„Paní mi nemohla chvíli najít dírku. A když ji našla, tak jsem si myslel, že se rozbrečím,“ vykládal po první zkušenosti Erik Prekop, slovenský útočník ve službách fotbalového Hradce. „Je to nepříjemné, ale důležité,“ dodal už způsobně.

Pane jo, přesně na jeho slova jsem si vzpomněl, když jsem dostal zprávu, že musím test na nemoc covid-19 absolvovat kvůli cestě na zápas fotbalového národního mužstva v Bratislavě.

Novináři ho mít musejí, nejdéle tři dny starý, samozřejmě negativní. Při tiskových konferencích se totiž potkávají s hráči a trenéry. A podle pravidel nestačí ani fakt, že všichni mají roušky, navíc jsou od sebe vzdáleni minimálně pět metrů.

Proto jsem se objednal do hradecké fakultní nemocnice. Na jednoho „zájemce“ mají v centru vytvořeném za vojenskou lékařkou fakultou vyhrazených v rezervačním systému pouhých šest minut.

To samozřejmě nestačí, akce je delší, především kvůli administrativním záležitostem - a také placení. Tato legrace vyjde samoplátce na pěkných 1765 korun.

Pro to všechno se už od rána tvoří fronta aut, nelze počítat, že přijdete na řadu v přesně objednaný čas.

Samotný akt trvá asi vteřinu. Osobně jsem totiž absolvoval jen stěr z patra. Extra silnou špejli už mi hygienička do nosu nestrkala.

Ještě jsem se ujistil, že je hotovo a vydechl: „Do nosu opravdu ne? Moc děkuju.“ Paní se usmála, asi moc dobře ví, jak „atraktivní“ tento jiný způsob testu je.