Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Chtěl by ještě další sezonu kopat do balonu, ale zároveň Milan Fukal přemýšlí, čemu se bude věnovat po skončení kariéry. „Tuhle otázku si kladu dva tři roky. Chci dělat něco, co mě bude bavit a motivovat," říká se starostlivým výrazem ve tváři kapitán fotbalistů Hradce Králové.

V Kokoníně, kde bydlí, vlastní hospodu. S tím však u sedmatřicetiletého bývalého hráče Sparty, Hamburku či Mönchengladbachu, neuspějete. „Nechci být druhým Vízkem,"  kroutí hlavou milovník přírody.

Snad se neurazíte, ale začnu poněkud nezdvořile. Jak dlouho ještě plánujete hrát?
Vůbec nejste nezdvořilý. Ta otázka je aktuální. Do léta mám smlouvu. Pokud by mise byla úspěšná, zachránili jsme se v lize a Hradec měl o mě zájem, tak by Milan Fukal uvažoval o prodloužení kariéry.

Cítíte, že na mladé dravce stále stačíte?
Fyzicky nemám problém, rychlostně to snad taky není tak hrozné. Spíš začínám cítit přípravu. Když dostáváme do těla a pauzy mezi tréninky nejsou velké, tak mě bolí kolena, kotníky, klouby. Teď jsem je cítil i po návratu z Turecka.

Stále platí, že chcete kariéru ukončit doma v Kokoníně?
Platí, ale velkým problémem je hřiště, které je pískové. Snažím se dělat vše pro to, aby se tam hrálo na něčem jiném.

A pak už budete mydlit fotbal jen  pro žízeň?
(směje se) Abych pravdu řekl, tak pro mě je momentálně největší starostí přechod do normálního života. Co budu dělat, až skončím? Tuhle otázku si kladu dva tři roky. Zda zůstanu u sportu dál, nebo se rozloučím a půjdu dělat něco jiného. Chci dělat něco, co mě bude bavit a motivovat.

Dokážete si představit, že byste z fotbalu úplně zmizel?
Ano. Na druhou stranu se mu věnuji dvacet let, víc než polovinu života. Nic jiného neumím. Bylo by dobré zkušenosti někomu předat. Jde o to, jakým způsobem.

Trénování vás neláká?
Nikdy jsem nechtěl být hlavním koučem. Je to nezáviděníhodná role. Čím jste výš, tím to máte těžší. Nejste vnímán pozitivně. To mně vadí. Spíš bych se zajímal  o vedoucího mužstva, nebo o pozici ve sportovním managementu.

Nebylo by lepší si chvíli odpočinout? Splynout s přírodou, kterou máte v Kokoníně na dosah ruky…
To by bylo hezké, ale má to jeden háček. Nejsem člověk, který by dokázal jen sedět a odpočívat. Tohle nejde jen tak odstranit. Jedu třeba s kamarády na čundr na Šumavu… Ale přitom už se hrozně těším  do kabiny, mezi kluky, na dennodenní dril.

Během kariéry jste si vydělal slušné peníze, jste relativně zajištěný. Na rozdíl od spousty jiných ligových fotbalistů v Česku. Nemusíte se hned hnát do práce.
To je výhoda. Finance vám dávají pocit svobody. Nejste na některých věcech závislý. Když dennodenně řešíte jak zaplatit hypotéku, složenky, účty, je to velké břemeno. Faktem je, že nemusím vzít první práci, která se mi bude nabízet. Mohu si to v klidu rozmyslet, vzít si časovou rezervu a vybrat si, co mě bude bavit.  Není to jen o tom, co za to patnáctého v měsíci dostanu. Ale jakou funkci budu vykonávat, jaké budu mít pravomoce a jak budu jako člověk fungovat. Aspoň tak to cítím.

Co by vás lákalo mimo fotbal?
Oblastí je hodně, ale mě vždycky lákala gastronomie. Zajímal jsem se o to. Na druhou stranu jsem nikdy nepřičichl k hospodě. Alkohol mi nikdy nic neříkal. Hodně fotbalistů po kariéře stálo za pípou, roznášeli pivo a panáky. To mě nebere.

Nechcete tedy být druhým Ladislavem Vízkem, který většinu času tráví ve své Kozlovně?
To rozhodně ne. Tenhle styl života není pro mě.

Ale v Kokoníně hospodu vlastníte.
To ano, ale tam svoji realizaci jednoduše nevidím.

Pojďme k fotbalu. Spousta velkých hráčů se po návratu do české ligy spálila. Vy ne. Jak je to možné?
Počkejte, v Jablonci to nedopadlo úplně nejlíp. S trenérem Radou bylo všechno v pořádku, hráli jsme Pohár UEFA, Luboš Kozel poté nedostal moc prostoru a přišel pan Komňacký, který si vybral jiné hráče.  Musel jsem se odporoučet a jít pryč. V Hradci jsem rok a půl. Loni jsme ligu zachránili, letos jsme v polovině. Jsem tady spokojený.

Opravdu?
Víte, musíte dopředu vědět, co od angažmá očekáváte. Je jasné, že v Hradci nebudu brát stejné peníze jako v zahraničí. Je jasné, že nebudeme hrát poháry. V Hradci mám ale svoji misi. Jsem součástí mladého mančaftu, který se chce v lize etablovat. Je tady plno talentovaných kluků, kteří touží po lepším angažmá. A já jim mám pomoct ukázat cestu, jít příkladem. Tak to chápu.

Baví vás role mentora?
V podobné situaci je i Marek Kulič, který má přes 400 startů v lize a prožil všechno možné i nemožné. Přichází to s věkem a já s tím nemám problém. Jsem na stejné úrovni jako oni, akorát mám víc zkušeností. Kariéra je krátká. Ti kluci musí udělat všechno pro to, aby každý rok měli dobrý. Kolikrát to i přeženu, udělám ze sebe blbce a říkám jim: Podívejte se na mě, takovej řepák. A kde všude jsem hrál! Proč bys to nemohl dokázat i ty? (směje se)

Máte povahu dobráka. Myslíte, že vám čistá duše během kariéry pomohla?
Před příchodem do Jablonce jsem putoval po různých hostováních, byl jsem na vojně. Hodně mi to dalo, dokázal jsem se o sebe postarat. A měl jsem i kliku. Z Jablonce jsem šel do Sparty, kde jsem byl po 13 měsících vystřelen do jiného světa. V Německu mě čekala pravá škola života. V Hamburku i v Mönchengladbachu. Jedinou chybu jsem udělal návratem do Jablonce. Vůbec tím, že jsem odešel z Německa. Jenže já jsem chtěl pořád hrát první ligu. Přitom jsem měl nabídku z třetiligového Hoffenheimu.

Který za dva roky postoupil do bundesligy.
Přesně tak. Ale kdo to mohl vědět. Přesto si to vyčítám. Neměl jsem odcházet.

Začal jsem nezdvořile, skončím nezdvořile. Co když Hradec spadne z ligy, bude to pro vás konečná?
Nepřipouštím si to. Věřím v naši sílu. Tím se nechci vůbec zaobírat.

Číslo dne: 385

Tolik zápasů odehrál Milan Fukal ve čtyřech evropských ligách. 190 utkání v české soutěži, 109 v německé  bundeslize, 86 v rakouské bundeslize. Dohromady nastřílel 24 branek.

Druhé hřiště veterána? Šumava a čundr

Příroda, lesy, Šumava – to je jeho.  A ještě čundr. S kamarády se sebere, vyrazí na Kvildu a toulají se. „Mám to rád," říká Milan Fukal a oči se mu rozzáří. Před několika lety ho to popadlo.  Na třetí hodinu ranní si nařídil budík a za dohledu noci vyrazil autem na Šumavu. Tam sedl na kolo a sedm hodin si v horském kopcovitém terénu dával do těla. „Najel jsem asi sto kilometrů," vzpomíná. Pak ještě jakoby nic ušel čtyřicet kilometrů a vyčerpaný se vrátil domů do Kokonína. „Nesnáším nic nedělat. Nejsem člověk, který by dokázal jen sedět a odpočívat." I proto se doma snaží zvelebit sportovní areál. Koupil sokolovnu s tenisovým kurtem a pískovým hřištěm. „Až v Kokoníně uzavřu svoji kariéru, rád bych hrál na pořádném hřišti. To pískové je prostě problém," svraští čelo. Teď  však má jiné myšlenky. S Hradcem nechce zahučet do druhé ligy. „Tuhle misi musíme zvládnout. Sílu máme," je přesvědčený.