Dva kámoši: Model Koubek a stydlín Holeš

Osobnost Deníku

Vlkanova o návratu do Hradce: Peníze nejsou všechno, rozhodlo srdce

Adam Vlkanova vyslyšel volání Hradce a je zpátky doma. V posledních dvou letech si…

Přečíst článek >

Jsou to velcí kamarádi, letití spoluhráči z Hradce Králové a z reprezentační jednadvacítky. Přesto nemohou být odlišnější.

Brankář Tomáš Koubek (22) bývá rád středem pozornosti, výstředně se obléká a naposledy vzbudil vášně kritikou pardubických hokejových fanoušků.

Pravý obránce „votroků" Tomáš Holeš (21) je z jiného těsta. Říká o sobě, že je stydlín, sociální sítě nemusí, zato spolupracuje s psychologem a sílu a energii čerpá z víry.

Co mají společného? Zachránit Hradec ve fotbalové Synot lize a se „lvíčaty" uspět na červnovém mistrovství Evropy jednadvacítek!

Záchrana s Hradcem, medaile na mistrovství Evropy „21" 
a hurá do světa. Je to vysněný scénář následujícího půlroku?
Koubek: Nejbližším cílem je záchrana. Potřebujeme předvádět dobrý fotbal a naučit se vyhrávat, což myslím našemu klubu hodně chybí. V první lize jsme nikdy nevyhráli 
víckrát v řadě.

Na jaře to bude nutný předpoklad k záchraně.
Holeš: Přesně tak. Potřebujeme udělat sérii třeba čtyř výher, jinak se těžko pohneme z místa.

Zpátky k vašim rozvíjejícím 
se kariérám. Přichází ve vašem případě zlomové jaro?
Koubek: Naše role v kabině je jiná než před třemi čtyřmi lety, kdy jsme začínali hrát ligu. Osobně tohle období beru hodně vážně. Pro nás všechny je to hrozně důležité. Nacházíme se ve složité situaci, protože za soupeři zaostáváme o několik bodů. Pokud to zvládneme, bude to zlomový okamžik v kariéře. Dokázali bychom něco, čemu málokdo věří.
Holeš: Souhlas. Kdybychom se zachránili, tak by to bylo super. No, a kdybych se pak mohl ukázat ještě na Euru, splnil by se mi další sen. Ale základ je Hradec. Podávat zápas od zápasu dobré výkony 
a všechno ostatní přijde.
Koubek: S Holym můžeme ukázat, že Hradec dokážeme táhnout, můžeme být pro klub nadstandardními hráči a na Euru se ukázat agentům a zahraničním pozorovatelům, kterých tam stoprocentně bude spousta. V tomto ohledu nás čeká opravdu zlomové období.

Neubírají vám myšlenky na Euro koncentraci na práci v klubu?
Holeš: Vůbec. Soustředím se jen na Hradec. Nominaci na Euro jistou nemám, proto musím jednoznačně upřednostnit klub a výkony v lize. Jedině to mě může na Euro dostat.

V uplynulém roce jste oba změnili přístup k fotbalu. Jeden z vás zhubl a změnil životosprávu, druhý začal spolupracovat
s psychologem. Co vás k tomu vedlo?
Koubek: Každý hráč by se měl snažit na sobě pracovat 
i mimo stadion, ve svém volnu. Je zbytečné říkat, jak moc chodíme do posilovny a jak dobře jíme. Lidé nás stejně hodnotí až podle výkonů, jak budeme vypadat na hřišti 
a jestli se povede záchrana. 
U nás se pořád mluví o fyzické připravenosti, ale venku je to naprosto automatické. Pokud má někdo problém s váhou, hned ho vystřelej. To jsme si 
s Holym uvědomili a nyní nám to přijde normální.
Holeš: Pokud se chceme zlepšovat, tak nestačí jen trénovat s týmem. Musíme dělat něco navíc a připravovat se 
i po mentální stránce.

Co obnáší spolupráce s psychologem?
Holeš: Máme sezení v rámci týmu a pak si můžeme vyjednat individuální konzultace, což je třeba můj případ. Osvědčilo se mi to, stabilizoval jsem výkony.

A druhý Tomáš?
Koubek: Ve skupině to nemá takový náboj a efekt, proto jsem se rozhodl pro dvě osobní konzultace. Naučil jsem se pár věcí, o kterých veřejnost ani nemusí vědět. Nemůže mi to ublížit, jen pomoct. Tak proč toho nevyužít, když ty možnosti tady jsou. Pokud se jednou dostaneme do zahraničí, tak nám to může být 
ku prospěchu. V našich letech potřebujeme pracovat zejména na fyzické a psychické stránce. Herní věci se naučíme rychle, fotbalovou inteligenci máme oba dva.

Jakou cestu preferujete? Dostat se ven přes český špičkový klub, nebo vyrazit za hranice rovnou?
Koubek: Hradci budeme vděční, že nás „kopl" do velkého fotbalu, ale naše ambice míří výš. Líbilo by se mi hrát za Spartu nebo Plzeň, ale stejně tak bych se nebál jít okamžitě 
z naší ligy pryč. Hodili by mě do vody a vidělo by se.
Holeš: Já bych radši volil cestu přes český klub. V Hradci hrajeme málo těžkých zápasů, chybí nám konfrontace s evropským fotbalem. V lepším českém klubu bych byl na zahraniční fotbal připravený lépe.

Tomáši, nechybí vám v Hradci i větší konkurence? Na postu pravého obránce vám nikdo 
na paty nešlape.
Holeš: Nevím. Mám v sobě zakódované, že všechno jedu naplno. Trénink i zápas. Když cítím, že mi trenér důvěřuje, tak se mi hraje dobře. Ale konkurence by mi neuškodila. Ta pomůže vždy.

Druhý Tomáš s ní má bohaté zkušenosti. Ať s Jiřím Lindrem, nebo na podzim s Martinem Kuciakem. Cítil jste, že musíte svůj přístup ještě o pár procent zlepšit?
Koubek: Přesně tak. Konkurence tu je pořád. Kůca je skvělej gólman, furt na mě tlačí. Stejně tak donedávna Jirka Lindr. Je to i důvěře kouče, který dříve hodně věřil starším hráčům. Když šlo do tuhého, tak Prokopec vsadil na Jirku a já byl pořád v závěsu a musel jsem o to víc makat. To jsou věci, které mi hrozně moc dávají. Získávám zkušenosti 
a využívám jich. Vím, že nesmím ani na vteřinu vypnout, aby se mi zase nestalo, že půjdu z branky.

V Hradci jste oba prakticky od začátku kariéry. Nedusí vás stereotyp? Stejné prostředí, stejní lidé…
Koubek: Stereotyp nesnáším, vadí mi i v osobním životě. Proto hrozně rád odjíždím na reprezentační srazy, kde jsem deset dní v jiné partě lidí a v jiném prostředí. Na druhou stranu v kabině jsou kluci, kteří jsou v Hradci mnohem déle. Někdy ale stereotyp překračuje určité meze. Nejde o to, že bych Hradec neměl rád, ale každý den dělat to samé je někdy na hlavu.
Holeš: Mě to tolik nevadí. Mám rád, když jsou věci zajeté. Navíc v kabině máme dobrou partu, nenudíme se. Adri (Rolko) se pořád stará o zábavu. Ale je pravda, že někdy mám náladu také změnit vzduch. Jak říká Tomáš, k tomu slouží srazy nároďáku.

Neužírá stereotyp motivaci?
Koubek: To ne. (rozhodně) Motivace je jasná – zachránit Hradec!

Oba jste mladí, život vašich vrstevníků se odbývá na sociálních sítích. Jaký k nim máte vztah?
Holeš: Třeba Facebook vůbec nemám.

Zkoušel jsem vás vyhledat, ale marně…
Holeš: (směje se) Já na to moc nejsem. Nějaké vystupování pro veřejnost mě moc nebere.
Koubek: Á, tady se asi čeká na mě. (smějí se oba)

Váš poslední výstup na téma pardubických hokejových fanoušků vzbudil ohlas.
Koubek: Facebook mám vyloženě na psaní, pokud potřebuji kontaktovat nějakého přítele. Celkem mě začal bavit Instagram. Je to hmatatelné. Člověk sleduje fotky, vidí, co se kde děje. Lidi se obecně rádi ukazují. Co si kdo koupil, co má kdo nového. Takové věci ale moc nepřijímám. Spíš to mám na srandu, občas se snažím něčím vtipným přispět.

Že je hokejová Jižní tribuna banda tleskačů, jste ale myslel vážně.
Koubek: Jasně. Zrálo to ve mně delší dobu a neviděl jsem důvod, proč nevystoupit veřejně. Už v předchozím zápase byli fanoušci Pardubic doslova potupeni, Hradečtí jim dokonce ukradli vlajky… Měla by to pro ně být spíš motivace, aby se zlepšili. Konečně mají pořádnou konkurenci. Když se daří, je to v Hradci o fanatismu. Teď  je na hokeji, dřív býval i na fotbale.

Jakou jste měl na váš výstup zpětnou vazbu?
Koubek: Měl jsem obavy, jak to přijme rodina, která bydlí v Pardubickém kraji, ale prošlo to v pohodě. Smáli se tomu. Z toho jediného jsem měl strach. Jinak lidé na hokeji mi říkali, že jsem to napsal dobře. Potěšilo mě, že názor mnoha dalších je podobný.

Jste exhibicionista? Ukazujete se rád?
Koubek: Rozhodně jsem jiný než Holy. Jsem víc slyšet, jsem víc vidět a chci, aby to tak bylo. Dokonce si myslím, že brankář by měl být středem pozornosti. Mám rád, když vypadám dobře, když nemám černé kopačky. Uťáplé věci moc nemusím. Ale s veřejnými výstupy si dám na nějaký čas pauzu. Nejbližších šestnáct týdnů je pro mě strašně důležitých a nechci se věnovat ničemu jinému než fotbalu.

Spousta zahraničních hráčů komunikuje s fanoušky přes Twitter či Instagram. Uvažoval jste Tomáši Holeši, že se do toho pustíte taky?
Holeš: Pozor, Instragram mám. Občas tam něco pošlu. (usmívá se) Když se zadaří pěkná fotka, tak ať se ostatní podívají. Twitter ale asi ne. Jak říkám, nejsem na to typ, abych psal komentáře.

Druhý Lukáš Vácha tedy nebudete, že?
Holeš: To ne.
Koubek: Lukáš se pouští do velkých věcí. Komentuje všechno kontroverzního. Tím, že chce být vidět a že chce mít svoji tvář, tak některé věci jsou úplně skvělé. Třeba kalendář, který teď vydal. (Vácha se stal tváří kalendáře Nadace Zdeňka Milera, výtěžek z prodeje poputuje na Dětské krizové centrum – pozn. aut.). Některé věci mi ale přijdou přehnané, kupříkladu kritika Vendy Pilaře, se kterým je navíc Vácha spoluhráč z nároďáku. Ale od toho Twitter je – napíšete názor, vidí ho všichni a už se to po sobě střílí.

Před chvíli jste Tomáši Koubku říkal, že rád dobře vypadáte. Zajímáte se o módní trendy?
Koubek: Díky Instagramu mě móda strhla trochu víc. Divám se, sleduju a tvořím si svůj styl. Někomu se to líbí, někomu ne. Jde o to, že oblečení, které si pořizuji, mi je pohodlné a líbí se mi. Nejde mi o to zacházet do extrémů.

Jste kvůli tomu terčem vtípků 
v kabině?
Holeš: Koubas jednou přišel v kožených kalhotách a Adri se toho hned chytil. Všichni jsme se pořádně zasmáli.

Vy jste konzervativnější typ? Modré vysoké boty – jako váš spoluhráč – byste si nekoupil?
Holeš: Nebránil bych se. Nosím, co se mi líbí a zrovna ty boty jsou pěkné. Koupit si je ale nemůžu, to bych měl stejný, že jo. (oba se smějí)

Říká se – fotbalisté jsou „šampóni". Už jste někdy narazili?
Koubek: Jednou ano. Shodou okolností jsem byl v Pardubicích na derby. Policajti stáli zády k sobě, já šel okolo, na sobě černé oblečení, tepláky s nízkým sedem, co se teď nosí a jeden z policajtů měl hlášku, že mám nasráno v gatích. Stáli v pěti dokola, v ruce obušky a terče, no hrozní kofři… Ale co, já to neřeším. Jdu po ulici, lidi si mě prohlídnou, něco si šuškají, ale konkrétně na boty jsem měl fantastický ohlas. V Praze mě třeba potkal cizinec a ptal se, odkud je mám. Většinou se setkávám s pozitivními ohlasy, ale na příhodičku s panem policajtem nezapomenu. (usměje)

Neuvažujete o práci modela?
Koubek: Třeba moje rodina se diví, že se tomu nevěnuji. Ale nikdo mě zatím neoslovil. Chtěl bych si to někdy zkusit.
Holeš: Já jsem stydlín. Když jsme onehdy chodili v dresech po molu, moc příjemné mi to nebylo. Tohle bych nemusel, spíš by mě bavilo něco nafotit.
Koubek: No jasně, měl bys ukázat svaly.
Holeš: Makám na sobě, jsem svalnatý, do půl těla bych se klidně svlékl.
Koubek: Český Bony Wilfried.

Tomáši Holeši, jste věřící člověk. Vedli vás k víře rodiče?
Ano. Bydlíme na vesnici, mamka k tomu byla svými rodiči také vedená. Od dětství jsme chodili do kostela, postupně jsem si k víře vytvořil vztah a naplňuje mě to. Zajdu do kostela, pomodlím se, poslechnu si varhany… Nabíjí mě to, dává mi to sílu a pozitivní energii.

Navštěvujete církevní prostory pravidelně?
Teď  ne. V neděli máme tréninky, hrajeme zápasy. Nestihl bych to. Ale když bylo volno, tak jsem zašel i třikrát po sobě. Před zápasem se pomodlím, aby se mi dařilo a vyhrálo se.

Jaký je váš vztah k víře, Tomáši Koubku?
Nejsem věřící, ale věřím, že nahoře je něco, co lidi soudí, co jim pomáhá a zároveň škodí. Myslím, že takový je i fotbalový bůh. Na flákače jednou dojde a těm druhým poctivým se dřina převrátí v něco dobrého.