V utkání Hradecký Votrok okresního přeboru Kratonohy B – Probluz (7:2) Jakub Vaníček vstřelil čtyři branky, čímž výrazně přispěl k výhře svého týmu. Okresní fotbalový svaz Hradec ho zvolil borcem uplynulého kola.

Kdy a kolik branek jste nejvíce vstřelil v jednom střetnutí?
Minulý rok jsem vstřelil hattrick právě Probluzi, pak ještě Kobylicím v poháru a Dohalicím.

Vaše čtyři branky rozhodly o výrazné výhře s Probluzí. V jakém časovém sledu góly padly a jak jste se prosazoval?
3. minuta: Dostal jsem přihrávku od Davida Jošta. Míč jsem si zády k bráně převzal do pohybu a tím se zbavil jednoho protihráče. Druhému jsem naznačil kličku doleva, ale šel doprava a poté zakončil podél gólmana.
15. minuta: David Jošt si narazil s Lukášem Veverkou, vnikl do vápna a nahrál mi pod sebe. Já naznačil střelu, následně i kličku protihráči doprava, poté šel doleva a vystřelil levačkou do protipohybu gólmana.
38. minuta: Chtěl jsem dát průnikovou přihrávku Davidovi Hamákovi. Tu zachytil obránce, ale já si sebral odražený balon, prošel kolem obránců a zakončil na přední tyč.
60. minuta: Michal Lesák obešel protihráče a nahrál mi „do kapsy". Pak už bylo jen potřeba pohlídat si ofsajd a trefit odkrytou branku.

Měl jste i další šance?
Ano, tři. Dvakrát jsem měl nahrát lépe postavenému hráči a jednou přesněji zakončit.

Jaká atmosféra byla v domácí kabině po první půli, kdy jste vedli 4:1?
Dobrá, akorát mi trenér Čáka vynadal, že jsem to třikrát nenarazil lépe postavenému spoluhráči. Tak jsem se ho zeptal, kolik musím dát gólů, aby se mu moje hra líbila. Dělal jsem si srandu. Pokaždé mu musím připomínat, že od přihrávání tam je deset lidí a já od střílení gólů.

A po zápase?
Byla samozřejmě super. Den předtím jsem za áčko dostal stupidní gól od Rychnova, tak to bylo o spravení chutě. Akorát jsem asi šestkrát vyčetl Šimonu Královi, že mi nepřihrál před prázdnou bránu, protože volil střelu a neproměnil.

Jak se stane, že se brankář promění ve střelce?
To nevím. S balonem jsem si vždycky rozuměl. V žácích RMSK jsem nastupoval obzápas v útoku, ale moc gólů jsem nedával, spíš jsem to vždy aktivitou a zarputilostí oživil. Víte, gólman to má těžké. Když tým podržíte, tak to je dobrý pocit, ale se vstřelením gólu se to nedá srovnávat. Uděláte 40 metrů sprint, z posledních sil úspěšně zakončíte a najednou máte sílu sprintovat k praporku a křičet do oblak jako šílenec. To se vám po zákroku nepoštěstí. Většinou jen nadávám obráncům, proč nechali útočníka vystřelit.

Vzpomenete si v této souvislosti na nějakou zajímavou historku?
V dorostu Liberce jsem po zlomenině ruky nastoupil v Kolíně jako střídající hráč. Prohrávali jsme 1:2 a zrovna měli roh. Dostal jsem pokyn dát gól a být na odražených míčích u standardek. Rozehrál se roh, obránce na první tyči míč odvrátil ke mně a já do toho levačkou plácnul. Obránci to prošlo mezi nohama, tyčka, druhá tyčka a gól. Myslím, že při oslavě gólu jsem zlomil rohový praporek a chytali mě až u Kutné Hory. V dalším kole jsem dával na 4:1 s Čáslaví po pěti minutách na hřišti. Možná, že v Liberci mám lepší střelecký účet než někteří tehdejší spoluhráči.

Nedávno jste měl na hlavě masku, jak jste k ní přišel?
Po pěti podzimních kolech jsem musel jít na operaci horní i dolní čelisti. Když jsem se zdrátovanou pusou napsal doktorovi na tabulku fixem, kdy budu moct klusat a jezdit na kole, tak mu z údivu vypadla žvýkačka z pusy. Řekl mi, že to byla těžká operace a mám mít čtyři měsíce absolutní domácí klid. Tak jsem mu to odkýval a přes nevoli přítelkyně, mamky, babiček a na jednu stranu i trenérů jsem pět týdnů poté dal gól Slavii Hradec B a vychytal čisté konto v KP s Jaroměří. Pro jejich klid na duši jsem kontaktoval pana Malíka z protetické kliniky a on mi udělal masku na míru, která mi pomáhala v několika zápasech, ale hlavně na trénincích.

Přibližte vaši kariéru.
Začínal jsem v RMSK Cidlina, poté přešel do Slovanu Liberec. Odtud jsem šel do Mšena, následně do Nového Bydžova a Kratonoh.

Jaké jsou vaše fotbalové cíle?
Teď dřu, trénuji s třetiligovým Převýšovem. Vychází mi to, že mám třikrát týdně trénink tam a dvakrát týdně s Kratonohami. Pondělky teď budu trénovat v brankářské škole. Posiluji kvůli důrazu při centrech, kde mám slabinu a držím šest dní v týdnu přísnou bezlepkovou dietu. Věřím, že se všechna dřina vrátí a dostanu se zpátky minimálně do ČFL. Musel jsem si to srovnat v hlavě. V Kratonohách se mi vrátila chuť do fotbalu a v Převýšově chuť něco dokázat. A i kdyby ne, tak mám rád osobu, kterou se stávám. Vše si teď sedlo – práce, školy, fotbal, slečna. Moc si všeho v mém životě vážím.

Lubomír Douděra