Srdce mu hraje dvěma barvami – černou a bílou. S trochou nadsázky je fanouškem na plný úvazek. A taky muž činu.
Zašlo to tak daleko, že František Řehounek založil politickou stranu, která kandidovala v podzimních komunálních volbách a jejímž cílem bylo prosadit a uspíšit výstavbu nového fotbalového stadionu.
„Vnímám tristní stav našeho Malšáku a znechucení fanoušků. To nás přivedlo k myšlence jít do voleb," vysvětluje svůj záměr.
Vizitka
Věk: 46 let
Stav: ženatý, dvě děti, starší syn Vojtěch (1991) studuje VŠE, mladší Dominik práva na UK a hraje KP za Libčany.
Povolání: podnikatel, zastupuje velkého německého výrobce ručního nářadí.
Záliby: rodina, literatura, sport aktivně tenis a golf, kromě „votroků" fandí ještě basketbalovým Lvicím. Dvanáct let pracoval v hradecké Olympii u mládeže.
Zajímavost: dlouholetý dárce krve – držitel Zlaté Jánského plakety.
Jste nesmírně angažovaným fanouškem. S čím vším klubu pomáháte?
Spolupráce započala před pár lety projektem „Hrdý partner FCHK", který je určen pro menší podnikatele a významné osobnosti. Každoročně přinese klubu několik desítek tisíc korun. Jistě, není to mnoho a částka sama o sobě není nijak zásadní, jde spíše o vytvoření a následné potvrzení pozitivního vztahu „Hrdých partnerů" k „votrokům", a to se daří. Ostatně sám fakt, že fanoušek shání úspěšně několik let finance pro svůj klub je celkem unikátní. Stejně jako další můj projekt „Rádio Gunny". Ve druhé lize, kde nebyly na internetu přenosy z venkovních zápasů, jsem rozjel internetové komentované přenosy celých zápasů „votroků" z venkovních hřišť. To je, pokud vím, také zcela ojedinělá věc nejen v České republice. Celoročně přispívám do klubového magazínu Černobílý gól, který je k dispozici při domácích soutěžních zápasech. A dle potřeby a možností pak pomáhám s drobnostmi okolo klubového webu.
Dokonce jste se rozhodl založit politickou stranu Hradečtí patrioti, jejímž ústředním tématem – alespoň tak to široká veřejnost chápala – byla neutěšená situace okolo výstavby Všesportovního stadionu. Co jste tím sledoval?
Hradecký stadion si již získal mezinárodní „věhlas", když v jakési anketě získal ostudné druhé místo mezi nejstrašnějšími prvoligovými fotbalovými stadiony Evropy. Jako příznivec „votroků" samozřejmě vnímám tristní stav stadionu a znechucení fanoušků z téměř dvou desítek let trvajících politických tahanic. To vedlo k myšlence jít do komunálních voleb a pokusit se přímo ovlivnit podobu stadionu. S rozhodnutím jsme ale čekali opravdu do poslední chvíle, protože kdyby se podařilo uskutečnit projekt stadionu připravovaný městem a developerskou společností ECE, nekandidovali bychom. Takže ano, tím „hnacím motorem" pro nás, kteří jsme Hradecké patrioty založili, byl stadion. Ale měli jsme samozřejmě svůj úhel pohledu i na další věci v Hradci, takže program jen o stadionu rozhodně nebyl.
Do zastupitelstva Města Hradec Králové se vaše strana nedostala. Nevyzněla snaha naprázdno?
Určitě ne. Už jen to, že jsme si v lednu řekli: „Ano, založíme stranu a jdeme do komunálních voleb" a v říjnu jsme opravdu kandidovali, považuji za úspěch sám o sobě. Nestály za námi v pozadí žádné velké peníze, vše probíhalo z čistého nadšení, radosti a zápalu pro věc – tedy z něčeho, co se v naší politice již prakticky nevyskytuje.
Sportovní fanoušci chápou stavbu (či přestavbu) Všesportovního stadionu jako nutnost. Vnímá to tak i nově složené zastupitelstvo města?
Před volbami snad všechny kandidující subjekty přestavbě stadionu vyjadřovaly svou podporu. Ale jak si tuto podporu skutečně a konkrétně představují, to uvidíme již na nejbližším jednání městského zastupitelstva, kde by měl být jedním z projednávaných bodů právě stadion. Mezi fanoušky „votroků" panuje spíše skepse. Slibů jsme dostali v uplynulých dvaceti letech víc než dost. A co se stalo? Pořád chodíme na ruiny…
Věříte, že během druhého funkčního období primátora Zdeňka Finka se začne stadion stavět?
Vím od lidí, kteří jsou panu primátorovi blízko, že on sám považuje stadion za prioritu. Stejně tak i pan náměstek Jindřich Vedlich. Jde tedy o to, aby všichni upřímně hledali a hlavně našli tu nejlepší, nejekonomičtější a přitom Hradec Králové důstojně reprezentující podobu nového stadionu. A aby ji hlavně nalezli rychle. Protože, obrazně řečeno, pacient – hradecký fotbal – leží v kritickém stavu na operačním stole. A jestli se budou páni docenti nad ním dohadovat, jestli říznout nejdříve tady a pak tam či obráceně, může se operace díky jejich dohadování změnit v pitvu. Čas hraje proti nám.
Hradecký fotbal je sice ekonomicky relativně stabilizovaným klubem, ale po sportovní stránce to neplatí. Jednou postoupí, jednou spadne a tak pořád dokola. Je fandit „votrokům" řehole?
Fandit „votrokům" je opravdu hodně o emocích, protože buď se nervujeme jestli postoupíme, nebo jestli spadneme. Nuda tady opravdu není (směje se). Domnívám se, že pro stabilizaci v první lize by hradecký fotbal potřeboval alespoň o 12 milionů vyšší roční rozpočet a nový stadion, bez kterého se Hradec Králové fotbalově nejen neposune vpřed, ale naopak, nebude možno udržet ani současný stav.
Ke klubu vás pojí velmi silný vztah. Měl jste někdy sto chutí se vším praštit a s fanouškovstvím na plný úvazek seknout?
Byly v minulosti chvíle, kdy mě výkon naštval tak, že jsem si říkal: už sem příště nejdu. A pak jsem 10 minut před úvodním hvizdem dalšího zápasu skočil na kolo a honem uháněl na Malšák. (usmívá se) Ale to bývávalo. Teď už mě ani nenapadne, že bych nešel.
Fandění je o směsicí různých emocí, pozitivních i negativních. Nebylo ale přes čáru, když kotelníci odvolávali Jiřího Plíška a na podzim i Luboše Prokopce? Trenéry, které před půl rokem ti samí lidé vynášeli do nebes a pochlebovali jim?
To jsou právě ty emoce. Ve fotbalovém kotli je jich hodně. Lidi z něj dávají fandění hrozně moc. Devadesát minut podporovat hlasitě „votroky", to sebere opravdu spoustu sil. Kdo to nezkusil, neumí si to představit. A v těch emocích se potom jde rychle do extrému, jak pozitivního, tak negativního. Osobně jsem hlasitě a otevřeně nesouhlasil s tlakem, který fanoušci, včetně fanklubu Votroci 2000, jehož jsem členem, vytvářeli okolo Luboše Prokopce. K jeho podpoře jsem se naopak silně hlásil, ale můj názor byl menšinový a hlavně – kotel ani nezajímá. Kotel patří lidem v něm a jejich názorům.
Vyjádřit názor může každý, ale musí to mít nějakou formu. Urážek bylo slyšet dost…
Každý z nás v emocích používá ostřejší slova. Luboš čelil nespokojenosti kotle, když se „votrokům" pod jeho vedením několik zápasů v řadě nedařilo. To by se nevyhnulo žádnému trenérovi. Nespokojenost znásobila jeho dnes již legendární věta o „patnácti opilcích" po utkání v Příbrami. Poté se vše výrazně přiostřilo i ze strany fanoušků. Dodnes mne to ještě stále mrzí, protože Luboš odvedl pro náš klub v uplynulých letech spoustu velmi dobré práce a ve své funkci hlavního kouče byl k fanouškům nesmírně otevřený. O to víc pak musí bolet, když on, rodilý Hradečák, který mnohokrát fanoušky chválil a děkoval jim, musel poslouchat na svou adresu urážky někdy až ubohé. Ale já věřím, že u něj bude platit „co tě nezabije, to tě posílí" a že se s ním ještě na lavičce „votroků" v příštích letech setkáme.
Zdají se vám „černobílé" sny?
V současnosti sním, byť v bdělém stavu, o novém stadionu. Ten je prostě momentálně alfou a omegou samotné existence profesionálního fotbalu v Hradci Králové. Pevně věřím, že kvalitní zázemí s sebou přinese vyšší divácký zájem, vyšší sportovní kvalitu a hlavně umožní městu hledat a také opravdu nalézt obchodního partnera. Finančně silného a organizačně schopného, který alespoň částečně sejme z městských beder tíhu starosti o klub a navýší klubový rozpočet tak, abychom dlouhodobě dokázali úspěšně působit v nejvyšší soutěži. A zcela aktuálně samozřejmě sním, či spíše věřím, v úspěšný sobotní start „Bogasova" mančaftu v Mladé Boleslavi do jarních bojů a v udržení první ligy.
