Osmapadesátiletý trenér začíná u fotbalistů Hradce Králové třetí sezonu. V předchozích dvou dovedl „votroky“ k velkým úspěchům

Během následujících sezon s takřka stejnými hráči druhou ligu vyhrál a v nejvyšší soutěži je dovedl na výborné osmé místo. „Snažíme se vytvořit pozitivní atmosféru s tím, že vrcholem týdne je utkání. Je důležité, aby mužstvo mělo před zápasem chuť hrát fotbal a vyhrávat. Pak se příjemně poslouchá, že vyhráváte a ještě k tomu předvedete dobrý fotbal,“ říká osmapadesátiletý kouč, který „pod lízátky“ vstupuje do své třetí sezony.

Co říkáte nečekanému odchodu Ivana Haška z pozice předsedy svazu?
Myslím si, že svým odchodem především poškodil řadu svých spolupracovníků, které si do vedení fotbalu přivedl.

Jaký to podle vás bude mít dopad na český fotbal?
Hlavně je škoda, že nedotáhl do konce systémové změny, které český fotbal nutně potřebuje.

Během úspěšné nováčkovské sezony Hradec každý chválil za atraktivní hru. Jak se vám to jako trenérovi poslouchalo?
Pozitivní hodnocení se poslouchá pokaždé dobře. Je to důkaz toho, že cesta, kterou jsme v Hradci zvolili, je správná. Funguje spolupráce na trase mužstvo – realizační tým – vedení klubu. Nyní je podstatné, aby práce zdárně pokračovala. Minulý ligový ročník byl atypický v mnoha ohledech. Třeba už v tom, že jsme na úvod porazili Spartu. To se už těžko bude opakovat. Určitě ne každý rok.

Hradec se prezentuje ofenzivním systémem 3-4-3. Je to vaše fotbalová filozofie?
O tom se nechci příliš bavit. To nepatří do novin. Je to jen určitá reakce na určitý způsob hry soupeře.

To chápeme. Některá mužstva spoléhají na individuality, vy hrajete týmově, každý hráč má v mužstvu jasnou úlohu, kterou beze zbytku plní. To v Hradci dříve neplatilo. Jak se vám povedlo během krátké doby vtisknout týmu takovou tvář?
Je to o sebevědomí, pracovitosti a kondici. Něco jsme si osahali v druhé lize a přesvědčili se, že to funguje. To samé v první lize. Znovu opakuji, že nám moc pomohla výhra nad Spartou. Chceme hrát konstruktivní fotbal, žádné nakopávání. Samozřejmě, i k němu se někdy musíte uchýlit, ale musí to být nakopnutí do určitého prostoru. Pak se destruktivní odebrání míče mění na konstruktivní.

Postěžují si hráči někdy při vašich tréninkových metodách?
Ale ano. Někdy se jim něco nelíbí. Ale vždy jim opakuji, že to děláme proto, abychom byli úspěšní.

Bylo složité vnutit hráčům svoje tréninkové metody, svoji filozofii fotbalu? V Hradci jste po trenéru Machalovi v průběhu jara 2009 přebíral rozhárané mužstvo, které mělo blízko k sestupovým příčkám v druhé lize. Měli jsme dojem, že drtivé většině kádru chybí i motivace.
Snažíme se vytvořit pozitivní atmosféru s tím, že vrcholem týdne je utkání. Hráčům zdůrazňuji, že trénink je jen příprava na zápas, a pokud ji nedokážou prodat v zápase, tak na co trénují? Kluci si stěžují, že první tři dny trénujeme hodně. Pak už to však má klesající tendenci a den před utkáním už máme pouze motivační trénink. Je důležité, aby mužstvo mělo před zápasem chuť hrát fotbal a vyhrávat. Pak se příjemně poslouchá, že vyhráváte a ještě k tomu předvedete dobrý fotbal. Vždyť hrát fotbal pro lidi je nejvíc, co může být. Dalším motivačním prvkem jsou peníze. Hráči vás mohou přes týden nenávidět, ale když si jdou pro výplatu, tak by trenéra měli chválit. Za dva roky si tady kluci vydělali víc peněz než předtím. To je také měřítko úspěšnosti.

Cítíte se být novátorem v českém fotbalu?
Tuhle roli nechci. Měl ji kdysi Jarda Hřebík a nakonec se to obrátilo proti němu. Musel jsem se smát, když jsem si přečetl názor Dušana Fitzela, že se musí změnit práce s mládeží. Vždyť před dvaceti lety se říkalo to samé. To jsou pořád dokola omílané fráze. Přece nejde, aby trenér, který za licenci zaplatí 200 tisíc, šel k dětem. Kdo ho zaplatí adekvátně k jeho vzdělání a nákladům na vzdělání? Když nechtějí kluby, tak to musí financovat svaz. A takových věcí je řada. Chybí systém. Já se snažím pracovat tak, abych si mohl říct, že jsem udělal maximum. Když takové přesvědčení mám, jsem relativně spokojený.

Byl jste relativně spokojený po letošní sezoně?
Samozřejmě. Ale vezmu to od začátku. Prvním úkolem po mém nástupu k týmu byla záchrana v druhé lize, ta se povedla. Stanovili jsme si tříletý horizont pro postup do první ligy. A nám se to povedlo hned v první sezoně. Pak přišla liga, osmé místo. To je pro celý klub ohromný motivační prvek do další práce.

Kdo vás inspiroval v trenérském životě?
Klíčová pro mě byla spolupráce s Jardou Hřebíkem. Od něho jsem se naučil klást důraz na maličkosti, které pak tvoří velké věci. Dotáhnout věci až do konce. Neskončit jen u slupky, ale jít k jádru, dostat se k příčině.

Jak jste se poznali s Jaroslavem Hřebíkem?
My jsme spolu studovali strojařinu na vysoké škole. On hrál za Viktorku Žižkov, já přišel do Sparty, to mi bylo devatenáct let. Hráli jsme spolu v mužstvu školy. On byl rychlý útočník, já spíše pomalejší záložník (smích), Byla tam vynikající parta, hráli jsme mariáš, jezdili hrát třeba do Pardubic na přebory škol. Spolupracovat jsme začali až tady v Hradci, kdy jsem si ho jako sportovní ředitel přivedl.

Pohádali jste se někdy?
S Jardou se pohádat není umění. O tom by mohla vyprávět hlavně jeho žena (smích). Jarda to je cholerik. Ale odborník je skvělý. On je hlavně perfekcionista. Když jsme byli ve Spartě, tréninky jsme připravovali my s Jardou Šilhavým a všechno muselo být přesně naplánované, aby nebyly prostoje. O to se snažím i tady v Hradci, i když se Spartou to nelze samozřejmě srovnávat, pomůcky nejsou, tak kolikrát musíme improvizovat. Ale snažíme se, aby ten čas, který strávíme na hřišti, byl efektivní, aby to nebyl jen trénink o tréninku.

Máte radost, že nyní řada lidí změnila na Hřebíka názor?
Nepochybně. Názory, které on prosazoval už před jedenácti lety, mají pořád platnost. Já každému říkám: V sezoně 2001/02 jsme dvakrát porazili Porto, které trénoval Mourinho. A on poté odešel do Chelsea. Už tehdy bylo jasně vidět, že organizace hry se rychle vyvíjí a Jarda to správně odhadl.

Jak nahlížíte na úroveň českého fotbalu, potažmo hru české reprezentace?
V tomto směru se ztotožňuji s názorem Karla Brücknera. On tvrdí, že bychom měli vybírat rychlostní typy hráčů a s nimi pracovat. Pro trenéra je totiž vždycky jednodušší pracovat s pomalejším hráčem. Tím, že všechno dělá pomalu, tak to dělá precizně. A trenéři si pak řeknou: toho si vezmu, s ním nebude taková práce. Ale naučte rychlého, zbrklého fotbalistu kopat, to už vyžaduje trpělivost, aby byl hráč schopen v určitých momentech na hřišti zvolnit, přesně přihrát… V tom vidím zásadní problém. Měli bychom pracovat s dobře rychlostně vybavenými hráči.

Opačným příkladem je Pavel Horváth, jenž je sice pomalý, ale disponuje nadprůměrnou rychlostí herního myšlení. Díky tomu, že má v Plzni kolem sebe rychlé hráče Petrželu, Rezka či Jiráčka, se smazaly jeho nedostatky a naopak vynikly jeho přednosti…
Nadprůměrná fotbalová inteligence mu dává kvalitu. Na českou ligu to stačí, patří k nejlepším hráčům, ale když se přijde na evropskou nebo světovou úroveň, kde celé mužstvo soupeře je kvalitní, tak se nedostatečná pohybová rychlost projeví. Pokud všichni hráči v týmu nejsou ve všech herních činnostech na základní úrovni, která odpovídá evropské, tak nemůžeme být konkurenceschopní. Většina českých klubů má mužstvo postavené na jednom nebo dvou hráčích, ale z pohledu celého týmu základní vybavenost hráčů nedosahuje evropských parametrů.

V roce 2008 jste ve Viktorii Plzeň působil jako asistent Jaroslava Šilhavého. Napadlo vás, že by klub získal o tři roky později titul?
Tady si musím přihrát polívčičku. Tehdy jsme Horvátha, Petrželu přivedli do Plzně my s Jardou Šilhavým. A už když jsme přicházeli, tak jsme tvrdili, že mužstvo bude mít problém v obraně. Vedení klubu se k tomu stavělo zdrženlivě. A nakonec se ukázalo, že jsme měli pravdu. Vrba si pak přivedl čtyři nové obránce a tým získal titul. Pamatuji si třeba, když jsme přivedli Jiráčka, tak ho diváci vypískali. To bylo před třemi lety, teď byl jedním z nejlepším hráčů a fanoušci ho oslavovali. Mě těší, že jsme měli dobrý odhad. Jiráček to v sobě měl, tehdy byl ještě mladý, ale dobře pracoval a jeho kvalita se ukázala. Tenkrát jsem se na něj byl asi třikrát podívat v Sokolově. Levonohý hráč, zaujal mě tím, že měl přesnou přihrávku. Hráčů, kteří umějí nahrát tam, kam chtějí, moc není.

Přesnost přihrávek, hlavně finálních, a zakončení jsou další prvky, v nichž český fotbal pokulhává…
Nechci se nikoho dotknout, ale třeba v Hradci musíme při útoku posílat co nejvíce hráčů do pokutového území, protože přihrávka není adresná. Jestliže budu vědět, že třeba Vojta Štěpán při centru čtyřikrát z pěti trefí jediného našeho nabíhajícího hráče, tak řeknu Dvořákovi, nabíhej sem, ten Vojta ti to tam posadí a budeš dávat góly. Jenže bohužel to tak nefunguje. Úroveň jednotlivých hráčů je taková, že tomu musíme přizpůsobit k hru.

Když to posloucháme, bylo by pro vás motivací naučit kopat jamajského sprintera Bolta?
(smích) To jednoznačně. Vždycky jsem měl rád nadprůměrně vybavené hráče. Ti mohou mužstvu něco přinést. Znovu zmíním Vojtu Štěpána: Kdyby v té rychlosti zvládal o něco lépe míč, tak je to pro tým fantastický hráč. On se dostává do výhody jenom během. A to už je obrovský předpoklad. Jestliže má na dvaceti metrech obránce tři metry za sebou, tak nemusí nikoho obcházet. On se zbaví protihráče jenom během. Pak záleží na spoluhráčích, jak jeho předností dokážou využít.

Zaznívají hlasy, že by chybějící kvalitu v české lize mohli nahradit zahraniční fotbalisté. Jste pro příchody cizinců, nebo jste pro práci s našimi hráči?
Myslím si, že v České republice máme dostatečnou zásobu vlastních hráčů. Vezměme konkrétně Hradec: dorost letos získal titul, což je fantastický úspěch, a řada hráčů z tohoto mužstva má předpoklady. Jenže na ty kluky působí řada faktorů, rodiče, manažeři, a ti hráči si musejí uvědomit, že vyhrát dorosteneckou ligu není vrchol jejich sportovní kariéry. Záleží hlavně na pracovitosti a oni teď musejí zvládnout přechod mezi dospělé, to je podstatné. Už teď slyším, že pro toho je divize i třetí liga málo a přitom v těchto soutěžích ten kluk neodehrál ani minutu. Tohle nerad slyším. Nadprůměrných hráčů, kteří skočí z dorostu do dospělých a okamžitě zazáří, je velmi málo. Navíc hráče, kteří prokazují superkvalitu už v šestnácti nebo sedmnácti letech, nám skauti odvádějí do zahraničí.

Máte nějaký velký sen, třeba vyhrát s Hradcem ligu nebo vést národní mužstvo?
Velký sen jsem neměl. Většinou jsem pracoval v týmu, individuálně jen chvíli. Nastupoval jsem dost pozdě. Do Hradce jsem přišel v šestadevadesátém na pozici sportovního ředitele klubu. Tehdy jsem přivedl na post trenéra Jardu Hřebíka, sám jsem si vzal na starost béčko. Rok jsem vedl béčko, postoupil jsem s ním a pak mě Ryba vyhodil (někdejší sportovní ředitel hradeckého klubu – pozn. red.). Šel jsem do Kolína, s nímž jsem také postoupil, a pak už jsem zamířil do Jablonce dělat Jardovi asistenta. Následně jsem se objevil ve Spartě u béčka a opět s Jardou jsem odešel do Dynama Moskva… Je pravda, že jsem do Ruska nemusel jít a mohl jsem pracovat sám, ale na druhou stranu to byla velká zkušenost.

Přijal byste teď nabídku vést jako hlavní trenér zahraniční klub?
To je složité. Já nemám manažera, tak asi těžko nějaká nabídka přijde (úsměv). Manažera nemám i z toho důvodu, že nechci být někomu zavázaný. Abych musel preferovat jeho hráče, to ne. Neříkám, že tohle se děje všude, ale někde to tak funguje. V tomhle jsem samostatný a vždycky pracuji tak, abych se každému mohl podívat do očí. Hlavně hráčům. Už jsem dost starý na to, abych říkal něco jiného, než dělám. Pokud nebudete otevřený vůči hráčům a nebudete jim říkat to, co si myslíte, tak se to vždycky otočí proti vám.

V závěru jara si postěžoval do médií na komunikaci s vámi dnes již bývalý hradecký kapitán Radim Wozniak. Jaký je na to váš názor?
Podle mého názoru jeho role kapitána nebyla taková, jakou by tým potřeboval.

Zmiňme další jméno – Pavel Černý, talent, který nedokáže prodat svůj potenciál. Už jste našel recept, jak ho donutit k větší aktivitě?
Myslím si, že už to bylo vidět na jaře. Škrtíme ho, rdousíme ho a jaro už měl lepší než podzim. Měl nůž na krku, že nebude hrát. Na tréninku vždycky říkám Míšovi Šmardovi, jakmile nebude dělat, ať ho hned přidusí. Myslím si, že mu to bylo ku prospěchu. Pochopil, že když nebude naplno trénovat, tak nebude hrát.

Jaký volíte přístup k mladým hráčům?
Snažím se do nich vžít, do jejich filozofie. Protože kdybych měl trénovat, jako mně dříve Rubáš, tak to byla komunikaci taková, že po měsíci už jsme nekomunikovali. Trenér si dělal všechno podle svého. Když jsme mu říkali, že už nemůžeme utáhnout nohy, tak se nic nezměnilo a pořád jsme trénovali stejně. Doba byla jiná. Dnes mají hráči daleko větší moc. Když se nedaří, tak koho vyhodí? I když mají fotbalisté kdovíjaké komplexy, tak je klub těžko prodá a vždycky to odnese trenér, protože pro klub je to relativně nejlevnější.

Čím vás mladí fotbalisté dokážou vytočit?
Dnešní mladí kluci jsou jiní. Tragédií třeba je, když se ptám, kolik lidí z týmu vidělo nějaký zápas. To je hrozné. Pamatuji si, že kdysi Jarda Hřebík, když hráči nesledovali utkání, rozčileně házel ovladačem. To já nedělám, ale dokážu ho pochopit. Je to přece kolektivní práce. Mně přijde normální, že když hrajeme například se Spartou, tak každý se bude dívat na její poslední zápas. Myslím si, že povinností každého hráče je sám sebe vzdělávat. Kupříkladu: hraje na mě Sionko, tak ho sleduji jaké má přednosti, jak dělá kličky, a tak dále. To by byla ideální příprava na utkání…

Hráči spoléhají na to, že jim to řekne trenér…
Asi na to spoléhají, ale tímhle způsobem jim tu správnou realizaci na hřišti nikdo do hlavy nenaleje. Chybí mi větší zaujatost. Přitom si hráči musejí uvědomit, že aktivní kariéra je pouze krátký úsek jejich života. Někteří na to přijdou, až když už končí.

Nepomáhá ani vysvětlování, že dnes mají daleko víc možností a fotbalem si mohou vydělat velké peníze?
Zažil jsem to doma se synem. Jim něco vysvětlovat je někdy spíše kontraproduktivní. My máme opravdu asi jiný způsob myšlení než oni. Chtějí si prožít všechno najednou. Hráčům zdůrazňuji, děláte svého koníčka, kdo tohle může říci. Spousta lidí chodí do práce kvůli tomu, aby si vydělala peníze. A jestliže mám možnost vydělávat peníze něčím, co mě baví, tak je to přece úplně fantastické.

Nelitujete toho, že za vaší éry nebylo možné odcházet do zahraničí a finančně se zajistit? Vy jste odešel až v pozdějším věku na Kypr…
Nad tím už nepřemýšlím, prostě to tak bylo. Na Kypr jsem šel v pětatřiceti. Pamatuji si, jak místní říkali, co ten starej tady bude dělat. Když jsem pak po roce byl nejlepším střelcem týmu, tak mě přemlouvali, abych prodloužil. Mě tehdy hřál příjemný pocit, že jsem všem dokázal, že na to mám.

Jste zastáncem udělování pokut, když hráč neplní to, co po něm vyžadujete?
Pokuty nedávám, spíše se to snažím nasměrovat tak, aby na něho byli naštvaní spoluhráči. Pokud někdo neplní to, co má, tak tím kazí výsledný produkt celému mužstvu. Jestliže hráči mezi sebou kryjí někoho, kdo špatně trénuje, nedodržuje životosprávu, tak jsou přece sami proti sobě. Navíc jde také o peníze, když se kvůli tomu prohraje, tak prémie nemá nikdo. Proto v tomhle směru by se měla projevit síla kolektivu a hráči by si tohle měli vyřešit mezi sebou.

Kolik hodin denně se zabýváte fotbalem?
Hodně…

A čím se od něho odreagujete?
Jsem vystudovaný ekonom, takže mě zajímají finance jako takové, burza a podobně.

V současnosti jsou různé varianty systémů hry. Jaký je vás nejoblíbenější?
S každým se většinou dohaduji, že je rozdíl ve slovech systém a způsob hry. Oni tvrdí, že v terminologii mají tato slova stejný význam. Jenže když se řekne systém, tak lidi v něm vidí nějaké rozestavení hráčů, například 4-3-3, 4-4-2 nebo 4-5-1, ale podle mě je jedno, jakým hrajete systémem. Podstatný je způsob hry. V něm vidím, jak mužstvo zvládá přechodovou fázi po ztrátě nebo po získání míče. To jsou pro mě nejdůležitější okamžiky hry.

U hradeckého mužstva jste třetí rok. V první sezoně jste s ním vyhrál druhou ligu, v následující ročníku skončil na výborném osmém místě v první lize. Bude platit do třetice všeho dobrého?
Tak to uvidíme. Důležité bude, jestli se nám podaří nahradit Pilaře. V tomto ohledu mě mrzí odchod Kasálka, protože těch změn už bylo moc. Samozřejmě, jsou tady další hráči. Budoucnost má třeba Zelený, ale záleží jen na něm. Naše filozofie je, že si vždycky připravujeme dva tři hráče, které můžeme prodat. Nyní to jsou Dvořák, Zelený, Koubek, výhledově má potenciál Hodas. Jenže stále platí, že zabudovávání mladých hráčů do týmu musí být skloubeno s výsledky. Teď se tady bavíme, to je hezké, ale začne sezona, my čtyři zápasy nevyhrajeme a já už tady třeba nebudu. To se klidně může stát. Ale v tomhle směru jsem nad věcí, beru to jako součást téhle profese. Člověk nemůže být pořád jen na výsluní. Klopýtnutí přijde, teď jde jen o to, kdy to bude.

Anebo vás čeká další parádní sezona a vy budete moc odejít na vrcholu…
Tak na to se těším (smích). Říkal jsem si, ještě rok. Tak by bylo hezké, kdyby se i ta třetí sezona v Hradci vydařila.

Jiří Tůma, Radek Špryňar