Trénujete téměř čtyřicet let. Je pro vás zimní přestávka vítaným odpočinkem od fotbalového dění?
Vítám každou přestávku. (směje se) Sportovní výkon je vždy o schopnosti optimálního střídání zátěže a odpočinku. Vzhledem k tuzemskému klimatu máme přestávky dvě. Můj zemřelý přítel, trenér Mareček, vždycky během tohoto období říkal „už aby to začalo“. Já jsem se naopak těšil, až to nebude.

Takže vám momentálně fotbal neschází?
To není o tom, že by mi chyběl fotbal. Je to o stresu. Jedná se o období, kdy se člověk nemusí stresovat z výsledků a výkonů, které tomu všemu předcházejí. Jakékoliv období, kdy se zápasy nehrají pod psychickým tlakem, je podstatně příjemnější.

Jestli se nepletu, mívali trenéři v Hradci Králové tradiční vánoční posezení, jichž jste se pravidelně účastnil. Prozradíte více?
Na rozdíl od současnosti jsme asi dříve potřebu býti více pospolu cítili. V hradeckém fotbale jsem se pohyboval pětadvacet let. To, o čem nyní mluvíme, tak dlouho netrvalo. Na silvestra jsme sedávali v Mikulovské vinárně. Scházeli se v dopoledních hodinách a končili vpodvečer česnečkou. Poté jsme prostory museli nuceně opustit kvůli přípravě vinárny na silvestrovskou párty pro veřejnost. Doklopýtali jsme domů a někteří z nás po návratu zaspali i půlnoc. Je to zkrátka o tendenci se spolčovat. Třeba v Hradci jsem byl dvě hodiny po zápase na stadionu sám, pak jsem trénoval v Dunajské Stredě a tam v jednu ráno seděli všichni. Cikáni hráli na housle a bylo veselo.

Vánoční čas je za dveřmi. Jak vnímáte toto období pohody a klidu?
Liberecký masér Nádeník kdysi řekl krásnou větu, že „smůlu mají děti, kterým se nepovedli rodiče“. Mně se z tohoto pohledu povedli. Doma jsme měli odjakživa krásné Vánoce, byť nebyly postavené na bůhvíjakých drahých dárcích. Naopak jsme byli naučeni vážiti si i drobných a milých dárků a užívat si s rodinou vánoční atmosféru, což považuji za nejdůležitější.

Patří ryba u Škorpilů neodmyslitelně na štědrovečerní stůl?
Někde jsem četl, že se člověk narodil v podstatě línej. Aby nezahynul, musel ulovit mamuta. Aby ulovil mamuta, musel vykopat jámu. Prostředí ho k tomu donutilo. Já jsem se zřejmě taky narodil línej, byl jsem línej vybírat kosti z kapra, a Vánoce se u nás za mého dětství odbývaly převážně řízkem a bramborovým salátem. Postupem času jsem si to ale bez kapra neuměl představit a teď jsem si ho schopen dát kdykoliv, nejen o Vánocích. Vybírání kostí už mi nevadí, asi jsem se postupem času stal neobyčejně pracovitým.

Nejste na svůj věk pracovitý až moc? V Liberci sedíte na dvou židlích a také jste členem hradeckého zastupitelstva. Jak to všechno zvládáte? Necítíte se kolikrát k smrti utahán?
Je to o regeneraci prací. Kdyby měl člověk více prací, které jsou fyzicky namáhavé, tak se strhá. Pokud se jedná o duševno, tam se to zvládnout dá. Trenéřina je velice stresové povolání. Činnost je hodnocena podle výsledků, za něž odpovídá trenér. Z hlediska psychické regenerace je z tohoto potřeba umět utéct. K tomu právě může posloužit činnost, kde je psychika také v činnosti, ale úplně jiného druhu.

Na zasedání zastupitelstva tedy utíkáte rád?
Je to osvěžující. Když jsem měl jít poprvé do zastupitelstva a měl skládat slib, odmítl jsem to. Byl jsem tehdy v Dukle Praha a říkal si, že se to s trenéřinou skloubit nedá. Myslel jsem, že se člověk potřebuje koncentrovat vyloženě na jednu věc a ne být rozptýlen další činností. Už tehdy mi Starka (fotbalový boss Dukly – pozn. red.) říkal, „že jsem blbej, že do toho nejdu“. Změnilo se to před deseti lety, když jsem šel do Liberce. Člověk se vyvíjí. Když jsem začal trénovat, myslel jsem, že musím dělat všechno a být u všeho. Postupně jsem zjistil, že není na škodu, když si od toho odpočinete a necháte dělat taky někoho jiného. Proto jsem nakonec do politiky vstoupil. Člověk najednou řeší úplně jiné problémy mezi úplně jinými lidmi.

Takže svým způsobem vypnete…
Dá se to tak říct. Zde se hodí znovu promluvit o kamarádovi Marečkovi. Ten vypnout bohužel nedokázal. Někam jsme přiletěli, hráli tam mezistátní zápas, a cestou z letiště měli možnost si prohlédnout okolí. V autobuse jsem si sedl k oknu, protože mě zajímalo, co uvidím a jaký dojem to na mě udělá. Jenže Mareček v době, kdy já chtěl koukat ven, si ke mně přisedl a řešil se mnou složení sestavy, kterou jsme mohli řešit třeba až v hotelu, kde jsme na to měli extra moře času. Schopnost vypnout si člověk prostě musí umět vypěstovat.

Na listopadovém ani prosincovém zastupitelstvu se neprojednávalo schválení smluv mezi městem a společností ECE ohledně výstavby nového fotbalového stadionu v Hradci Králové. Co k tomu coby člověk znalý celé věci řeknete?
V této záležitosti není co zakrývat. Celá věc má normální průběh řízení. Texty smluv mezi magistrátem a investorem se dolaďují.

Těšíte se, až v Hradci vyroste nový stánek? Na tom současném jste trénováním strávil řadu let…
Nejvíc bych se těšil, kdybych věděl, že se dožiju sta let. V jakési nadsázce jsem na jednom zastupitelstvu říkal, kam jako spěchat. Vemte si za příklad Slavii. Kolik let se o tom mluvilo, než se to postavilo. Čím dýl to bude, tím to bude modernější. O tom to je. (směje se) Ale musím říci ještě jednu podstatnou věc. Jestli je Hradec hrdý na svoji architekturu, na Gočára, Kotěru a jiné, pak by si pořádný fotbalový stadion zasloužil už dávno. Ten současný byl postaven na spartakiádu a dojezdy Závodu míru.

Je to tedy hlavně ve stadionu, že se Hradci nedaří návrat mezi českou fotbalovou elitu?
Na podzim jsem viděl pouze tři zápasy. Proto nemohu vynášet soudy, proč je Hradec v tabulce až devátý. Mám pouze zprostředkované informace přihlížejících. Je jen smutné, když mi nedávno čtyřiadevadesá­tiletý příznivec Václav Balcar, který v tomto požehnaném věku pravidelně chodí na dorost na Bavlnu, říkal, že na „Malšák“ už nejde, protože na to nemá nervy. Tento jeho výrok mě šokoval. Je to vždycky o dvou věcech. Jednak o úrovni hry a jednak o výsledcích. V Hradci se hodně hovoří o tom, že úroveň hry zase až tak špatná nebyla, že s ní ale bohužel nekorespondovala výsledková úspěšnost.

Vám nevadí, že se v Hradci první liga nehraje?
Osobně si myslím, že je potřeba, aby se tady hrál především dobrý fotbal a tím se vytvářely předpoklady pro postup. Nevidím naopak jako podstatné, že by se teď hned mělo někam postupovat. Na jakoukoliv činnost potřebujete mít odpovídající podmínky. Tady se léta letoucí vedly debaty na téma: jestli postavit stadion nebo ne, a dávalo se to do souvislosti s tím „co hrajete a jak to hrajete“. A když teda stadion jo, tak proč ho stavět teď na takovýhle fotbal. Na to jsem vždycky reagoval slovy, jestli byla dříve slepice nebo vejce. Když něco chci, tak přeci musím mít nejdříve vybudovanou infrastrukturu. Taky jsem nevěřil, že se tak výrazně změní návštěvnost na zápasy Slavie. Jde o divácký prožitek, a ten je na Všesportovním stadionu mizerný.

Jako trenér jste toho dokázal hodně. Všude, kam jste přišel, jste setrval delší čas. To svědčí o úspěšnosti. Uplatňujete při nástupu do angažmá nějaké pravidlo, kterým se řídíte?
Úplně nejdůležitější je, obklopit se lidmi, kteří tomu nejen rozumí, ale chtějí tomu věnovat také patřičný čas. Všude to pro mě bylo tedy o tom, jaký realizační tým si dám dohromady. Za celou trenérskou éru bych snad nenašel člověka, o němž bych mohl říci, že jsem při jeho výběru chybil. V nadsázce musím říct, že se mi před rokem a čtvrt podařilo dát v Liberci dohromady nejlepší realizační tým na světě. Mourinho by se kvůli tomuto prohlášení na mě asi zlobil, i když… Možná by mu to nevadilo, on na týmu zase tolik nestaví, on přece o sobě říká, že je nejlepší trenér na světě.

Za asistenty máte dva bývalé výborné ligové hráče a reprezentanty, Luboše Kozla a Radima Nečase. Nemusíte ambiciózní „mladíky“ na lavičce někdy krotit?
Vůbec ne. Jsou to velice inteligentní a pracovití chlapci. Nepamatuju při spolupráci s nimi, že by od nich zazněl nějaký „jájismus“. Kozel, Nečas a také další asistent Petřík společně s trenérem brankářů Veselým, mají sami o sobě předpoklady, na samostatné koučování prvoligového mužstva. Oni mají jednu velkou výhodu. To, co jsem si já na sobě musel za čtyřicet let odzkoušet, získají ode mě zadarmo. Já mezi nimi zase mládnu. Takže to má přínos pro všechny zainteresované. Oni se navíc mohou plně realizovat, a to bez psychického tlaku. Odpovědnost za výkony a výsledky nesu já.

V Liberci působíte po anglickém vzoru i v roli sportovního ředitele. Je to dobrý návod i pro ostatní české kluby?
Záleží na infrastruktuře jednotlivých klubů. Všude to funguje jinak. V Jablonci to je systém Pelta, v Příbrami systém Starka. Přestože do klubů vidím poměrně zblízka, tak je pro mě v tomto směru třeba Sparta naprosto nečitelná. Když mě v Liberci oslovili, jestli bych si to nepřibral k trénování, odpověděl jsem, že jsem pro Slovan připraven pracovat do roztrhání těla, a smířil se s tím.

Vzhledem k celosvětové finanční krizi se mluví o tom, že řada klubů, i profesionálních, může mít velké problémy s existencí. Téměř všude se připravují úsporná opatření. Je nutné se opravdu tolik bát?
Někde jsem četl, že pan Vacek (Jaroslav Vacek – místopředseda ČMFS – pozn. red.) prohlásil, že „desetina klubů může zaniknout“. Vacek je bývalý judista, čelný představitel Pragosportu a posléze čelný představitel našeho fotbalového hnutí co se peněz týče. Pojímání fotbalu má nastavené přes peníze. Nevím, proč by se mělo zapomínat na to, že fotbal je především hra a sport. Proč se všechno staví jenom na penězích. Léta se třeba vedou spory, zda hrát ligu se šestnácti týmy nebo z tohoto počtu ubrat, kvůli tomu, že na to ekonomicky není. To je první střet s mojí filozofií. Proč by jich jako mělo být méně kvůli ekonomice. Když to tehdy udělali na Slovensku a ligu stáhli na dvanáct ne-li na deset týmů po vzoru Rakouska, tak jsem se ptal, co od toho očekávají. Kvaček, dávný šéf dorosteneckých reprezentací, říkal, že žádná reorganizace ještě kvalitu a úroveň hry nezlepšila. Zlepšit, že ji může jen práce s hráči. Jaký je třeba rozdíl mezi rakouským a belgickým fotbalem, kde hraje v nejvyšší soutěži osmnáct mužstev? Copak nejsou v Evropě ligy, kde hrají také poloprofesionálové? Ať má každý klub rozpočet, jaký si může dovolit. Jestliže mám na zabezpečení profesionálního klubu, tak ho budu mít. Jestli ne, tak ho mít nebudu a hráči budou kromě trénování ještě chodit do práce.

Český klubový fotbal letos dopadl na evropské scéně tristně. Vzestup ale těžko očekávat, že?
Český klubový fotbal na evropské úrovni nemůže být postaven na českých hráčích. Jestliže do Liberce přijede Schalke a v sestavě tohoto bundesligového týmu je jediný Němec, a ten je ke všemu v bráně, tak se nemáme o čem bavit.

To jsme ale zpátky u ekonomiky…
Samozřejmě. To o ničem jiném není. Srovnatelnost nastane až v době, kdy se jedna koruna bude rovnat jednomu euru. Proto naši hráči neustále odcházejí.

Poslední otázka se už fotbalu netýká. Jak by znělo krédo Ladislava Škorpila do roku 2009?
Budu citovat dva velikány ze sféry kultury, pány Horníčka a Sováka. Horníček kdysi řekl, že „člověk je jako jablko. Buď ještě zraje nebo už hnije“. Sováka, když mu bylo asi padesát, se zase ptali, jak se má. Odpověděl, že „ráno, když vstává a má se dobelhat na záchod, cítí se na osmdesát. Přes den, že se to srovná zhruba do věku, kolik mu je, a večer v baru, že je jura“. Já bych toto spojil. V příštím roce bych chtěl být jurou, který ještě zraje.

Vizitka - Ladislav Škorpil
Trenérská kariéra: Hradec Králové (1968 – 1993), DAC Dunajská Streda (1993 – 1994), Hradec Králové – A dorost (1994 – 1995), Dukla Praha (1995 – 1997), DAC Dunajská Streda (1997 – 1998), Hradec Králové (1998), FC Slovan Liberec (1998 – 2004 a 2007 – dosud). Navíc vedl reprezentační mládežnické týmy Československa a České republiky do 21 let.
Největší úspěchy: mistr české ligy 2001/2002, vítěz Poháru ČMFS (1999/2000) – obojí se Slovanem Liberec, mistr Čech a Moravy s dorostem Hradce Králové (1985/1986).