Patřil k velkým talentům českého fotbalu. V sedmnácti letech získal s reprezentací stříbro na mistrovství Evropy, následně jako kapitán vedl evropský výběr složený z budoucích hvězd Arsenalu či Barcelony proti výběru Afriky. Jako osmnáctiletý přestoupil z Hradce Králové do italské Fiorentiny. Po deseti letech Jan Hable odchází zadním vchodem. Hradecký klub, kam se před dvěma roky vrátil, mu v zimě nenabídl prodloužení smlouvy. Tělo defenzivního záložníka poslední dobou sužovaly zdravotní problémy.

„Už jsem nechtěl jen přežívat a trápit se. Vždycky jsem jel nadoraz a tělo už asi řeklo dost," vysvětlil své rozhodnutí. Teď začíná nový život, pustil se do podnikání a fotbal si zahraje v Náchodě, v krajském přeboru.

Jan Hable
Narozen: 4. ledna 1989. Stav: ženatý, manželka Veronika a dcera Barunka. Sportovní odvětví: fotbal. Post: záložník.

Hráčská kariéra:
Nové Město nad Metují, 2002–2007 Hradec Králové, 2007–2009 AC Fiorentina, 2009 Baník Ostrava, 2009–2011 Ascoli Calcio (druhá italská liga), 2010–2013 AO Kerkyra (první řecká liga), 2013–2014 Baník Ostrava, 2014–2015 FC Hradec Králové, 2016–? FK Náchod.

Největší úspěchy:
* starty v reprezentacích U16, U17, U18, U19, U21.
* vicemistr Evropy do 17 let (2006), byl zařazen do All Star turnaje ME.
* kapitán výběru Evropy v utkáních Meridian Cupu v Barceloně:  únor 2007: Evropa „18" – Afrika „18" 6:1 (4:1). Branky: 18. a 38. Fischer, 3. Aarón, 27. vlastní Mphahlele, 61. Krkic, 90. Prudnikov – 45. Dipanda. Hable byl vyhlášen nejlepším hráčem zápasu. 
Odveta: Evropa „18" – Afrika „18" 4:0 (1:0). Branky: 41. Németh, 64. Fischer, 73. Prudnikov, 90+1. Dudás. Sestava Evropy v zápasech: Pomazan (Szczezny) – Kopplin Polák, Cathcart, Gulan – Dudás, Hable – Anita, Aarón, Marin – Fischer. Střídali: Savall, Németh, Ribeiro, Malul, Krkic, Prudnikov.      

V sedmadvaceti letech, tedy 
v nejlepším fotbalovém věku, končíte profesionální kariéru. Proč jste se tak rozhodl?
Od té doby, co jsem se vrátil do Hradce, tak jsem marodil. Tohle bylo zásadní pro moje rozhodnutí. Ubíjelo mě, že nemůžu být s klukama na hřišti. I ty návraty po delší pauze bolely. Uvědomil jsem si, že už to není ono, 
co dřív. I pro můj styl fotbalu.

Nahrál tomu i fakt, že vám hradecký klub v zimě nenabídl prodloužení smlouvy?
Spíš to bylo o tom, že už jsem nechtěl přežívat, trápit se a stát na místě. Nemělo by smysl být 
v týmu, když jsem pořád zraněný. Odmalička mě to v životě vždycky táhlo někam dopředu, mít před sebou cíle a teď  ho mám v podobě podnikání. Chtěl bych vytvořit nějakou hodnotu, na kterou bych byl pyšný. Svoji budoucnost si teprve  tvořím.

Na jaře budete hrát krajský přebor v Náchodě. Věříte, že se někdy ještě vrátíte výš?
Nechci si úplně zavírat dveře do profesionálního fotbalu. Vím, že Náchod je krok dolů, ale zase se tam můžu řadu nových věcí naučit ohledně sportovního centra mládeže. Budu mít víc času na podnikání a na rodinu. Chci se pořád udržovat v kondici. Záleží i na mém zdraví, ale 
v návrat už doufat nechci.

Pustil jste se do podnikání. 
V jakém oboru?
Mám eventovou agenturu. Na klíč zajišťujeme pořádání akcí, firemních večírků, máme své stránky, nabízíme vhodný sortiment, menší catering… Do toho začínám v Náchodě působit také jako trenér mládeže.

Tehdy v létě 2007 váš odchod 
z provinčního Hradce Králové do věhlasné Fiorentiny způsobil poprask. Jak jste to vnímal vy, coby osmnáctiletý mladík?
Byl to pro mě obrovský skok. V té době jsem byl pořád kluk, dá se říct z větší vesnice z Nového Města nad Metují. Do Hradce jsem přišel jako starší žák, fotbal jsem měl jako koníček a najednou jsem byl sledovaný. Tenkrát jsem ani neměl odvahu se rozhodnout, jestli mám do Itálie odejít. Hodně mi s tím pomáhali rodiče. Bylo toho na mě hodně, byl jsem z toho vykulený. Ale teď  můžu říct, že jsem udělal dobře, dalo mi to hodně do života a otevřelo obzory.

Jak říkáte, z větší vesnice jste skočil do italského velkoklubu. 
V prvním mužstvu tehdy působil český reprezentant Tomáš Ujfaluši, s vámi do tamní juniorky šel 
i brněnský stoper Ondřej Mazuch. Bylo opravdu těžké se prosadit?
Konkurence byla obrovská. Tři čtvrtiny juniorského týmu Primavera tvořili reprezentanti svých zemí. V áčku Fiorentiny to bylo stejné. V té době ještě 
v italských klubech byly velké peníze a kromě Tomáše Ujfalušiho tam byli takoví fotbalisté jako Mutu, Gilardino, Vieri, Liverani nebo Jovetič… A každý půlrok přicházeli další. Dostat se do áčka bylo skoro nemožné. Od nás z juniorky se to povedlo pouze jedinému hráči, Senegalci Babacarovi. Ale za tuhle zkušenost jsem rád. Poznal jsem velký fotbal. I Tomáš Ujfaluši nám hodně pomáhal. Často jsme trávili čas společně, pozval nás na kafe, popovídali jsme.

Fiorentinu jste opustil po dvou letech. Po krátkém hostování 
v Baníku Ostrava jste přestoupil do druholigového Ascoli Calcio, kde jste však za rok odehrál pouze jeden zápas, a záhy odešel do řecké Kerkyry. Nebyla vaše další fotbalová cesta až příliš klikatá?
Odchod do Ascoli byl možná zbytečně urychlený. Přišel jsem tam až v průběhu sezony 
a i když jsem se herně cítil dobře, tak trenér už měl své hráče. Možná jsem měl zůstat v Primaveře ve Fiorentině a odejít až po  sezoně. Ale za Řecko jsem rád, vůbec nelituju. Pravidelně jsem hrál, prostředí bylo pěkné. Potom za mnou přijela přítelkyně, nyní už manželka. Našla si tam práci. Oba jsme byli šťastní. 
Nebýt problém s penězi, tak jsme tam zůstali.

Proč se tenkrát řecký klub dostal do finančních problémů?
Majitel začal do klubu přivádět čím dál víc hráčů. Měl pod smlouvou až třicet kvalitních fotbalistů, i z Bundesligy. A finančně to neutáhl, zpožďovaly se výplaty, až přestal platit úplně. A hlavně my cizinci jsme se museli obrátit na arbitráž.

Váš spor s Kerkyrou se táhne už pět let. Věříte, že peníze uvidíte?
Arbitráž jsem vyhrál, ale peníze nemám. Klub za tu dobu úplně nekrachnul, mezitím se dokonce vrátil ze čtvrté ligy do první. A tohle právě nechápu, jak je možné, že může hrát ligu, ačkoliv nemá vyřešené závazky. Asi jsou na fotbalové asociaci FIFA jiná měřítka… Ale šance, že peníze dostanu, existuje.

Vraťme se ještě k vašim přestupům. Při odchodu z Hradce do 
Fiorentiny vás zastupoval z pozice manažera Pavel Zíka a jeho společnost Sport Invest, která má 
v portfoliu například brankáře Petra Čecha. Vy jste ve Florencii manažera změnil. Nebyla to chyba? Tahle hráčská agentura vám mohla třeba vyjednat lepší kluby.
Je fakt, že tohle člověku dojde až zpětně. V tu chvíli jsem se tak rozhodl. Ale třeba bych se zase nedostal do Řecka, kde jsem byl spokojený. Je to složité, se Sport Investem mi tehdy vypršela smlouva, mně se nechtělo odejít z Itálie a při řešení mého přesunu do Baníku jsme se názorově střetli. A rozešli se. Ale bylo to 
v kamarádském duchu.

Nebyl jste také někdy až příliš hodný? Přece jen ve světě vrcholového sportu to chce ostré lokty.
Je pravda, že nikdy jsem nebyl moc průbojný, upřednostňoval jsem spíš kamarádství, partu… Ale už vím, že je potřeba mít i ostřejší lokty, tohle se potřebuju naučit i teď  v podnikání. Vždycky jsem se snažil být bezkonfliktní, ale ono to v životě někdy nejde.

Co považujete za vrchol své kariéry? Zisk titulu vicemistra Evropy do 17 let, nebo když jste z pozice kapitána vedl výběr Evropy do 18 let s vycházejícími hvězdami Ajaxu, Arsenalu, či Barcelony proti výběru Afriky?
Zážitky to byly největší, ale za vrcholy své kariéry považuju to, že jsem se vůbec dostal do Itálie, pak do Řecka. A také proti jakým hráčům jsem nastupoval: Djibril Cissé, Melberg, Mello, Mutu, Tomáš Ujfaluši… Zahrál jsem si i s Milanem Barošem. Když jsem s fotbalem začínal, tak  bych tomu nevěřil.

Výběr Evropy tehdy vedl Iňaki Sáez, bývalý kouč španělské reprezentace, a v týmu byli dnešní světové hvězdy: polský brankář Wojciech Szczęsny či Španěl Bojan Krkić. Jak vás brali jako kapitána?
Kluci byli v pohodě. Od nás byl ve výběru ještě Honza Polák a právě s brankářem Szczęsnym a Rusem Prudnikovem, který pak byl chvíli i ve Spartě, jsme jako Slované drželi spolu. (úsměv) Co se týká trenéra Sáeze v tu dobu jsem nevěděl, že byl tak významný, to jsem zjistil až později. Ale zaujala mě jiná věc: Za dva roky jsem ho potkal na kongresu v Praze a pak ještě jednou. Vždycky sám přišel, 
objal mě, pamatoval si na mě. Byl ohromně vstřícný.

Za svoji kariéru jste s fotbalem získal spoustu zážitků. Co vám bude nejvíc chybět?
To dění a ta sranda v kabině. Jak jsem se postupně naučil řeč a domluvil se řecky, italsky 
i anglicky, tak jsem poznával různé mentality. Třeba v Řecku jsme měli takovou partu, převážně s klukama z Chorvatska. Dělali jsme si ze sebe legraci. Třeba Brazilci, ti si pořád zpívali, v kabině tancovali. V Řecku byl v týmu starší chorvatský brankář Galinović, bývalý reprezentant. Neměl tam rodinu a hned po tréninku utíkal domů spát, ve čtyři odpoledne už byl 
v pyžamu. Taky to od nás schytával. (smích). Tyhle legrácky jsem měl rád. V Baníku například gólman Jirka Pavlenka nosil kovbojský boty, tak jsme mu na ně přidělali ostruhy…

Kdysi v Itálii vás srovnávali s Pavlem Nedvědem, když zářil v Juventusu Turín. Oba prý máte svoji hru postavenou na dřině a poctivém tréninku. Tohle je velká pocta, měl jste možnost s ním mluvit?
Juventus je odmalička mým oblíbeným klubem, ale 
s Pavlem Nedvědem jsem se nikdy nesetkal. Ani když Juventus tehdy hrál u nás ve Florencii. Mám k němu respekt a nějak jsem ani nenabral odvahu 
za ním jít. Ale srovnání s ním 
odmítám, vím, že něco takového kdysi proběhlo. On měl sice všechno vydřený, ale byl jiný typ fotbalisty. Moje kariéra 
i kvůli zranění skončila a nerad bych se srovnával s ním, ani s dalšími jemu podobnými hráči.

V roce 2013 jste se podruhé vrátil do Ostravy. V úvodu jste pravidelně hrál, ale pak se vytratil…
V Baníku jsem byl šťastný. Hrál jsem, jenže pak se mi začala pomalu ozývat zranění, měl jsem problém se zády. K tomu se zhoršovala situace v klubu, který je teď  na sestup z ligy. Hlavně je mi líto lidí a hráčů, kteří mají Baník rádi.

V týmu jste se potkal i s Milanem Barošem. Opravdu je to velký ostravský patriot a na Baníku mu tak záleží?
Ano. Snažil se pomáhat, jak to šlo. Ale musel mít pocit, že to má smysl. Když zjistil, že je to zbytečné, tak s tím už nechtěl být spojovaný. On a Martin
Lukeš dělali opravdu hodně. 
A díky těmto lidem Baník vůbec funguje, patří k nim i Marek Jankulovski. Myslím si, že teď po změně majitele se v klubu všichni zase objeví. A věřím, že i Milan Baroš se tam vrátí.

Fotbalový kruh jste uzavřel v roce 2014 návratem do Hradce. Oslavil jste sice postup do ligy, ale spíš vás provázela smůla, častěji jste byl na marodce než na hřišti…
Hned na třetím tréninku jsem si přivodil zranění kotníku. S tím jsem odehrál generálku i první dva mistráky. Hrál jsem pod prášky a obstřiky. Až potom mě poslali do Prahy na vyšetření a tam zjistili, že mám v kotníku zlomeninu a porušené vazy. Marodil jsem celý půlrok a odehrál až poslední zápasy ve Zlíně a postupové derby v Pardubicích. V letní přípravě na ligu se na mě projevilo dlouhé tréninkové manko, do sestavy jsem se nedostal. A v zimě mi zjistili zánět stydké kosti. 
Dostával jsem injekce do pánve. 
A zase marodil…

Čemu přisuzujete, že vás poslední dobou trápila častá zranění?
Možná to je důsledek mého stylu trénování. Odmalička jsem byl v tomhle magor, jel jsem nadoraz, neměl jsem chvíli pauzu. Před tím jsem takové problémy neměl, ale tělo asi řeklo dost. Třeba to tak má být…

Když se ohlédnete zpátky, udělal byste něco jinak?
Nemá smysl se ohlížet a říkat, co by bylo, kdyby… Všechno, co jsem prožil, mě nějak obohatilo. Je otázka, kdybych tenkrát zůstal v Čechách, jestli by to bylo jiné. Než jsem odcházel do Fiorentiny, tak mě lanařil pan 
Šeterle do Mladé Boleslavi. 
Na druhou stranu jsem v cizině rychle dospěl a nasbíral spoustu mimofotbalových zkušeností, naučil se jazyky, získal kontakty. Třeba bych neměl to, co teď, rodinu a spoustu známých ve světě.

Zvážil jste konec kariéry pečlivě?
Víc než měsíc jsem špatně spal, ale teď už spím daleko líp (úsměv). Tlak ze mě spadl, ulevilo se mi. Na poslední roky, co jsem byl v Hradci, nejsem pyšný. Byl jsem zraněný, moc jsem nehrál a nemohl se naplno ukázat. Slýchával jsem i negativní reakce a kritické hlasy od lidí, kteří mě ani pořádně neznali a nevěděli, jak na tom jsem. Říkal jsem si, že mi tohle za to nestojí. Myslím si, že nejsem blbej, abych se nedokázal uživit něčím jiným. Pevně věřím, že jsem se rozhodl dobře.

Jednání s Fiorentinou? Bouřlivé po italsku

Jan Hable.Hradec Králové - Přestup Jana Hableho do Fiorentiny z léta roku 2007 je jedním z největších a nejdražších v historii královéhradeckého fotbalu. Italský velkoklub za rodáka z Nového Města nad Metují zaplatil 20 milionů korun.

Pouze Hable a Jaroslav Plašil, který o sedm let dříve odešel ve stejném věku do AS Monako, jsou jedinými hráči, kteří coby odchovanci zamířili přímo z provinčního Hradce do věhlasnějšího evropského klubu. Za Plašila knížecí francouzský klub dal tehdy o pět milionů méně.

Před čtyřmi lety pak všechny trumfl Václav Pilař. Německý Wolfsburg za něho poslal do Hradce zhruba 40 milionů korun. Jenže drobný útočník už v té době hostoval v Plzni, kde si udělal jméno 
v Lize mistrů a reprezentaci. Západočeský klub také vyinkasoval podíl z ceny, jednalo se zhruba o čtvrtinu.

V letech 1994 až 2005, za éry majitele klubu Čechoameričana MUDr. Jana Vody, se kromě Plašilova přestupu uskutečnilo několik dalších lukrativních transferů v rámci tuzemska do Sparty a Slavie. Všem vévodí odchod útočníka Vratislava Lokvence na Letnou takřka za dvacet milionů korun.

Blonďatý záložník Hable byl tehdy v kurzu, v Evropě se o něm vědělo. Byl na stáži v Celtiku Glasgow, kromě Fiorentiny ho lanařil i slavnější Inter Milán. „Já už jsem konkrétně jednal pouze s Fiorentinou, ale z Interu Milán jsme obdrželi písemnou nabídku," vzpomíná na rok 2007 hradecký ředitel Richard Jukl, který vyjednával podmínky transferu.

A jednání byla divoká, pěkně po italsku. „Bylo to opravdu bouřlivé. Licitování o ceně ani nebylo tak hrozné, jako dohady o následných bonusech," vypráví Jukl. Hradec nakonec uložil do kasy balík, 20 milionů korun. A kdyby se Hable prosadil do prvního týmu Fiorentiny, putovaly by na východ Čech další miliony z bonusů. To se však nestalo. Hable si italskou Serii A nezahrál.

Teď končí svoji kariéru a symbolicky v Hradci. „Bylo to Honzovo rozhodnutí, že skončí úplně. U nás už by jeho působení nemělo smysl, ale nabídli jsme mu, že může kamkoliv odejít," říká Richard Jukl. „Jeho devízou vždycky byl poctivý trénink, jeho hra na tom byla založená. A kvůli častým zdravotním problémům se poslední dobou nemohl připravit na sezonu," vysvětlil šéf hradeckého klubu, proč Hablemu nebyla prodloužena smlouvu.

Právě častá zranění a zdravotní neduhy byly podle Richarda Jukla důvody, proč Hable nezanechal ve velkém fotbale větší stopu? „Podle morálních vlastností to byl už od mladého věku profesionál každým coulem. Bohužel ani tohle někdy nestačí, aby se člověk prosadil ve velkém fotbale, pokud jeho tělesná schránka na to není stavěná."

Největší přestupy z hradeckého klubu
2012 - Václav Pilař (VfL Wolfsburg / Německo) 40 milionů
2007 - Jan Hable (AC Fiorentina / Itálie) 20 milionů
2000 - Jaroslav Plašil (AS Monako / Francie) 15 milionů
1994 - Vratislav Lokvenc (Sparta Praha) 20 milionů
1996 - Ivo Ulich (Slavia Praha) 11 milionů
1997 - Tomáš Kučera (Slavia Praha) 11 milionů
2015 - Tomáš Koubek (Sparta Praha) 10 milionů
2002 - Rudolf Skácel (Slavia Praha) 10 milionů
2002 - Karel Piták (Slavia Praha) 10 milionů

Pozn.: Částky jsou v korunách a jsou přibližné. Na přestupu Václava Pilaře participovala Plzeň, která inkasovala čtvrtinu přestupní ceny. V letech 1994 až 2005 klub vlastnil Čechoameričan MUDr. Jan Voda. Před jeho érou se v roce 1990 ještě uskutečnil přestup legendárního kanonýra Pavla Černého do Sparty. Posledních deset let je majitelem klubu město Hradec Králové.