Přál by si to jinak, ale zdraví nekompromisně poručilo. Jméno hradeckého fotbalového útočníka MARKA KULIČE (nar. 
11. října 1975) definitivně mizí z ligových trávníků. Jeho bilance? Úctyhodná. V profesionální kariéře bývalý reprezentant nastřádal 389 zápasů a vstřelil 88 branek.

„Něco končí, něco začíná. Tak to v životě chodí. Jen bych si přál, aby se Hradec na jaře zachránil. Klukům budu držet palce," poznamenal zkušený matador, který se fotbalu bude věnovat už jen na amatérské vlně a hodně času hodlá věnovat i trenérské kariéře.

Na podzim jste v lize odehrál 144 minut. Asi jste si sám představoval mnohem vyšší porci…
Zasáhly zdravotní trable. 
S tím nic neuděláte. Prostě to přišlo. Kupilo se to jedno 
k druhému. Člověk si nechce připouštět, že mu je devětatřicet, jenže tělo to cítilo jinak. Měl jsem samozřejmě představu, že bych sezonu v Hradci ještě dojel, ale nepovedlo se. Zpočátku to šlo. Byl jsem nasazován coby první nebo druhý žolík z lavičky. Pak jsem měl od začátku nastoupit proti Slovácku, jenže přišlo svalové zranění a už se to vezlo.

Shoda náhod?
Těžko říct. Žádné úlevy jsem nechtěl. Na tréninku jsem to všechno odjezdil. 
Nebylo toho málo, a tělo se k tomu takhle postavilo.

Jen pro osvětlení. Co všechno vás na podzim postihlo?
S natrženým svalem jsem laboroval měsíc a půl. Tři týdny jsem pak pracoval na kondici, abych byl týmu něco platný. Nastoupil jsem proti Českým Budějovicím, jenže hned v následujícím týdnu jsem si natáhl achilovku. Přišla další pauza. Když jsem do toho znovu vletěl, tak mi pro změnu křupla záda. To byla definitivní tečka. Celou kariéru jsem prakticky prošel bez vážnějšího zranění, a najednou tohle všechno dohromady. Byl jsem z toho hodně 
vykolejenej.

V jednom z rozhovorů před začátkem sezony jste říkal, že nepůjde o to, zda nastoupí Kulič 
od začátku nebo na pár minut. Hlavně aby se dařilo týmu. Přesto. Byl jste po přípravě 
v dobrém rozpoložení, neříkal jste si, že byste si od Luboše Prokopce zasloužil na hřišti větší časovou porci?
Sedli jsme si před sezonou. Říkal, že mě v týmu chce, ale trošku mi naznačil, že to spíše vypadá na roli žolíka. Každý by chtěl hrát v základu, ale hlavní slovo má trenér. Tak jsem to bral.

Od začátku jste naskočil po svalovém zranění proti Českým Budějovicím. To vás fanoušci viděli v akci naposledy. Přišla nečekaná prohra. O konci úspěšné ligové kariéry jste měl asi jiné představy?
Chtěl jsem klukům pomoci. Cítil jsem se dobře. Věřil jsem si. S trenérem jsme mé nasazení konzultovali. Zpětně musím přiznat, že mi herní praxe malinko chyběla. Možná to ode mě nebylo nejmoudřejší, ale viděl jsem, že 
i kluci byli rádi, že do toho jdu s nimi. Bohužel mi ten zápas nevyšel.

Po podzimu je Hradec poslední. Může se z toho vyhrabat?
Musíme doufat. V létě byl na můj vkus v hráčském kádru velký pohyb. Vždycky chvíli trvá, než si to sedne. Naděje pořád žije, to je hlavní. Ale z našeho postavení jsem hodně zklamaný. Klukům budu samozřejmě držet palce.

Hodně se hovoří o nezvládnutém domácím utkání v té době s poslední Jihlavou (0:3). Porážka prý mužstvo psychicky velmi nalomila…
Já byl v té době zraněný. Seděl jsem na tribuně a vedle lidi říkali: Dneska hrajeme jak Barcelona. Prvních třicet minut bylo totiž fantastických. Jenže nám jako na potvoru dvakrát utekl Harba a šlo to do kytek. Situace poté byla opravdu těžká. Teď je potřeba koukat dopředu. 
Na jarním rozjezdu bude velmi záležet.

Během dvou let jste tu zažil chmury ze sestupu i euforii 
z návratu mezi elitu. Jak by vypadalo hodnocení vaší hradecké kapitoly?
Hodnotím ji pozitivně. Po pádu z ligy jsem chtěl skončit s fotbalem, ale trenéři Prokopec s Pilným mě zase nastartovali. Znova mě to chytlo a jízda druhou ligou byla parádní. Vše bylo umocněno posledním zápasem v Pardubicích, kde šlo o všechno. Na to se nezapomíná. Navíc jsem po letech cestování mohl být doma a více se věnovat rodině.

Ukončil jste kariéru profesionálního hráče. Jak moc se změní život Marka Kuliče?
Každopádně se jedná o trochu nezvyklou situaci. Člověk byl celý život zvyklý trénovat a hrát. Naštěstí jsem 
se na podobnou alternativu snažil připravit. Vystudoval jsem druhou nejvyšší trenérskou licenci. Chci se tomu 
věnovat, ale s fotbalem nekončím. Miluju ho. Dohodl jsem se s panem Novákem 
na působení v divizních Živanicích.

Co očekáváte od tohoto angažmá?
Z vlastní zkušenosti vím, že pan Novák je skvělý šéf. Tím to začíná. Jinak bych tam nelezl. Těžko říct, co čekat od divize, když se celý fotbalový život pohybujete na vrcholu. Ale těším se, chci týmu pomoci k co nejlepším výsledkům a pěknému fotbalu.

Musel vás živanický boss dlouho přemlouvat, abyste zamířil právě do jeho týmu?
My jsme v kontaktu dlouhodobě. Vždycky mi říkal, že když jsem u něho začal, tak u něho musím i skončit. Dvě hodiny jsme se bavili o všem možném. Třeba i o tom, jak nás Živanice vykostily, když jsem byl ještě v Boleslavi. Zasmáli jsme se, protože my tehdy byli druzí v lize, šlapalo nám to a najednou přišel takový průšvih. Tenkrát z toho byly velké pokuty.

Teď bude určitě i více času na trénování. V FC Hradec vedete elévy, za něž nastupuje i váš syn. Nakolik vás práce s fotbalovým potěrem naplňuje?
Baví mě to strašně moc. Nejsem žádná rychlokvaška, chci jít postupnou cestou. 
Časem bych si chtěl osahat všechny kategorie.

Studium jste dokončil v létě. Určitě si nyní v duchu říkáte: „Ještě, že jsem tu školu dal…"
Tady musím vzdát velký dík právě Luboši Prokopcovi, který mě k tomu dokopal. Já to furt odkládal, ale Luboš na mě tlačil, abych šel zkusit příjimačky, že mi s přípravou pomůže. Jenže zkoušky byly už za deset dní. Říkal jsem, že to nemá smysl. No ale šel jsem do toho a oni mě vzali. Teď jsem za to strašně šťastnej. Studium A licence není žádná sranda.

Není bez zajímavosti, že jste držitelem licence i na tzv. Coerver coaching…
Nadchlo mě to. Moc tomu věřím. Jedná se o specifickou formu tréninku. Jde vlastně o dril: kluci se snaží o zdokonalení ovládání míče a hlavně přecházení v soubojích jeden na jednoho. Útočící hráč je vždy zvýhodněn. Coerver se totiž hlavně zabývá rozvojem ofenzivních individuálních činností hráče.

V hradecké akademii jste vedl první kurz. Je u malých špuntů znát po jeho absolvování velký pokrok?
Kluky to hlavně hrozně baví. Trénink trvá vždy dvě hodiny, ale všechno je postavené na systému soutěží a her. Když pak podle čipů vidíte, že sedmiletý prcek naběhá šest až sedm kilometrů za tréninkovou jednotku a nechce se mu domů, protože se všechno dělá v zábavné formě, máte z toho radost.

Zpět k vaší bohaté profesionální kariéře. Nastřádal jste 389 ligových startů a vstřelil 88 branek. K tomu přišlo dvanáct startů za národní mužstvo (3 branky). 
Bilancuje se asi pozitivně, že?
Byly to krásné roky, krásné zážitky. Rád vzpomínám už třeba na ligové začátky v Bohdanči, kde se sice spadlo, ale měli jsme tam skvělou partu. Následovaly Drnovice, Příbram, České Budějovice. Tam nelze nevzpomenout, jak nám to v útoku šlapalo s Davidem Lafatou. 
A přišlo skvělé období v Mladé Boleslavi a ve Spartě, kde jsem získal double a zahrál si evropské poháry. 
No a reprezentace? Být v jednom mužstvu s Rosickým, Ujfalušim, Jankulovskim, Kollerem či dalšími, to byl prostě splněný sen. Když si člověk vezme, že se v mládí na fotbal vlastně vybodnul, a pak se dostal do téhle společnosti, tak to pokaždé zahřeje u srdce.

Co trenérská legenda Karel Brückner. Vzpomenete si na první pohovor s ním?
Byl to pán na svém místě a super člověk. I nyní z jeho zkušeností národní tým těží. Vzal si mě pěkně stranou, řekl co očekává, proč tam jsem, prohodil nějaký vtípek a bylo vymalováno. Tréma byla pryč, cítil jsem se jako doma.

V lize se momentálně s více starty pohybují už jen Pavel Horváth a Jaromír Blažek. S oběma jste nastupoval za Spartu. Jak velkou jim dáváte aktivní životnost?
(směje se) Samozřejmě jim přeju, aby hráli co nejdéle, ale oba se postupně také přemisťují na druhou stranu. Jarda už v Jihlavě spíše dohlíží na gólmany, Horvi je prodloužená ruka do kabiny v Plzni. Ale hrát chce, protože fotbal taky miluje. Hlavně ať jim drží zdraví.

Své sparťanské srdíčko nezapřete. Minulý týden Pražané vypadli z Evropské ligy na hřišti Bernu. Tenhle zápas jste si asi ujít nenechal?
Je to strašná škoda. Klukům jsem přál, aby šli dál. Šance na to byla. Škoda, že nehrál Lafata, určitě by tam něco šoupnul.

Internacionál Milan Luhový vidí hlavní problém v tom, že na hráče není vyvíjen patřičný tlak ze strany vedení. Co vy na to?
Postoupit chce každý. Obzvlášť ve Spartě jsou cíle vždycky nejvyšší. Odpovídá tomu i tlak na hráče. Takový jsem nikde jinde nezažil. Kdyby se to mělo ještě stupňovat pod hrozbou „něčeho", bylo by to kontraproduktivní. Kluci věděli, o co jde. Ale je to sport. Nevýhodou bylo, že se hrálo na umělé trávě. Bylo tam x balonů, kdy si to hráč mohl zpracovat, ale šlápl si na něho. Bern na tom hraje a trénuje celou sezonu. I to se projevilo.

Vy jste ve Spartě také okusil pohárové boje. Asi největším zážitkem musel být dvojzápas s Arsenalem…
Jo, jo. Myslíte si, že jste ve fotbale něco dokázal, ale pak se postavíte proti těmhle frajerům a říkáte si, že byste měl zkusit jiný sport. Oni prostě neztratí balon, jedou v tempu devadesát minut, vy s nimi jenom běháte. I teď mě často napadá, jak bych vypadal na druhé straně. Jestli by to bylo jiné a byl tím, kdo je pánem na hřišti. Proto je dneska nesmírně důležité do těch malých kluků rvát důležitost hry jeden na jednoho. Umět obejít v rychlosti, je základ. Světový fotbal je strašnej fofr.

V ligové tabulce je v čele trojlístek Sparta, Plzeň, Jablonec. Komu dáváte největší šance 
na zisk titulu?
Bude to zajímavé. Jablonec se pod koučem Šilhavým pěkně vyšvihl. Ale rozhodne se mezi Spartou a Plzní.

Odbočme od fotbalu. Nadchází vánoční čas. Máte rád tohle 
období?
Vánoce miluju hlavně kvůli dětem. Malej ještě věří na Ježíška, takže se moc těším, až uvidí rozsvícený stromek a začne rozbalovat dárky. Navíc to slavíme na horách, kde mám chalupu. Tam je všechno ještě kouzelnější. Kéž by ještě napadlo alespoň trochu sněhu.

Jak bude znít vaše přání do nového roku?
Nejbližším a vlastně všem bych popřál hodně zdraví. Hradeckému fotbalu pak úspěšné jaro a hlavně, aby se už něco začalo dít se stadionem. Klidně ať jeho přestavba trvá pět let, ale něco se už dělat musí. Jinak bych chtěl poděkovat všem trenérům, kteří mě kdy vedli, za trpělivost. Někdy to se mnou neměli lehké. Od přírody jsem byl malinko komediant, ale různé ty blbůstky a kravinky měly hlavně vést k oživení atmosféry. V neposlední řadě nesmím zapomenout na fanoušky. Byli výborní.