Hradecký záložník si po příchodu z Varnsdorfu rychle vybudoval pozici v základní sestavě. Trenérský štáb mu věří. „Jsem za to rád a vděčný," přiznává.

Jak jste viděl porážku s Jabloncem?
Myslím, že prvních dvacet minut jsme hráli dobře, po zemi a po stranách. Ale potom jsme začali balony zbytečně nakopávat na jejich tři vysoké stopery. Obraz hry se trochu změnil, z čehož pramenil první gól a další jejich šance. V poločase jsme si řekli, že zápas rozhodně není ztracený, že to je jen o jednom gólu.

Ještě hned po pauze vás srazila druhá branka…
Přesně. Na jejich standardky jsme se připravovali, ještě pět minut před zápasem jsme se o nich bavili. Stejně jsme dostali gól z rohu. Pak už se utkání těžko otáčelo. I když posledních dvacet minut se nám povedlo Jablonec zatlačit a myslím, že se ještě strachoval o výsledek.

Celý týden jste se chystali na hru Jablonce a jejich enormní sílu ve vzduchu. Přesto jste po přesných hlavičkách Mehanoviče a Beneše inkasovali dva góly. Dají se vůbec ubránit?
Jejich první branka nevyplynula ze standardky. Šlo o nakopnutý balon z hloubi pole. Víc nás mrzí ten druhý gól. Kdyby to bylo delší čas 1:0, zápas by byl mnohem hratelnější.

Po snížení Petra Mareše jste Jablonci šli po krku. Mrzí vás centr v poslední vteřině, který jste přetáhl?
Mrzí, mrzí… Byla to naše poslední šance. Dal jsem do toho moc síly a přetáhl to.

Jak se cítíte zpátky v první lize? Trenér Bohuslav Pilný vám hodně věří, hned jste se propracoval do základní sestavy.
Jsem za to vděčný a rád. Po prvním zápase na Bohemce panovala velká spokojenost, teď už to takové není. I když jsme pokorní, tak jsme chtěli bodovat i s Jabloncem. Na druhou stranu jsme nechali na hřišti všechno.

Poprvé jste hráli v azylu v Mladé Boleslavi. Jak jste se cítili?
Ptá se nás na to hodně lidí, ale jako velký handicap bych to neviděl. Hrajeme na neutrálním hřišti. Pro oba mančafty je to stejné.

Vyhnanství? Ale ne…

„Votroci" mají za sebou první utkání v Mladé Boleslavi a po sobotní zkušenosti tvrdím: Hradeckým tam není tak zle. Hráčům i fanouškům. Do poloviny října se dá v azylu vydržet.

Z pohledu fanouška: cesta do Boleslavi trvá hodinku a čtvrt, při hustém provozu o deset minut déle. Přístup na stadion je bezproblémový. A především, hradecký příznivec se po vstupu do areálu ocitá v úplně jiném světě, než na který byl doteď zvyklý. Útulný stadion vtipně zasazený do sídliště, z tribuny máte fotbal na dosah ruky, slyšíte pokyny trenérů, vnímáte emoce hráčů, buřta dostanete bez fronty a ruce si umyjete na celkem čistých toaletách. Takhle nějak by měla návštěva prvoligového fotbalu vypadat. Z úst hradeckých „cizinců" jsem opakovaně slyšel: Příště jedu zase.

Z pohledu hráče: Tady to je horší. Jestliže fanoušci cestu přežijou, nebo si ji zpříjemní pár pivy, fotbalista považuje jízdu autobusem za nutné zlo. Obzvláště, pokud musí skoro 90 kilometrů cestovat na domácí zápas. Proto vyrazili „votroci" do dějiště už v pátek, aby se do Bolky nekodrcali v den utkání. Režim je však stejně nabouraný, navíc na hlavní ploše nesmíte trénovat, musíte najít jiné řešení. Z druhé strany nejde o nepřekonatelné věci, což i sami hráči po utkání přiznávali. „Vymlouvat se na to nebudeme. Není důvod," sypali ze sebe. I oni si užívali příjemného prostředí a sympatické divácké kulisy (1826 diváků).

Jen jeden malý návrh pro příště: ještě víc si to všichni užijí, pokud odjedou nejen s dobrým pocitem, ale i se třemi body v kapse. Tak snad už proti Jihlavě!