V útrobách Všesportovního stadionu by mohl chodit po slepu. Jiný by při nástupu k novému zaměstnavateli chvilinku tápal, pro úspěšného dlouholetého trenéra LADISLAVA ŠKORPILA (nar. 6. června 1945) je však sekretariát FC Hradec Králové téměř druhým domovem. Na místo činu se vrací po dvanácti letech. Od pondělí začal oficiálně vykonávat funkci sportovního ředitele.
Popravdě. Nepřijde vám trochu úsměvné, že jste na této pozici vystřídal svého bývalého svěřence Luboše Kubíka? Zpravidla to bývá opačně. Mám na mysli, že mládí nahrazuje stáří…
Do Hradce jsem jako hráče přivedl i ředitele Jukla, trénoval jsem sekretáře Černíka, asistenty Šmardu s Podhajským, manažera mládeže Mejtského a trenéra B mužů Brože. Úsměvné mi to tedy připadat nemůže.
Překvapilo vás, že se Američané rozhodli na post asistenta oslovit právě Kubíka?
Ve své podstatě jde vždyky o to, jakou roli člověk dostane. Luboš má za sebou bohatou hráčskou kariéru, což ve světě velkého fotbalu znamená spoustu styků. Kontaktů, kterých nabyl, je skutečně požehnaně a je vidět, že z nich dokáže těžit. Hlavně Američané musejí vědět, co od jeho působení u nároďáku očekávají. Nemá cenu mluvit za Luboše. Vzhledem k tomu, že Spojené státy mají řadu hráčů v Evropě, logicky potřebují někoho, kdo jim je může ohlídat z pohledu výkonnosti. Kvůli tomu sem přece nebudou létat. Druhou věcí je mistrovství světa, na němž startuje řada evropských mužstev. K nim má vždycky blíž někdo odsud. Shrnuto podtrženo, proč by měli hledat někoho, koho neznají. Sázejí zkrátka na lidi, s nimiž je pojí určitá vazba. Kdyby nepokládali spolupráci s ním za přínosnou, mám na mysli Lubošovo předchozí angažmá u olympijského týmu USA, neoslovili by ho. To je jasné.
Na začátku jste zmínil Richarda Jukla, jehož jste kdysi dotáhl do Hradce ze Žďáru nad Sázavou. Potěšilo vás, že tentokrát oslovil on vás?
(směje se) To měla být jeho povinnost, ne? Po přáteláku ve Žďáru jsem tehdejšímu sekretáři Pleskotovi nařídil, aby s místními funkcionáři vyřídil jeho příchod a naložil ho do prvního autobusu směr Hradec Králové, že u mě bude mít dveře otevřené. Byla to rychlovka. Hned jsem ho s sebou vzal do Dunajské Stredy a zařadil do základní sestavy. Měl jsem s ním před tím samozřejmě pohovor, aby ho to nešokovalo. Ono už samo o sobě stačilo, že byl v nominaci na utkání. Říkal jsem mu, že je vzácný přírodní úkaz. Že když máme balon běží dopředu, a když ho ztratíme, běží zpátky. On se na mě udiveně podíval a pravil: Oni to tady nedělají? Byl to zkrátka velice pracovitý hráč, který nepostrádal kvalitu.
Jak na něho nahlížíte coby současného šéfa klubu?
V určité hiearchii podřízenosti na něho musím pohlížet jenom dobře. Kritizovat nadřízeného na samém začátku – to přece není možné.
Co na vaše rozhodnutí zastávat sportovního ředitele v Hradci Králové říkala manželka? Nevadí jí, že vás nyní znovu bude vídat až u večeře? Je o vás totiž známo, že pracujete do roztrhání těla…
Zrovna dnes (v pondělí) se mě ptala, jestli přijdu až v noci. Naštěstí tento případ nemůže nastat, protože jsem od sedmi hodin na divadelním představení. Samozřejmě také zjišťovala, jestli mám stanovenou pracovní dobu. Musel jsem jí připomenout, že za mého působení v Liberci jsem všem mým spolupracovníkům řekl, že musejí dělat čtyřiadvacet hodin denně, protože Slovan je náš domov, Karl (mecenáš klubu – pozn. red.) náš táta a Kleibl (ředitel klubu – pozn. red.) naše máma. Tady to je obdobné. Je s tím smířena.
V Liberci jste skončil v listopadu. Jste v důchodovém věku, o němž se říká, že člověk lehce zpohodlní. Nepozoroval jste na sobě podobné příznaky…
U mě to nehrozí. Jelikož jsem ještě v zastupitelstvu města, měl jsem záběr pořád široký. I bez fotbalových povinností byl můj diář pořád plný. Ke všemu jsem byl ještě na fotbalovém svazu začleněn do trenérsko-technické komise.
close
zoom_in
Vracíte se na post, který jste úspěšně vykonával v Liberci. Tam pod vaše křídla spadal nejen první a rezervní tým, ale i všechny mládežnické kategorie. Bude to platit i v Hradci?
Taková je moje dohoda s ředitelem Juklem. Prvotně se budu orientovat na problematiku áčka a béčka. Ale sedávat si samozřejmě budeme i s úsekem dorosteneckým a žákovským.
Porady tedy budou na denním pořádku?
Hlavně na začátku každého týdne. Je potřeba si vždycky říci, jak vypadal víkend a co nás čeká v nejbližších dnech. Z Liberce s tím mám dobrou zkušenost.
V sobotu jste zhlédl povedené představení „votroků“ s Kladnem (3:0). Jak se vám zamlouval herní projev?
Je potřeba si uvědomit, že se zatím jedná jenom o přípravu. Je to vždycky zavádějící. Jen trenér ví, jak byli hráči vytíženi před zápasem. Nikdo ale netuší, jak tomu bylo u soupeře. Když proti sobě nastoupí více unavený mančaft proti méně unavenému, tak ten více unavený je samozřejmě pomalejší v dynamickém projevu. Nic to nemění na mém názoru po podzimních utkáních. Viděl jsem jich asi pět a nutno říci, že oproti loňské sezoně šel herní projev mužstva výrazně nahoru.
Potřebuje současný kádr doplnit? Přivést kvalitního fotbalistu do druhé ligy není jednoduché, souhlasíte?
Na žádné štaci jsem se nebránil posilování. Při debatách typu „jaké hráče potřebujete“ jsem odpovídal, že bychom chtěli do každé řady jednoho lepšího, než tam máme. Dneska je potřeba vzít v úvahu, že o všem rozhodují hmotné statky a moc manažerů, kteří se rozrostli jako houby po dešti. Je tady prostě problém, kde ty hráče brát. A to na jakékoliv úrovni. Fotbal je pyramida. Na začátku je masový, následuje výkonnostní a pak vrcholový. A hráči odcházeli a odcházejí ven ze všech těchto pater. To má zákonitě dopad na úroveň celého fotbalu. Ke všemu se do zahraničí prodávají už i děti. Podívejte se, v kolika letech odešel z Hradce třeba Hable.
Kromě Hableho klub velký transfer v posledních letech nezaznamenal. Jsou tu hráči, kteří by v blízké budoucnosti mohli udělat díru do světa?
Brzy budou. Ale všechno chce svůj čas.
Všude jste kladl důraz na týmového ducha. Jak si představujete fungování spolupráce třeba s koučem A mužstva Václavem Kotalem?
O jakémkoliv úspěchu rozhoduje jedině týmová práce. Vždycky jsem těžil z toho, že jsem dokázal ulamovat vztahové hroty mezi lidmi. Aby veškeré úsilí k něčemu spělo, musí se pomyslná kára táhnout jedním směrem. A konkrétně k otázce já a Kotal; nejsem tady od toho, abych s trenérem Kotalem byl na jiném břehu. Jsme na stejné lodi a dokonce si myslím, že i na stejné palubě. Pokud máme dojít k úspěchu, musíme najít společnou řeč. Určitě jsem ho nepřišel vystřídat. (směje se) Přes čtyřicet let trénování mi bohatě stačilo.
