Byl to před patnácti lety pěkný blázinec. Co se přihodilo? Hradečtí fotbalisté zvedli nad hlavu trofej pro vítěze Poháru ČMFS. Stalo se tak 14. června 1995 na Strahově proti Žižkovu.

,,Viktorka byla favoritem. V týmu měla hráče zvučnějších jmen a ještě se hrálo v Praze. Přesto jsme jim dokázali vypálit rybník,“ vzpomíná na jeden z nejslavnějších okamžiků historie hradeckého klubu MILAN PTÁČEK. Pro pracovitého hráče to byl zřejmě největší úspěch ve fotbalové kariéře. „Votroci“ tehdy položili soka na lopatky v penaltovém rozstřelu

Na hřiště jste šel v 83. minutě. Neměl jste tehdy obavy, abyste za bezbrankového stavu něco nepokazil…
Takhle si to střídající hráč nesmí brát. Musí myslet pozitivně. Nakonec se z toho vyklubalo prodloužení, takže jsem si na hřišti pobyl poměrně dlouho.

Byl jste tedy rád, že vám kouč Pálka dal důvěru…
To víte, že jo. Když můžete nastoupit ve finále domácího poháru, je to vždycky vyznamenání. Nehledě na to, když ho ještě vyhrajete.

Překvapilo vás, když trenér ve 117. minutě sáhl ke střídání brankářů? Stanislava Vahalu tehdy nahradil penaltový mág Tomáš Poštulka.
O Tomáši Poštulkovi se vědělo, že penalty chytat umí. Na tréninku měl snad šedesátiprocentní úspěšnost. Obratnost, mrštnost a předvídavost, tohle všechno z něho dělalo postrach střelců.

Poštulka opravdu čaroval. Rozhodující pokutový kop pak proměnil Daniel Kaplan. Věřil jste mu?
Kaple (přezdívka Daniela Kaplana – pozn. red.) byl takový pohodář. Věřili jsme mu všichni. Zvládl to výtečně. Paradoxně když tu penaltu dal, neběželi jsme k němu, ale k Tomáši Poštulkovi. Ten byl hlavním strůjcem úspěchu.

Oslavy byly jistě bouřlivé. Prý jste tehdy ani nedorazili do Hradce…
Měli jsme v týmu několik Pražáků. Rozhodlo se, že tam zůstaneme. Noční Praha také měla své kouzlo. Poznali jsme hospodu U Tygra a jiné památky. (směje se) S odstupem času musím říct, že bych to dnes už přehodnotil. Euforie, která třeba nyní probíhala v souvislosti s návratem do první ligy, je neopakovatelná. Je lepší to slavit ve městě, kde hrajete.

Triumf vás posunul do pohárové Evropy. Hradec byl hlavně při zápasech s Kodaní a Dynamem Moskva na nohou. Byly to zřejmě nejhezčí okamžiky ve vaší kariéře, že?
Nejprve jsme vyřadili Vadúz. Pak nám sedl domácí zápas s Kodaní. Vyhráli jsme 5:0. Na co jsme sáhli, to jsme dali. Byl to úspěch. Jednalo se o špičkový celek dánské ligy. V odvetě jsme si to pohlídali. No a pak přišlo na řadu Dynamo Moskva.

A nešťastné penalty…
Byla hlavně škoda, že jsme v Moskvě po vyrovnaném průběhu prohráli 1:0. Doma jsme tohle manko dokázali smazat, ale v penaltách se holt štěstí přiklonilo k soupeři.

V čem spočívalo kouzlo tehdejší party?
Každá generace je něčím výjimečná. Tehdy se to dobře sešlo, což bylo dobré pro Hradec i pro mě.

Který z hráčů tehdejšího kádru pro vás byl největší osobností?
Po fotbalové stránce zcela jasně Pavel Černý. Daleko to dotáhl Ivo Ulich. Nejvíce však vzpomínám na Karla Urbánka, který už mezi námi není. To ještě dneska nemůžu skousnout. Byl to fantastickej člověk a kamarád.

Z minulosti přejděme do přítomnosti. Na jaře jste se na malšovickém stadionu objevil v nové roli, zastáváte funkci správce stadionu. Jak jste spokojen?
Jsem tu krátce, ale jsem v prostředí, které důvěrně znám. Vyhovuje mi to. Do začátku první ligy je před námi spousta práce. Zavádělo se umělé zavlažování, teď se bude instalovat vyhřívání, sedačky a tak dále. Harmonogram se upravuje ze dne na den. Víme, že 17. července začne liga a musí to být hotové. K tomu vše směřuje.

Jak moc vás mužstvo potěšilo postupem do první ligy?
Jsem hradecký srdcař, takže jsem měl obrovskou radost. Doufám, že se klukům povede rozjezd do nové sezony a v lize budou hrát důstojnou roli.

Vašemu synovi Matějovi je sedmnáct. Bude jednou zdatným nástupcem?
Je to jenom na něm. Když to porovnám, co jsem uměl v sedmnácti já a co umí on, musím říct, že je o mnoho dál. Je to samozřejmě dané i dobou a rozvojem tréninkového procesu. Uvidíme. Byl bych samozřejmě rád, kdyby to jednou někam dotáhl.