Na šampionátu vás vedlo duo legendárních trenérů Vengloš - Ježek. V čem tkvělo jejich kouzlo?
Výborně se doplňovali. Každý byl úplně jiný. Ježek impulzivní, dokázal zařvat, zdobila ho nápaditost. Vengloš zase působil dojmem diplomata a taktika. Uměl zachovat větší dekorum a klid.

První dva zápasy skupiny jste odehráli ve Florencii, kde jste v té době působil. Byla to na rozjezd výhoda? Zvládli jste vítězně duely s USA i Rakouskem.
Určitě. Tím, že jsem tam hrál, mě fanoušci měli za svého. Hodně nám fandili. Ve spojení s početnou českou enklávou, která poprvé po revoluci mohla vycestovat na tak velkou akci, vytvořili skvělou atmosféru. Měli jsme fakt domácí prostředí.

Jaké měl stadion Comunale specifika? Přeci jen jste ho musel znát jako své boty…
V té době ještě ne. Hrál jsem za Fiorentinu prvním rokem a stadion právě kvůli mistrovství světa procházel rekonstrukcí. K domácím zápasům v lize i poháru jsme nastupovali v Perugii. Šlo téměř o celou sezonu. Na náš stadion jsme vyběhli poprvé až krátce před šampionátem. Zmizely atletické dráhy, na stranách vyrostly prosklené mantinely a ta tráva. To byla fantazie.

Národní tým sídlil v lázeňském městečku Montecatini pouhých 20 kilometrů od Florencie. Coby jedna z ikon tamního klubu jste si musel užívat obřího zájmu fanoušků.
Jezdili za námi. Dokonce přespávali v parcích okolo. Po výhrách s USA a Rakouskem se s námi fotili, chodili po městečku, zpívali. Užívali si to moc. Stejně jako my.

Jaký tehdy panoval týmový režim?
Na větších akcích to chodí vesměs stejně. Hrálo se každý třetí, čtvrtý den, takže byl buď normální trénink nebo po zápasový regenerační. Hodně jsme se zaměřovali na taktiku a standardní situace. V době volna jsme se pak procházeli po městě. Líbilo se nám tam.

Čím jste se nejvíce bavili? Herní konzole a mobily byly teprve hudbou budoucnosti…
To už si nepamatuju. Za nás se četli časopisy, noviny, sledovali jsme televizi.

A karty u kafíčka, ne?
Jo. Hráli jsme hlavně tzv. červený. Ale mladý kluci už dneska ani nevědí o co jde. (směje se)

Zpět k výkonům na hřišti. Co pomáhalo podceňovaným Čechoslovákům v duelu se silnými týmy jakými byly Itálie či Německo?
Hlavně jsme měli dost dobrou partu. Jasně. Dostali jsme se do ní s Knoflou (Ivo Knoflíček - pozn. red.) ze známých důvodů až těsně před turnajem a vůbec ne za dobrých okolností. Tam jsme už ale byli soudržní. Hodně nám pomohl první zápas s Amerikou (5:1), sebevědomí stouplo.

Najednou jste se rovnali světovým hvězdám…
Po mistrovství téměř všichni kluci dostali zahraniční angažmá a téměř všichni si vydobyli pořádné renomé v klubech, kde hráli. Nebyli jen příchozími, ale velkými posilami. Už na šampionátu ukazovali obrovskou kvalitu. V československé lize, která mimo jiné nebyla vůbec špatná, měli něco odkopáno. Kluby, které je angažovaly, si mohly mnout ruce. Naši kluci v nich patřili k nejlepším. Škoda toho čtvrtfinále s Němci. Mohl z toho být ještě větší úspěch.

Měl jste před podobně vypjatými duely klidné spaní?
Lehkou trému máte vždycky. Ale bylo mi už šestadvacet, měl jsem něco za sebou. Kromě jiného i první rok v Sérii A, finále Poháru UEFA. Tak se z toho přece nepodělám. Jo, spal jsem dobře.

S Němci zápas rozhodoval Rakušan Helmut Kohl. Trochu podivné, ne?
Nedávno jsem to díky koronaviru viděl v televizi. (směje se) Vůbec nás nešetřil, na Němce měl jiný metr. Prostě to bylo celý špatně. Už je to historie. Zkrátka prd platný.

Přesto. Vybavíte si klíčové okamžiky? Přišlápnutí Moravčíka ve vápně sudí neviděl, Němcům na druhé straně penaltu po podobném zákroku pískl…
Křivdu jsme cítili všichni. Franta Straka by nejraději zabíjel. Oni byli v klidu, my dostávali žluté. Jenže Luboš Moravčík to v návalu emocí přehnal, vyfasoval druhou žlutou. V deseti už bylo těžké s tím něco dělat. Prohráli jsme s pozdějšími šampiony. To jediné může trochu pohladit po duši.

Schází se tahle parta i po letech?
Jsou kluci, s nimiž se vidím na golfu, exhibičních turnajích či hokejových zápasech. Ze Slováků se vídám jen s Moravčíkem.

Jen na okraj. Jak přežíváte nouzový stav, tedy sportovní období temna?
Čekal jsem na uvolňovací opatření jak na smilování. Byla to hrůza. Když se sportu věnujete celý život nebo trénujete, tak vám to chybí. Na zahradě jsem toho zvládl dost, ale taky už mi to začalo lézt krkem. Teď konečně můžu vyrážet na golf, je to moje velká láska.

Emigrace. Ale nejdřív složil zkoušku z marxismu-leninismu

Ten příběh stále budí obrovský obdiv a respekt. I po tolika letech. Přestože byl převyprávěn několikrát a v řadě verzí. Tady je další. Stručnější. Z úst Luboše Kubíka, tehdy čtyřiadvacetiletého fotbalisty pražské Slavie a reprezentanta, který velkou kariéru nastartoval v Hradci Králové. Téma? Útěk za fotbalovou svobodou se spoluhráčem Ivem Knoflíčkem z tehdejšího komunistického Československa. Psal se červenec 1988. ,,Dokonce jsem krátce před tím složil ve čtvrtém ročníku vysoké školy ekonomické zkoušku z marxismu-leninismu,“ rozesměje se.

Ale po pořádku.

Knoflíček dostal nabídku z Derby County, předního klubu anglické ligy. Bylo mu 27, Kubíkovi o tři méně. ,,Téma utéct jsme probírali delší dobu. Na soustředění v Německu k tomu byla vhodná příležitost. Na sobě slávistické tepláky a pár marek v kapse. Vletěli jsme do toho po hlavě,“ vzpomíná.

Jenže všechno nešlo tak hladce, jak by si představovali. Nastaly krušné časy a roční distanc. Než se dostali do Anglie, trvalo to devět měsíců! Neměli totiž pasy. ,,To čekání bylo nejhorší a psychicky ubíjející. Když to vyšlo, spadlo to z nás.“

Všechno krátce fungovalo. Čechoslováci čichli k anglickému fotbalu. Kubík na jednom z tréninků po Knoflíčkově centru trefil legendárního gólmana Petera Shiltona do míst, kde to chlapi rádi opravdu nemají. ,,Svíjel se tam chudák. Bylo to z pár metrů. Muselo to hodně bolet. Ale dal to jako správný chlap,“ vybaví si legrační historku.

Vyhráno ale neměli. Všechno se začalo kazit. Jednání s českými funkcionáři nikam nevedla. I proto se v Kubíkovi něco zlomilo. ,,Vždycky, když generální manažer Derby přiletěl z Prahy, měl špatné zprávy. Proto jsem nakonec zvolil cestu do Fiorentiny, kde o mě měli velký zájem.“ Po dlouhém přemlouvání a ujišťování, že se mu nic nestane, svolil k návratu do vlasti. ,,Strach jsem měl velký. Tehdy platilo sliby, chyby. A estébáci byli všemocní. Pánové Kocek (předseda tehdejšího československého fotbalového svazu) a Baťa (vrcholný funkcionář fotbalové asociace) mi však řekli, že to je jediná cesta, jak se domluvit s Fiorentinou. Naštěstí to klaplo.“

Kubík s Knoflíčkem si na mistrovství světa v Itálii vůbec nemuseli zahrát. V úspěšné kvalifikaci nenastoupili ani na minutu. Tým je nechtěl. Jenže přišla nečekaná prohra v přípravě s Egyptem, fanoušci začali reptat. Oba byli pozváni k přátelskému duelu do Wembley s domácí Anglií (2:4). Pokud by nezahráli, na šampionát by nejeli. ,,Takhle nám to nikdo neřekl, ale cítili jsme to tak. Tu napjatou atmosféru jsme s Knoflou vnímali. Vyšlo nám to. On nahrál na gól Skuhravému, mně se povedl trestňák. Pánbůh byl s námi.“

To nejdůležitější se však odehrálo už před zápasem. Na hotelu. ,,Byli jsme považováni za vetřelce. Odnesl to hlavně Knofla, protože dorazil na sraz dřív a cítil, že byl nevítaným hostem. Mě ještě čekal ligový zápas v Itálii. Volali jsme si. Byl skoro rozhodnutý to vzdát. Klukům jsme to ale pak vysvětlili. Nebylo to nic proti nim. Byli jsme pak šťastní, že nám to s Anglií vyšlo a tu nominaci si vydobyli. Zahrát si na mistrovství světa bylo něco výjimečného, ke všemu v Itálii.“

Kauza stadiony. Ostuda obou měst!

Do světa velkého fotbalu vstoupil Luboš Kubík v Hradci Králové, kde před pár lety vykonával rovněž funkci sportovního ředitele. Aktuálně působí coby člen dozorčí rady FK Pardubice. K oběma klubům má blízko, i proto jej stále štve, že ani jeden z nich nemá odpovídající stadion pro prvoligové zápasy. ,,Je to obrovská ostuda. Fůra slibů a pořád se nic neděje. Je mi z toho fakt smutno. Východní Čechy jsou jediným místem, kde nelze hrát nejvyšší soutěž. Obě stotisícová města by se měla stydět, že sport číslo jedna na světě nemá ani přiblblý pětitisícový stánek na prvoligový fotbal,“ nebere si servítky vicemistr Evropy z roku 1996.