Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Nejde ho přehlédnout. Neustále je ve středu dění a hrne ze sebe jeden vtípek za druhým. V tréninku však MARTIN ČUPR (nar. 17. října 1977 – na snímku) zabrat umí. V Krkonoších, kde momentálně hradečtí fotbalisté pobývají na soustředění, se i díky svému lyžařskému umění cítí ve svém živlu.
Během kariéry jste už zažil řadu soustředění. Jak se vám líbí na tom prvním hradeckém?
Jsem příjemně překvapen. Je to tu fajn, jenom počasí by někdy mohlo být lepší. Třeba hned první den jsme na běžkách ujeli nějakých patnáct, dvacet kilometrů za velkého deště a do chaty se vraceli úplně promrzlí. Druhý den už svítilo sluníčko, takže to bylo mnohem lepší. Po stránce ubytování si jinak nemáme na co stěžovat.
Patříte v mužstvu mezi nejlepší běžkaře. Určitě to má své opodstatnění, když jste velkou část své kariéry strávil v Liberci, kde byly běžky na každém soustředění nezbytnou nutností…
Běžky mám moc rád. Naučil jsem se na nich pořádně za trenéra Petržely. Za něho jsme v přípravě byli deset dní prakticky jenom na lyžích. Dopoledne jsme najeli takových čtyřicet a odpoledne patnáct kilometrů. To člověku nezbývá, než se to naučit. (směje se) Když jedete naplno, dá vám to hodně. Posilujete při tom všechny partie. V Hradci je dobré, že na běžkách umí skoro všichni. Na jednu stranu si máknete, na druhou zažijete spoustu zajímavých situací. Sranda je hlavně při sjezdech. A co je nejdůležitější, utužuje se při tom parta.
Takže z kluků, kterým to tak nejde, třeba z Brazilce Japana, si srandu neděláte?
Ne, ne. Každý víme, jaké jsou začátky, tedy když si na to stoupnete poprvé. Postupem času to přestanete brát jako nutné zlo, ale máte spíš chuť si zajezdit. Mě to dostalo. Koupil jsem si i vybavení. Jsem z Liberce, a když je volno a pěkné počasí, jdu se projet.
Byly za trenéra Petržely přípravy nejtěžší?
Ono se to těžko srovnává. Byly to moje začátky, takže jsem zažil za den třeba pět tréninkových fází. Tehdy nebyly ještě sporttestry (měřiče tepové frekvence – pozn. red.), takže každý musel v daném limitu odběhnout všechno. Kolikrát se jelo na vůli, a tím jste si ji vlastně pěstoval. Kdo to podstoupil, žije z toho pořád. Dneska bych si nedovolili vynechat nějakou část tréninku, nebo na něj nepřijít. Má to spojitost i s lyžemi. Člověk by si mohl říct, že tu dávku nějak odjede, ale když v sobě tu vůli máte, máknete si a neošidíte to. Dnes už mají trenéři k dispozici modernější metody. Nemusí vás na trati kontrolovat a naměřené hodnoty vyhodnotí na počítači. Tím zjistí, kdo se jak vydal. V současnosti se v přípravném období dělají stále nové věci, je to pestřejší a pro hráče, myslím, zábavnější.
Volného času moc nemáte. O vás je známo, že jste s chutí hrával mariáš. Máte tady svoji partičku?
To je jediné, co mě dost chybí. (směje se) Máme poměrně mladý tým a kluci mariáš neumí. Bývaly to krásné časy. (zasní se) Jsem v tomto směru odkojen starou libereckou školou, tedy Martinem Barbaričem, Martinem Haškem, Luďkem Klusáčkem či asistentem Josefem Petříkem. Vždycky, když jim někdo scházel, tak mě přibrali jako čtvrtého. Soustředění jsem pak měl sice dražší, ale postupem času jsem se to naučil. Dneska už v žádném mančaftu nevidíte, aby se sešli čtyři lidi a zahráli si mariáš. Máme holt éru notebooků. To za mých mladých časů nebylo, existovaly vlastně jenom karty a maximálně play stationy.
Jste za ta léta v této kouzelné karetní hře v plusu, nebo minusu?
Aby se mi to vrátilo, musel bych hrát hodně dlouho. Když si vzpomenu třeba na takové soustředění na Kypru, když mi bylo sedmnáct… (odmlčí se) To byla hodně drahá záležitost.
Kdo vás nejvíce „škubal“?
Ono se to točilo – Barbarič, Hašek, Klusáček. Hrávali jsme hned po tréninku. Ani jsem se nemohl svléknout. Byla to automatika. Od přírody jsem hravej, oni potřebovali čtvrtého, a tak si našli mladou „kavku“. Bylo to školení se vším všudy. Začínali jsme korunovým mariášem, pak se přešlo na pětikorunový a desetikorunový. Člověk pak už neprohrával stovky, ale tisíce. Když jsme se z Liberce rozutekli, už nebyl čas to někoho učit. Teď jsem starej zase já, ale mladí už to nehrajou a na play stationu je o nic neoberu, protože to ovládají mnohem lépe. (znovu se směje)
Zpátky k fotbalu. Jak se cítíte po necelém měsíci přípravy?
Velmi dobře, musím to zaklepat.
Na podzim jste toho příliš neodehrál, změní se to na jaře?
Je tu kvalitní a široký kádr, jehož cílem je postoupit do ligy. Uvidíme, každý se trenéra snaží přesvědčit, že právě on patří na hřiště.
V kabině se největším dílem staráte o dobrou zábavu. Máte přezdívku „rádio“. Zkuste čtenářům vysvětlit proč?
Jsem člověk od přírody upovídanej. Takže přezdívka sedí. Pusa se mi jen tak nezastaví. Pro nějaký ten fórek nejdu daleko, jinej už prostě nebudu. V tomto směru se opravdu nežinýruju.
Jaký byl ten poslední?
Záleží na momentální situaci. Tuhle jsem kluky na pokoji asi zaskočil, když jsem se ráno v 6.25 probudil, venku viděl vycházet sluníčko a začal si zpívat píseň “Dnes bude nádhernej den, je ráno, je ráno, dnes bude nádhernej den“. Koukali na mě jak na blázna. Už jsem se prostě těšil, až v devět vyrazíme na běžky…

.