Kliknutím zvětšíte
Nedávno jste skončil v nemocnici. Prý to bylo vážné?'
Prodělal jsem operaci srdce. Mám dva bypassy. Bylo to vážné. Diagnostikovali mi anginu pectoris, měl jsem ucpanou hlavní tepnu k srdci. Přežil jsem jen díky tomu, že si srdce samo udělalo svůj oběh. Měl jsem štěstí. Asi tady na tom světě ještě musím být, protože nemám splněno.
A co ještě nemáte splněno?
Myslím si, že to ještě přijde. Každý jsme tady s nějakým posláním. A jedno z mých poslání je rozdávat radost.To mě baví. I po tom všem, co jsem prožil, jsem spokojený. A mužů říct: Teď už jsem opravdu šťastnej chlap.
Čím se v životě řídíte?
Nehodnotit druhé, hodnotit sám sebe a mít se rád. Jiný přístup k životu a změnu myšlení jsem začal praktikovat již několik let nazpátek. To mi pomohlo i při mé nemoci srdce a tělo se de facto uzdravilo samo. Ke změně myšlení mě navedla moje žena. A jí patří velký dík, protože se mi neskutečně ulevilo. Když si vzpomenete na pohádku Nesmrtelná teta, jak sedí Rozum bez rozumu na té větvi, tak takhle se vám uleví, když změníte myšlení. (smích)
Chtěl jste být odmalička fotbalistou?
Mně to bylo asi předurčeno. Otec mě vedl k fotbalu, ale na stadion mě dovedl můj kamarád, soused, vzal mě na výběr v roce 1972 na hřiště na Dukle. A tam mě vybrali. Ve Spartaku Hradec Králové jsem pak prošel všemi kategoriemi až do ligy. V historii klubu nás nebude tolik, co jsme prošli všemi týmy. Jsem takové dítě hradeckého fotbalu.
Dostat se tenkrát do ligy nebylo lehké. Co to pro vás znamenalo?'
Neskutečná čest. Velká radost. Ti nejlepší hráči v době totality nemohli ven a dostat se do první ligy, která byla navíc federální, bylo těžké.V Čechách i na Slovensku byla generace výborných fotbalistů. Ligu jsem začal hrát v roce 1987, kdy se nám podařilo postoupit. Vnímám to tak, že dostat se v té době do ligy bylo stejné, jako se dnes dostat do reprezentace.
Dříve byly také jiné poměry v týmu. Mazáci se s mladými nemazlili, viďte?
Tehdy k nejstarším hráčům v Hradci patřili Zdeněk Votruba, Miloš Mejtský nebo Láďa Mráz, který si ovšem na rozdíl od jiných nepotřeboval nic dokazovat a byl kápo v tom lepším slova smyslu. A naše přátelství trvá dodnes. Příjemní spoluhráči byli i Vašek Kotal a Jirka Klička. Ale třeba Votruba mi dal pěstí. Hráli jsme košíkovou, já do něj strčil a on mi ji vypálil jen pro to, že jsem byl mladý. Tohle nebylo v pořádku. Později, když jsem byl starší, tak jsem se takhle nechoval.
Vzal byste si do mužstva fotbalistu Aleše Javůrka?
Vzal, už kvůli jeho povaze. A kvůli tomu jakou měl levou nohu, kterou by dnes ještě dopiloval. Kdybych se mohl vrátit, což nejde, tak bych to uchopil úplně jinak. Hlavně myšlenkově. Myslím si, že kdyby tohle šlo udělat, tak by Messi ani Ronaldo neměli tolik Zlatých míčů. (smích)
Na jakou svoji akci nebo gól nejvíc vzpomínáte?
Důležitý byl gól na 2:0 doma s Olomoucí. A samozřejmě si pamatuji na svůj první ligový gól. Bylo to proti Nitře v roce 1987. V zápase na mě byla i penalta. V lize mám 59 startů a všechno si pamatuju. Asi dva roky zpátky jsem potkal bývalého reprezentačního brankáře Petra Koubu. Mezi řečí jsem mu připomněl, jak jsem mu na Bohemce dal gól, snižoval jsem tehdy na 4:1. A on mi říká: No jo, víš co, ale já si všechny ty góly nepamatuju. A já mu na to odpověděl: Ale já jo, ty vole, protože já dal čtyři! (smích)
Ligu jste si poté ještě zahrál v Českých Budějovicích, kde jste se setkal s tehdy začínajícím Karlem Poborským.
Hrál jsem tam půl roku. Vedle Karla jsem seděl v kabině.
To jste byli jako dvojčata. Oba jste nosili dlouhé vlnité vlasy…
To ano, ale já byl hezčí. (smích)
Jen odbočím. Vy jste si vlasy nějak natáčel? Trvalá byla dřív mezi fotbalisty v módě. I v Hradci ji někteří měli.
Ne. Já to mám takhle od přírody. Ale třeba Boby Polák měl na hlavě bublaninu.
Pojďme zpátky k Poborskému. Měl už jako mladý záblesky fotbalové geniality?
Když v šestadevadesátém ve čtvrtfinále Eura Karel dával ten svůj památný dloubák Portugalsku, kdy lobem přehodil brankáře Vítora Baíu, tak jsem jen doma u televize prohodil: No jo, to je Karel… Jak to udělal, mě totiž nepřekvapilo. Karel už v osmnácti letechv Budějovicích na tréninku takhle přehazoval dvoumetrového gólmana Petra Skálu.Ten ho pak honil po hřišti.
Od fotbalu jste poté přešel k moderování. Jak jste se dostal za mikrofon?
Moji fotbalovou kariéru ukončila náhlá smrt mého otce, který zemřel na tu samou nemoc srdce, kterou jsem prožil i já. V té době jsem inklinoval ke kreativnímu marketingu a reklamě. A postupem času jsem se dostal za mikrofon. Moderoval jsem v rádiu, na akcích. Moderování mě přináší radost a vnitřně mě uspokojuje. Dřív jsem věci dělal jen pro lidi, ne pro sebe, a to bylo špatně. Teď jak to dělám pro svoji radost, tak to víc přenesu i na lidi.
V roli spíkra jste působil i při utkání pardubických hokejistů. Jaké jste na to měl ohlasy?
Moderování pardubického hokeje mě velice naplňovalo a bavilo. Před diváky jsem chodil s velkým respektema pokorou. Zvykli jsme si na sebe a s velkou částí lidí z Pardubic se máme do teď rádi. Nikdy jsem nebral nevraživost mezi Hradcem a Pardubicemi, i když se takové hlasy ozývaly. Lidé z Hradce mi říkali, jak tam můžu moderovat, že jsem jejich. To nejsem. Já jsem svůj.
Do ligy se dostaly i fotbalové Pardubice. Co na to říkáte?
Pardubice postupem do ligy nastavily Hradci zrcadlo. Mají dlouhodobou koncepční práci, dobrého trenéra Jirku Krejčího. Na jejich příkladu je vidět, jakým způsobem jde fotbal dělat. Právě Jirkovi jsem po postupu gratuloval. A mám s ním i jednu příhodu.
Povídejte…
Jirka tehdy hrál v Hradci a za trenéra Kollára jsme byli na zimním soustředění někde u Opavy. Trenér Kollár byl běžkař. A Jirka neběžkař. Jirkovi, který má přezdívku Špulek, to ve stopě nešlo. Trenér Kollár se nad ním smiloval, chtěl mu pomoct a říká: Ty Jirko, pojď sem, daj mi ty lyže… A vytáhl z brašny vosky a běžky mu namazal. Do teď nezapomenu, s jakou radostí si Jirka nazouval běžky, že mu to pojede a stylem soupaž vyrazil vpřed… Jenže asi po dvaceti metrech zjistil, že je někde chyba. Za ním byla zelená tráva a Jirka měl všechen sníh nalepený pod lyžemi. Ale on to doběhl. Nás všechny potom bolely nohy, jen Jirka měl puchýře na rukách. (smích)
Co říkáte na současný stav hradeckého fotbalu?
Je mi z toho smutno. Připadá mi, že se v Hradci zastavil fotbalový čas. Nesdílím názor těch, že hradecký fotbal vyléčí nový stadion. Klub vlastní město. Peníze z veřejné sféry jsou potřeba, ale když jich je moc, tak to škodí. Mělo by to být vyvážené. Chápu, že dělat sport z pozice funkcionáře je složitá práce, ale když tu práci neděláte s láskou a radostí, tak to nikdy nebude fungovat. Klub nemá sportovní ani kulturní úspěch. Někde je něco špatně. Ale nemám právo to soudit.
Škorpilova vzpomínka: Sprintoval za střídačkou
Ladislav Škorpil, bývalý hradecký trenér o Aleši Javůrkovi:
„Trénoval jsem ho od dorostu. V kabině to byl tmelící prvek, hráč do kolektivu. Vždycky to poctivě odmakal, ať už hrál od začátku, nebo šel na hřiště jako střídající hráč z lavičky. Vzhledem k tomu, že jsem vždycky stavěl na týmu, tak z tohoto pohledu to byl cenný hráč. Uměl udělat atmosféru. Vzpomínám si, že jednou jsem dělal trénink rychlosti. Hráči měli sprintovat v prostorech, kde v zápase hrají. To znamená pravý bek u postranní čáry, střední záložník uprostřed… A hráč Javůrek, který v té době zrovna nebyl v základní sestavě, vyběhl ze hřiště a začal sprintovat za střídačkou.“
Oba tu historku rádi vyprávějí. Trenérský bard Ladislav Škorpil o tom, jak byl na základě zákoníku práce převelen od dorostu k áčku. A Aleš Javůrek o tom, jak v dosazení kouče měl prsty jako hráč.
Do ročníku 1990/91 tehdy federální ligy Hradec vstupoval coby nováček. Sezonu na postu trenéra rozjel Jaroslav Dočkal, ale po podzimu ho vedení odvolalo a k týmu přivedlo Jaroslava Jareše. Jenže už po dvou měsících to mezi hráči a někdejším trenérem Slavie a Dukly jiskřilo.
„My jsme ho nechtěli. Byl to už starší pán a jeho tréninkové metody a hlavně lidské vlastnosti nám neseděly. Otevřeně třeba prohlašoval, že sem přišel trénovat jen pro to, aby měl na máslo, které tehdy zdražilo. Takové řeči vedl,“ vzpomíná Aleš Javůrek.
A tak hráči přemýšleli, jak se Jareše zbavit. „Kapitánem byl tenkrát brankář Honza Musil a s klukama jsme vymysleli dva hlavní body, které jsme chtěli předložit vedení. A já měl za úkol to doma napsat,“ povídá Javůrek.
„Jenže já k tomu dopsal ještě třetí bod, že požadujeme, aby nás trénoval pan Škorpil,“ prozrazuje, jak vše vzniklo.
„Když to viděl Honza Musil, zeptal se mě: A Škorpil o tom ví? Já říkám: Ne. A on: A co když to nevezme? Já na to: Neboj, vezme. A on to pak doopravdy vzal.“
Sám Ladislav Škorpil své dosazení komentuje následovně: „Výsledkem revolty hráčů bylo, že týden před mistrovským zápasem ke mně přišel tehdejší předseda klubu JUDr. Zdeněk Franc a jen mi řekl: Zítra jdeš k áčku,“ usmívá se Škorpil. „On byl zároveň místopředsedou krajského soudu, vyznal se v paragrafech a podle zákoníku práce mě k mužstvu převedl,“ dodal legendární kouč, jenž později s Libercem dosáhl na titul.
„Já pak přišel do kabiny a hráčů se zeptal: A co od toho jako čekáte? A oni: Že se zachráníme.“ A opravdu, Hradec na jaře manko dohnal, pod sebe natlačil Brno a Nitru a udržel se. K tomu pomohlo i památné vítězství 1:0 na Slovanu Bratislava čtyři kola před koncem. Rozzuření diváci pak chtěli Votroky lynčovat. „Rozhodčím převrátili auto a nám rozbili autobus,“ vzpomíná Škorpil.
„Nechtěli nás pustit ze hřiště, házeli po nás kameny. Tehdy jsem měl opravdu strach, když jsem viděl ten rozdivočelý dav,“ říká Javůrek.
„Tohle vyřešil hráč Polák, který si nad hlavu dal tabuli signalizující střídání a pod sprškou kamenů proběhl do kabiny. Tam jsme pak byli zavření dlouho do večera. Ale bylo to příjemné čekání,“ doplňuje Ladislav Škorpil. Nebylo divu, Hradec vykročil k záchraně, Slovan ke ztrátě titulu.
Penalta za padesát
Tahle sezona byla vůbec bohatá na zážitky. Na podzim ještě za Dočkalova vedení Hradec hostil Prešov.
„Během utkání přiletěl do malého vápna prudký centr, že jsem do něj ani nestačil dát nohu a míč se odrazil pryč. A nejmenovaný rozhodčí na mě volá: Javore, pojď sem, za padesát ji fouknu,“ říká bývalý útočník o nabídce penalty.
„Já přiběhl k naší lavičce a tehdejšímu vedoucímu mužstva, panu Kynosovi, říkám: Václave, za padesát ji prej foukne. A pan Kynos začal mávat rukama a křičet: Nemám, já je nemám!“ směje se Javůrek a dodává. „A taky jsme nevyhráli, skončilo to bez gólů.“
Jedenáctka soudruhů
Nejen v lize Aleš Javůrek zažil vtipné příhody.
„V sedmaosmdesátém jsem jako mladý šel hrát za béčko, které tehdy bylo v moravské divizní skupině D. A my hráli na hřišti týmu TJ Baník 1. máj Karviná. Přijeli jsme tam ráno, poletoval sníh a tam nám otvíral už na mraky ožralej pořadatel. To už jsme věděli, že je něco špatně. A před zápasem začal hlásit sestavy: jedna – soudruh Vojnar, dvě – soudruh… A takhle vyjmenoval celou jedenáctku. Každého nazval soudruhem,“ se smíchem připomněl staré časy Aleš Javůrek.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
