Nezmar valí dál. Tvrdě, jak je zvyklý. Tenhle chlapík s našlapaným životním příběhem tak trochu obelhává čas. Jiří Mašek ani v pětačtyřiceti letech nemyslí na to, že by opustil bránu hradecké Slavie.

„Bolí to, ale jinak to nejde,“ říká. Tělo mučí v posilovně, na hřišti – jako hráč i trenér. Od fotbalu si neodpočine ani při práci, je totiž správcem v areálu Slavie v Orlické kotlině.

„Zelená mě uklidňuje. Je to poprvé, co nevstávám do práce nasr…,“ směje se.

I dál budete v bráně Slavie v zápasech přeboru. Nemyslel jste na konec?
Já jsem prostě osobně nesoudnej. (směje se) Ale poprosil jsem trenéra, aby mi řekl, až si bude myslet, že tomu nemám co dát. Pak půjdu hned od válu.

Co přinesete týmu?
Myslím, že mám pořád kvalitu, že můžu přebor ještě v klidu chytat. Samozřejmě, dodávám zkušenosti, těch je po letech dost. (usmívá se)

To ano, nabral jste je i ve vyšších soutěžích. Přitom jste fotbal na čas zabalil.
Velký zlom pro mě byl, když mě vyhodili ze Spartaku Hradec. V šestnácti jsem bylv reprezentaci, byl tam se mnou Tonda Kinský, Pavel Horváth, Ivo Ulich, o rok později jsem odešel do Borohrádku.

Proč?
Táta mi vždycky říkal, že jestli chci něco dosáhnout, ať držím hubu.

To vy moc neumíte…
No právě. Trenér na nás v té době dost řval, shazoval nás. V kabině jsme se s klukama dohodli, že mu řekneme, jestli by to nešlo změnit. A samozřejmě se ozval Mašek.

Co se stalo?
Řekl mi, ať si sbalím věci a vypadnu. Ale byla to i moje chyba – já jsem byl boreček a něco jsem mu odpověděl.

Poté jste ještě nějakou dobu hrál, ale zanedlouho přišel konec. Co se přihodilo?
Byl jsem na civilce (civilní vojenská služba – pozn. red.) a začal jsem dělat muziku. A víte, jak to muzikanti mají… Bylo toho hodně, mysleli jsme si, že dobudeme svět. Měli jsme hromadu koncertů, člověk je unavený, a proto to vygradovalo. Muzika je tvrdej svět.

Jak jste se z toho období dostal?
Nejvíc mi pomohla moje paní. A pak fotbal. Proto se mi podařilo restartovat celýho Jirku Maška. Sportovec musí mít nějakou disciplínu, jeho kodex je jasný, prostě chceš něco dokázat.

Dnes je z vás – bez přehánění – fotbalový fanatik, že?
Jo, jsem nadšenec.

Chytáte, děláte trenéra béčka v I. B třídě, vedete gólmany, posilujete, dostal jste se k žákovské dívčí reprezentaci a nyní na zkoušku i k českému výběru dorostenek do sedmnácti let…
A ještě jsem takový poradce nebo druhý asistent u áčka Slavie. (směje se) Stíhám to, protože mám super ženskou, vyjde mi vstříc. Děcka se snažím vytáhnout, vezmu je i na ten fotbal. Samozřejmě je to náročné. Paní ví, že když budu doma a budu myslet na fotbal, tak budu nevrlej. Jsme spolu šestnáct let, možná i díky tomu, že jsme si vzácní. Ale ona je světice.

Je jiné trénovat dívky než chlapce?
V technice chytání ne. Musí se trochu brát ohled na psychiku, ta je jiná. Na druhou stranu holky víc žerou trénink, zdá se mi, že jsou vnímavější. Když jim poradíš, lépe to pochopí, a proto u nich vidíš rychlejší zlepšení než u kluků.

Jste vděčný za reprezentační šanci?
Je to super pocit. (nadšeně) Jsi tam, máš lvíčka na prsou, jsi reprezentant. Je to pro mě ohromná čest – úplně vážně.

Máte vyšší trenérské ambice?
Mě to prostě hrozně baví. Nějaké zkušenosti mám, rád je předám. Když jsem byl mladý, takové možnosti nebyly. Myslím, že je hodně talentů, ale je potřeba se jim věnovat. Jinak neporostou. To mě žene.

Vzděláváte se?
Licenci zatím nemám, chystám se na ni v zimě. Samozřejmě je nutné se učit. Na každý trénink se připravuju sólo, pokaždé znovu. Sleduju věci na youtube, jsou i další kanály. Z toho si pak udělám výcuc. Snažím se, aby byl každý trénink jiný, pokaždé zaměřený na něco jiného. I když se samozřejmě například v měsíční periodě neubráním tomu, že se věci opakují.

Pojďme k nové sezoně. Jak vidíte úroveň krajského přeboru? Objevuje se mnoho názorů, že šla dolů.
Uznávám, míval vyšší. Důvod je i ten, že když mladí kluci odejdou z hradeckého efcéčka, chtějí peníze, jdou za nimi. Dřív mysleli víc na fotbal.

Není to staromilecké?
Možná trochu jo, ale je to prostě tak. Na druhou stranu si myslím, že před takovými třemi roky měl přebor nižší úroveň než teď. Řekl bych, že to jde zase zpátky nahoru.

Opravdu?
Musíme tu soutěž trochu rozdělit. Na vršku jsou velmi kvalitní týmy, dole to trochu pokulhává. Vemte si příklad Dobrušky – ta prostě nemá takovou hráčskou kvalitu.

Čím to je?
Z Hradce, kde je hodně kluků, je to daleko, navíc je to region, kde je v blízkosti dost týmů.

V čem vidíte posun úrovně?
V tom, že jsou do mužstev víc zakomponovaní mladí kluci. Je potřeba mít starochy, ale kolem nich běžce. Proto se mi líbí koncept Olympie.

Ano, hradecký klub je hlavním favoritem přeboru. Souhlasíte?
S tím týmem, co mají, by byl alibismus říkat, že nepostoupí. To je nesmysl. Nebojím se říct, že to je třetiligový tým. Taková kvalita musí přejet soupeře,i když proti nim nastoupí motorky – třeba jako Bydžov, který to měl vždycky postavené na tom, že má naběháno. Občas to stačí, ale na Olympii nebude, ta je fotbalově jinde.

Končí tedy čas Libčan?
Působil jsem tam a hrozně rád bych řekl, že nekončí. Ale nemůžu. Trošku jsem se doslechl, že se tolik netrénuje – a žít jen z podstaty bude málo. I když důstojnou roli hrát budou, vidím je kolem třetího, čtvrtého místa.

A co vaše Slavia?
Jsem spokojený. Udělali jsme nějaké posily, tým si pomalu sedá pod staronovým vedením Pepy Boučka. Začínají se prosazovat mladí kluci, u nichž je znát, že chodí trénovat. Až odjedou na školy, bude to těžší, ale to se zvládne. A k nim máme staré kmety, co umějí fotbal.

Stará se o sebe, pivko si dá jen občas o víkendu

Nějaký věk už má, sám to dobře ví. Jiří Mašekse tomu musel přizpůsobit, jinak by už dávno nechytal. Proto jede bomby, jak říká.
„Starost o sama sebe je stokrát jiná, než kdyžmi bylo dvacet,“ vykládá.

Samozřejmostí jsou pro něj brankářské tréninky, posilovna, dělá kompenzační cvičení. Změnil také životosprávu. „Najel jsem na to, že prakticky nepiju. Jen občas si dám dvě pivka o víkendu,“ říká. „Jinak to prostě nejde.“

Především však nepřestává, i o prázdninách jede naplno. „Kdybych vynechal dva měsíce, už se nevrátím.“