'Fotbal vám vrátí jen tolik, co do něj sami vložíte'

Osobnost Deníku

Glos o dvougólové otočce: Myšlenky na hattrick byly, ale důležitější jsou 3 body

/ROZHOVOR/ Fotbalisté rezervy Nového Bydžova dokázali o víkendu zvítězit v okresním derby…

Přečíst článek >

Letošní ročník ankety Nejúspěšnější sportovec roku nabídl novinku - udělování Ceny Josefa Masopusta. Jejím držitelem se stal v každém okrese hráč, funkcionář, klub či tým, který podle mínění OFS nejvíc naplňuje právě odkaz Masopusta - čestný, obětavý, pracovitý a fair hrající či jednající člověk. V rychnovském okrese toto ocenění převzal Miroslav Zemánek, bývalý kapitán prvoligových fotbalistů Hradce Králové.

Jak moc si vážíte této ceny?
To, že se někdo rozhodl spojit mé jméno s takovou osobností, je pro mě čest.

Byl jste považován za inteligentního a slušného hráče, poctivého bojovníka. Cena je v pravých rukou…
Děkuji. Nicméně to srovnání asi hodně pokulhává. Tím, co jsem já ve fotbale dokázal, panu Masopustovi sahám někam po špunty jeho kopaček a jeho rytířské chování je něco, na co vzpomínaly a vzpomínají ty největší legendy tohoto sportu, včetně Pelého.

Co se vám vybaví, když se řekne jméno Josef Masopust?
Obrovská persona. Člověk, kterého pro jeho fotbalové umění a vystupování na hřišti uznával a obdivoval celý svět. Žádného takového naše kopaná od té doby neměla, přiblížil se mu snad jedině Petr Čech.

Na vlastní oči jste legendu hrát neviděl, ale měl jste možnost se s ní setkat. Jak na to vzpomínáte?
Při jedné návštěvě Hradce pan Masopust přijal pozvání na fotbalový stadion a my hráči jsme měli možnost si s ním popovídat. Po této diskuzi následoval trénink. Já jsem byl zraněný a tak jsem se ho neúčastnil. Seděl jsem v kabině, najednou se otevřely dveře a on vstoupil dovnitř. Zeptal se, proč nejsem s ostatními. Pak si sedl vedle mě a chvíli jsme si povídali. Když bych měl vypíchnout jednu jeho vlastnost, tak jak na mě v tu chvíli zapůsobil, byla by to jednoznačně skromnost. Při vědomí toho, co dokázal, až neuvěřitelná. Některé dnešní pseudohvězdy by asi koukaly.

V nejvyšší domácí soutěži jste odehrál 109 zápasů. Který vám nejvíce utkvěl v paměti?
Těžko vybrat jeden. Ale rád vzpomínám na závěrečné kolo mé první ligové sezóny, ve kterém jsme hostili Spartu. My jsme si týden před tím nečekaným vítězstvím v Jablonci zachránili ligovou příslušnost, Sparta již byla jistým mistrem. Díky záchraně jsme šli do utkání v absolutním klidu a neskutečně jsme si ho užili. Stejně to vnímali i diváci. Společnými silami se nám podařilo mužstvo, které bylo prošpikované reprezentanty, porazit 2:1. Bylo to v době, kdy Sparta byla ještě skutečně „železná" a příliš často neprohrávala. Po závěrečném hvizdu fanoušci vběhli na hrací plochu a začala oslava, jako bychom vítězem ligy byli my. A vždy jsem se těšil na duely na Letné.

Vstřelil jste tři ligové góly. Určitě si je vybavíte, že?
Samozřejmě, vzhledem k tomu „úctyhodnému" počtu to není nic těžkého. Všechny padly doma – první z malého vápna hlavou proti Jablonci, druhý střelou asi z patnácti metrů proti Žižkovu a třetí z voleje do sítě Budějovic.

Na koho ze spoluhráčů nejvíce vzpomínáte? S kým jste si fotbalově a lidsky nejvíce sedli?
Jsem moc rád, že jsem několik let strávil v týmu s Pavlem Černým, jednoznačně nejlepším hráčem, s kterým jsem hrál. Rád vzpomínám na Davida Zoubka, s nímž jsem několik let sdílel pokoj - výborný fotbalista, navíc s ním byla sranda. A Karel Podhajský, ve své době top brankář ligy. Za ty roky, co jsme spolu hráli, jsme již přesně věděli, co od sebe na hřišti jako stoper a gólman máme čekat.

Zažil jste řadu trenérů, tím osudovým byl asi Ladislav Škorpil, že?
Pan Škorpil je člověk, kterému fotbalově vděčím za moc. Není úplně standardní, aby hráč ve 23 letech naskočil z oblastního přeboru přímo do ligy, navíc zahraniční. On mi tu šanci dal a já jsem rád, že jsem ho nezklamal. V mých očích je to největší fotbalový odborník, s kterým jsem se setkal. Každou situaci na hřišti dokázal přesně popsat a vyhodnotit. Během našich společných cest autem do Dunajské Stredy jsme diskuzí o fotbale strávili desítky hodin a já se na tyhle rozhovory moc těšil. Kdo zná jeho glosy, ví o čem mluvím. Velkou měrou formoval moje přemýšlení o fotbale.

V březnu to bude 11 let od doby, co jste odehrál poslední zápas jako profesionální fotbalista v hradeckém dresu. Co se za tu dobu událo ve vašem sportovním i osobním životě?
Mám štěstí – prožívám poklidný rodinný život a doufám, že tomu tak bude i do budoucna. A co se sportu týče, výrazně jsem ubral. Fotbal si jdu občas zahrát za starou gardu Hradce, kde mám možnost si zakopat s hráči, které jsem obdivoval jako kluk, třeba s Lubošem Kubíkem, Milanem Frýdou nebo Vladimírem Mrázem. Jedenáct let působím v Rychnově jako trenér mládeže. Objevil jsem kouzlo florbalu, s dětmi a manželkou občas vyrazíme na lyže či kola.

Nyní trénujete starší žáky Rychnova, kde hraje váš syn. Půjde ve vašich stopách?
Ani nevím, jestli si to mám přát. Povolání fotbalisty s sebou přináší nejen pozitiva, ale i negativa. Za roky, co jsem se fotbalem živil, jsem těch negativ kolem sebe viděl dost. Žádný fotbalista na začátku kariéry nikdy neví, jakým směrem se zrovna ta jeho bude ubírat. Pro mě je důležité, že ho sport baví. Myslím, že na svůj věk má zajímavé fotbalové vlastnosti, na druhou stranu objektivně vidím i nedostatky, které pokud neodstraní, v konkurenci nejlepších by se neprosadil.

Co byste nejen jemu, ale i ostatním malým fotbalistům poradil?
Odmalička se jim snažím vysvětlit, že fotbal jim vrátí jen tolik, co do něho sami vloží. Pokud ho v něčem ošidí, dříve či později se to projeví.