Co pro vás toto ocenění znamená?
Děkuji za něj, ale nejsem včerejší, beru to jako ocenění nejen za tento zápas, ale spíše jako vyjádření práce za celý ročník v týmu Kobylic. Byla to náročná sezona, poněvadž funkce hrajícího trenéra je pro mě nová. Jsem rád, že jsme poprvé v historii klubu dokázali postoupit do I. B třídy. Znamená to pro mě mnoho. Utvrzuje mě to jen v tom, že jsme zvolili správnou cestu a že je nutné v ní pokračovat. Děkuji vedení klubu, ale největší dík patří klukům, že to konečně dokázali. Vzali to správnou cestou, byť byla klikatá, zvládli to.

V klíčovém duelu o první příčku jste byl u zrodu rychlé branky již v 17. sekundě. Jak k ní došlo?
Musím se smát. Jednak proto, že jsme akci chtěli rozehrát úplně jinak a hlavně nákop našeho beka dopředu vůbec neměl přijít. Důležitý souboj sehrál útočník Havlíček, který balon prodloužil za sebe. Ten dopadl mezi stopery a já využil jejich váhání. Od míče jsem je odstavil, čehož využil náš krajní záložník Kubišta a neuvěřitelně levačkou chladnokrevně zakončil. Byla to jeho první branka na jaře. Musím však říct, že si ji neuměl lépe naplánovat. Klobouk dolů.

Jaká atmosféra byla v domácí kabině po první půli?
Jednak bylo nutné kluky trošku uklidnit. Už před začátkem zápasu mi někteří svěřenci říkali, že na takový zápas čekají celý život. Cítil jsem v kabině nervozitu. Avšak cítil jsem také touhu a odhodlání utkání nepustit, to bylo hlavní. Není jednoduché odehrát poločas jako hráč, jít do kabiny a říkat klukům jak mají hrát druhou půli. Fotbalové vidění z pozice trenéra a hráče je úplně jiné. Trvá mi pět minut, než si vše v hlavě porovnám. Nevím, co zásadního jsem o přestávce řekl, vlastně jsem nemusel říkat skoro nic. Ale druhou půli jsme začali opět dobře a byla jen škoda, že jsme utkání nerozhodli druhou brankou. Zhruba pětadvacet minut jsme podle mě byli lepší, bohužel zůstalo jen u šancí. Nakonec nás to mohlo mrzet. Jinak odhodlání týmu bylo velké. Za zmínku ještě stojí úprk celého mančaftu dozadu po ztrátě míče v 90. minutě.

Přibližte momenty hned po utkání. Jak probíhaly oslavy?
Oslavy byly velkolepé. Kobylice za pět let působení v okresním přeboru skončily čtyřikrát druhé. Byť letos poprvé postupovaly dva týmy a my měli postup zajištěn už pět kol před koncem, řekli jsme si, že soutěž chceme konečně vyhrát, což se povedlo. O to byly oslavy hezčí. Vítěz je jen jeden, pohár za prvenství je také jen jeden. Všude se nyní bude psát, že vítězem okresního přeboru Hradecka 2012/2013 je celek Kobylic. Uznejte, že to zní mnohem lépe, než kdyby tam bylo, že věčně druzí hráči z Kobylic postoupili, ale…

Vaše hráčská kariéra je velmi bohatá. Za které kluby a v jakých soutěžích jste hrál?
Začínal jsem jako žáček v Hlušicích, ve dvanácti jsem přestoupil do Nového Bydžova, kde jsem byl do čtrnácti. V dorosteneckém věku jsem hostoval v SK Hradec. V necelých osmnácti jsem se ocitl zpět v Bydžově, kde jsem vydržel až do dvaadvaceti. Pak nečekaně přišla nabídka z druholigových Blšan, s nimiž jsem postoupil do první ligy. Jednu sezonu jsem v ní odehrál a poté jsem putoval různě po druholigových štacích: Neratovice, Mladá Boleslav, Xaverov, Pardubice. V devětadvaceti jsem se rozhodl pro návrat na rodnou hroudu do Bydžova. Zde jsem s týmem vybojoval postup do divize a pak jsem z ní spadl. V pětatřiceti jsem ještě šel zkusit štěstí do Nymburku, kde jsem hrál rok a půl. Nyní už tři roky působím v Kobylicích a myslím, že je to moje poslední štace.

Jaké jsou vaše fotbalové cíle?
Nevím. Samozřejmě ke všemu je potřeba zdraví. Druhá věc je mít do fotbalu chuť. Někdy opravdu v sobě hledám odhodlání k utkání nastoupit. Někteří svěřenci možná budou namítat, že se někdy postavím na úkor nich, ale tak to není. Dělám vše pro to, abych kluky co nejvíce v utkání využil a nemusel se postavit. Tím nechci říct, že už nikdy nenastoupím. Přece jen krajská soutěž je pro Kobylice zavazující a pro mě coby trenéra i hráče svým způsobem daleko více motivující. Žádné cíle si již nekladu. Chci být nápomocen svým hochům, nejen jako trenér, ale někdy i jako hráč.

Lubomír Douděra