Osobnost Deníku
Přečíst článek >

V utkání fotbalového Hradecký Votrok okresního přeboru Třebeš – Lovčice (5:3) v 59. minutě brankářská legenda Milan Švenger (nar. 21. března 1960, na snímku) přepustila místo mezi třemi tyčemi nastupující generaci, věkem ještě dorostenci Mikuláši Heřmanovi. Švenger má na svém kontě dvaaosmdesát ligových startů a vychytal jednadvacet nul. Proti Lovčicím symbolicky ukončil kariéru.

Přibližte svou dráhu.
Začínal jsem až v patnácti letech v Modetě Jihlava. Předtím jsem hrál házenou. Následovaly Dukla Tábor a Dukla Písek. Po vojně jsem přestoupil do Jablonce. Dále jsem byl v Bohemians a znovu v Jablonci. Vyzkoušel jsem i zahraniční angažmá v chorvatském Osijeku, kde jsem byl dva roky a poznal skvělé lidi. Následovaly menší oddíly a kariéru jsem ukončil minulý týden v Třebši.

Který zápas vám nejvíce utkvěl v paměti?
Nezapomenu na ligové duely ve vršovickém Ďolíčku. Rád také vzpomínám na Josefa Masopusta, který nás trénoval v Děčíně. Byl to úžasný trenér.

Není mnoho exligových brankářů, kteří i po padesátce nastupují v mistrovském zápase. Jak se cítíte?
Mezi mladými se cítíte stejně tak. Akorát jsem v kabině kolikrát nerozuměl slangu mladších. Ale cítil jsem se mezi nimi skvěle. Navíc v Třebši jsou všichni kluci fajn. Bylo znát, že měli vůči mně respekt, že jsem hrál ligu. Moje hlava a mysl by chtěly ještě pokračovat, ale tělo je proti. Po zápase jsem se dával tři dny do kupy. A taky už jsem to klukům nechtěl kazit.

Nyní působíte v Třebši jako trenér gólmanů, kterým určitě máte co předávat. Jaká to je práce?
Mám na starosti zhruba patnáct brankářů či brankářek. Je radost s nimi pracovat, zvlášť když vidíte, jak je to baví a zlepšují se. Mikuláše Heřmana trénuji od jeho třinácti let. Určitý talent měl, ale byl zanedbaný, což je logické, neboť do té doby neměl brankářské tréninky. Postupně jsme chyby odstraňovali a dnes v sedmnácti chytá bez problému za chlapy a patří k oporám. Veronice Černé je dvanáct a má talent od boha. Ne nadarmo se na ni vyptává pražská Sparta. Ovšem je to takový malý lenoch a flink, samozřejmě v dobrém slova smyslu.

Váš syn chytá za Spartu. Určitě z něj máte radost.
To rozhodně, jako každý rodič, když vidí, že svého potomka k něčemu dovedl. Je jedno, jestli to je ve fotbale, v tanci nebo v něčem jiném.

Před zápasem s Lovčicemi jste měli jistotu postupu do I. B třídy. Jak probíhala oslava?
Naši hráči berou vše poctivě. Ať to jsou tréninky, zápasy a nebo i oslavy. Vždy jdou na doraz. Já jsem při oslavě kluky stíhal tak dvě hodiny. Ale přeji jim to.

Jaká atmosféra byla v domácí kabině po prvním poločase, kdy jste prohrávali 2:3?
Taková sváteční, byť se prohrávalo. Jen trenér zvýšil hlas s tím, že už kvůli divákům, kterých přišlo hodně, musíme zvítězit. A to se podařilo.

V 59. minutě jste přepustil místo dorostenci Mikuláši Heřmanovi. Co jste mu řekl při střídání?
Že už nesmí žádný gól dostat. Stačilo, že jsem já dostal za poločas tři.

Přesto jste vyhráli 5:3 a po skončení střetnutí převzali pohár za první místo před téměř dvěma stovkami diváků. Popište atmosféru a své pocity.
Když se něco podaří, pocity jsou vždycky fajn. I postup z takové nízké soutěže je úspěch. Někteří kluci říkali, že tohle zažili poprvé. Najednou mají vítězná trika, v rukou pohár, všichni je fotí a diváci tleskají. Pro to se fotbal hraje. Takové chvíle jsou nezapomenutelné. A je jedno, jestli se postoupí do kraje nebo do ligy.

Kam byste pozval čtenáře na fotbal o víkendu?
Fanoušek se jistě bude upínat na začínající Euro. Tak hurá alespoň k televizi, když ne do Vratislavi.   (ld)