Starší si řekl o kávu, mladší usrkával vodu. Byl to jediný rozdíl mezi nimi: Miroslava Koubka a Tomáše Koubka pojí stejné příjmení, fotbalová branka, štace ve Spartě a teď i reprezentace, proti Norsku v pátek hráli 
o naději v kvalifikaci na mistrovství světa (a vyhráli 2:1).

„I když se nám první zápasy nepovedly, nároďák je pro nás pořád radost," shodli se oba Koubkové 
v rozhovoru pro Deník.

Ještě pro úplnost: exhradecký Tomáš dělá v reprezentaci dvojku Tomáši Vaclíkovi, Miroslav je asistentem trenéra Karla Jarolíma.

Pánové, jaké je mít v národním týmu jmenovce?
Miroslav: Je to fajn. Tomáše jsem dlouho znal jako trenér soupeře a vždycky jsem v něm viděl talent, který naštěstí nenechal usnout. Viděl jsem, že má potenciál, což potvrdil: 
z Hradce Králové se přes Liberec dostal do Sparty, kde je jedničkou.
Tomáš: Dva Koubkové 
v reprezentaci? Hezká hříčka osudu.

Hezká ovšem nebyla před pátečním zápasem s Norskem situace reprezentace.
Tomáš: První tři zápasy nám nevyšly, ale nikdo mi nevymluví, že jsme se vydali správnou cestou. A že jsme pod tlakem? Pro mě nic nového, znám to ze Sparty.
Miroslav: Víte, na téhle úrovni nemáte deset tutovek za zápas, ale jen dvě tři. Buď je proměníte, nebo ne. Hlavní je neztratit víru 
a bojovat, dokud to jde.

Povězte, kdo je pro vás nejlepším brankářem na světě?
Miroslav: David Ospina, parťák Petra Čecha v Arsenalu. Nevidím na něm žádnou chybu, pro mě je dokonalý gólman.
Tomáš: Možná ho trochu limituje výška, 183 centimetrů není pro dnešního brankáře moc. Ale kvalitu má, stejně jako Manuel Neuer. To je moje volba.
Miroslav: Neuer je jistota a perfektně umí hrát nohama. Čím lepší je gólman má, tím lépe pro tým, který pak skutečně hraje v jedenácti 
a je ještě silnější.
Tomáš: Souhlas, trenére.

Otázka pro staršího: stoupl byste si ještě do branky? Chtělo by se vám tam?
Miroslav: Chtělo! Kdybych chytal, znamenalo by to, že jsem mladý. Když jsem byl mlád, byl jsem šťastný. Teď jsem stár 
a jsem méně šťastný, ale ne nespokojený. A ty, Tomáši?
Tomáš: Já fotbal pořádně vnímám zhruba od Eura 96, měl jsem doma videokazetu se sestřihem turnaje. Vybavuju si i brazilské kouzelníky Ronaldinha nebo Rivalda, proti nim bych si chtěl zachytat.
Miroslav: Mimochodem, víš, že když jsem v roce 78 přišel do Sparty, neměli jsme ani vlastního trenéra brankářů?
Tomáš: Vážně?

Připojuji se k Tomášovi: vážně, pane Koubku?
Miroslav: Ač jsme byli 
v zemi mistrů Evropy, brankářům se věnoval běžný asistent, který ani nebyl gólman. Taky jsme neměli speciální tréninky na obratnost jako dneska, prostě jsme jen chytali střely.

Jak dlouho vám musely vydržet jedny rukavice?
Miroslav: Ani se neptejte. Když jsem je roztrhal 
a přišel za kustodem, houkl na mě: Trochu si je oprav, zásilka s novými přijde časem. Teď pro tebe žádné nemám.
Tomáš: Zato my si rukavice ještě vybíráme… Máme maximální servis a při 
zápase je už všechno jen 
o nás, žádné výmluvy neexistují.
Miroslav: Dnešek se nedá srovnávat s našimi časy. Vždyť já si jezdil pro výplatu do ČKD, kde jsem byl jako ostatní sparťani papírově zaměstnaný, protože jsme nebyli profíci.

Ještě u vás na chvíli zůstaneme: za socialismu nefrčelo ani tetování, první decentní jste si nechal udělat po loňském titulu s Plzní - říkal jste, že až to uvidí vaše žena, vyhodí vás z domu. Jak to dopadlo?
Miroslav: To byla nadsázka, možná pokus o humor. Moje paní mě má tak ráda, že by mi odpustila, 
i kdybych udělal větší průsery. (usmívá se)

Co je pro vás na brankářském řemesle nejpřitažlivější?
Tomáš: Fascinuje mě třeba tohle: jediný okamžik může rozhodnout o tom, jestli budete slavný, nebo jen jedním z davu.

Cítíte se slavný, Tomáši?
Tomáš: Co je to sláva? Když vás někdo zastaví na ulici a řekne, že vás zná? Nepřipadám si slavný.

Důležitější je vnitřní pocit, že svoji práci dělám dobře.
Miroslav: Někdy pomůže náhoda. Já vyrůstal na Žižkově, kde jsme s klukama hráli na plácku velké fotbalové mače. Já byl nejmladší a nikomu jsem nestačil, takže na mě jednoho dne ukázali: Nepřekážej a jdi do brány! Vidíte, už mi to zůstalo.

Stejné příjmení, fotbalová branka, Sparta, reprezentace… Pojí vás i to, že jste teď oba na vrcholu?
Tomáš: S tím bych byl opatrný, snad mám na vrchol ještě čas. Doufám, že moje kariéra teprve začíná. Je mi čtyřiadvacet, pořád mám v sobě obrovskou chuť něco dokázat.
Miroslav: Mně je pětašedesát, s Plzní jsem vyhrál ligu a teď jsem kromě zajímavého angažmá v Bohemce asistentem u nároďáku. Co můžu chtít na sklonku kariéry víc?