do kabiny, koukali na něho jako na zjevení… „Byl to hlavně fajn chlap. Žil tady, na nic si nehrál. Lidi ho potkávali na ulici. U nich doma všechno stejně řídila manželka. Do Hradce se ze Sparty údajně vrátil kvůli ní. Ona pracovala v Tesle, on dělal stěhováka v nábytku,“ vzpomíná.

V památné sezoně měli Votroci kolikrát štěstí. ,,Třeba na Rudé Hvězdě Bratislava prohráli asi 20:1 na rohy, ale na góly vyhráli 1:0. Nebo v Ostravě. Tam dal jediný gól na konci zápasu Franta Malík. Ptali se ho, jak tento zásadní okamžik prožíval. On to popsal následovně: Koukal jsem na hodiny. Byli jsme pod tlakem. Tak jsem si řekl, že to zakopnu co nejdál, abychom získali nějaký čas. No a ono to trefilo šibenici,“ vybavuje si Škorpil úsměvnou historku.

Hradec měl obrovskou podporu. Narváno bylo téměř pokaždé. A jak se tenkrát fandilo? ,,Publikum zajímalo hlavně dění na hřišti. Na fotbal se šlo jednou za čtrnáct dní, lidi si ho chtěli užít. Dnes vidíte sto padesát zápasů za týden. A ještě to všechno ujíždí někam jinam. Až to zdravý selský rozum nebere. Ze všeho se dělá zbytečná show.“

Na škvárovém hřišti U nemocnice, na rozdíl od rozlehlého Všesportovního stadionu, to rozhodčí nemívali jednoduché. ,,Užívali“ si přímý kontakt s divákem, každý chybný výrok měl svůj dopad. A leckdy fatální. ,,Nadávalo se jim vždycky. Fanoušci si ani tenkrát nebrali servítky. Jednou to rozhodčí fakt nezvládli a ze strachu před nahněvaným davem se zamkli v útrobách tribuny. Lidi s nimi chtěli zúčtovat, obklopili ji a oni neměli kam utéct. Celý příběh vyústil v příjezd náčelníka veřejné bezpečnosti a jeho týmu. Procpali se za nimi do kabiny, svlékli se, dali jim své mundúry a sudí proklouzli z obklíčení v jejich uniformě.V tomto ústroji dorazili na stanici, kde ke všemu dostali hlášení od podřízených, že náčelník je právě na fotbale a snaží se osvobodit sudího, který totálně podělal zápas.“

Pro fotbal zapálený kluk Ladislav Škorpil každý duel enormně prožíval. „Když mi bylo deset a Hradec prohrál s Teplicemi, tak jsem dokonce brečel,“ přiznává. Nadhled získal až nabitými zkušenostmi. ,,Krotit emoce je schopnost ovládat sama sebe. Emoce jsou nemoce. Musíte se vnitřně klidnit. Jinak se špatným vývojem těžko něco uděláte. Na semináři v Malackách jsem se trenéra Jozefa Marka (bývalý kouč Československé reprezentace - pozn. red.) zeptal: Jak to udělat, aby člověk při zápase analyzoval nejen hru svého týmu, ale i soupeře? Vždyť já koukám hlavně na ty svý. Odpověď byla zajímavá. „To se člověk musí umět odosobnit.“ Tenhle termín jsem do té chvíle neslyšel. Pobavil mě.“

Góly pro slepice

Uprostřed mistrovské sezony Hradec vyměnil trenéra. Ference Szedlacseka vystřídal Jiří Zástěra. A jak se ukázalo, byl to skvělý tah. „Ze Sedyho měli srandu, protože byl už starší člověk. Muselo mu býtk pětašedesáti. Když běhali, jezdil s nima na kole. Šestačtyřicetiletý Zástěra hráčům vykal. Při tréninku hodil balon na Jindru a říkal mu: „Pane Jindro“. Měl přirozenou autoritu. Vždyť to býval hráč Sparty. Nebožtík Láďa Kopecký, který tady zažil řadu trenérů jako masér, vždycky dával historku k dobru, že Zástěra emoce vypouštěl hlavně doma na dvorku. Když se prohrálo, kopal slepice do prd…,“ směje se Škorpil.

To je koneckonců potvrzeno v klubové kronice. Jednou prý za hráči přišla paní Zástěrová a prosila je, aby vyhrávali. Bylo jí těch slepic líto. Když pak dali gól, objali se a pobaveně zahlásili: Ten je pro slepice!

„Jednalo se hlavně o týmový úspěch. Tahle parta těžila ze stabilizované sestavy, která se příliš neobměňovala. Hráčům se vyhýbala zranění. I to bylo pro konečný triumf zásadní,“ uzavírá vyprávění Škorpil.