Futsalový kouč Michal Stříž ukončil po třech letech angažmá u reprezentačního týmu Malty, v Čechách nyní bude trénovat prvoligový Mělník

Kdybyste měl v kostce shrnout maltskou kapitolu, jaká byla? Co vám dala, či vzala?
Určitě to hodnotím pozitivně. Stal jsem se profesionálním trenérem, což v Čechách nešlo. Na druhou stranu byl futsal na Maltě v plenkách, po sportovní stránce to byl tedy krok zpět. Jejich liga byla na velice nízké úrovni. Navíc tam funguje pravidlo, že fotbalisté nemohou hrát futsal. Na ostrově, který má rozlohu 30 x 15 kilometrů a žije na něm 350 000 obyvatel, je tato skutečnost vskutku nepochopitelná. Snažili jsme se to s Dušanem Fitzelem (trenér maltské fotbalové reprezentace – pozn. red.) změnit, ale nepochodili jsme. Některé věci se díky dané mentalitě Malťanů prostě změnit nedají.

V čem spočívala náplň vaší práce?
Založil jsem tam futsalovou reprezentaci. Stal jsem se vlastně takovým průkopníkem futsalu, protože jsem v klubech zavedl tréninkovou činnost, dále nový systém soutěže a otevřel jim oči i různými trenérskými školeními. O taktice třeba absolutně nic nevěděli. Byla to pro mě nesmírně zajímavá práce. Mohl jsem si vyzkoušet know how, které jsem používal v Čechách.

Byla komunikace s Malťany jednoduchá?
Anglicky jsem neuměl, byl jsem tam sám a musel se vším prokousat. Považuji to za ohromné plus. Postupně jsem se naučil základy angličtiny a mohl je používat jak v běžném životě, tak v trénování. Byla to velká škola.

A sportovní hledisko?
Malťané jsou velice pracovití, což se potvrdilo i ve futsalu. Reprezentace fungovala jako klub. Zájem kluků byl obrovský. Reprezentovat je pro ně ohromná čest. Hráli jsme třeba kvalifikaci, první zápas prohráli 7:1, ale když jsme za stavu 0:6 vstřelili první gól, radovali se jak blázni. Objímali se, skákali po sobě. Prostě to vypadalo, jako bychom vyhráli. To pro mě bylo nepochopitelné. Co se týká mentální stránky, jsou úplně jiní. Užívají si života, jsou spokojení a vůbec se nestresují, což pro sport není zcela ideální. Největší problém spočívá v jejich kreativitě. Samozřejmě jsme se snažili zapracovat na kondici, taktice, technice, ale všechno končilo u myšlení. Tedy toho futsalového. To byl asi největší zádrhel, přestože učenliví jsou. Jinak jsem tam pracoval ve velice příjemné atmosféře a naplno se mohl věnovat činnosti, která je mým koníčkem.

Jak se vůbec zrodilo exotické angažmá?
Pomohli mi k tomu dva lidé. Bývalý generální sekretář ČMFS Petr Fousek, který mě do konkurzu vést maltskou reprezentaci navrhl, a Dušan Fitzel, jenž tam už půl roku přede mnou působil u fotbalové reprezentace a podílel se na tom, aby mě na konkurz pozvali. Prošel jsem a dohodl se na kontraktu. Vedle futsalu jsem pak vedl i fotbalovou reprezentaci do 14 let.

Nakonec jste Fitzelovi dělal i asistenta…
Sám mě oslovil. Viděl jakým způsobem pracuju a vytáhl si mě k sobě. Hodně jsem se od něho naučil.

Fotbalisté Malty už několika zajímavých výsledků v kvalifikaci dosáhli. Je to především Fitzelova práce?
Nepochybně. Vedle trénování tam vykonával také funkci technického ředitele. Před angažmá na Maltě pracoval osm let na ČMFS jako sekretář mládeže. Pod palcem měl veškeré reprezentace včetně jedenadvacítky a celý systém vlastně přenesl na Maltu, kde to začalo fungovat podle českého modelu. Začaly se tvořit různé výběry, hrály se turnaje a podchycovali se talentovaní mladíci. Zavedl také čtyřobráncový systém, změnil taktiku a mentalitu myšlení, jakým způsobem vést utkání. Malťané do té doby vlastně jen stáli vzadu, čekali, kolik dostanou gólů, a prakticky vůbec neútočili. Pod Dušanem se začalo hrát v zóně, na řadu přišel presink a najednou, i když se třeba prohrálo, si Malta za zápas vytvořila čtyři pět brankových šancí. Projev mužstva se diametrálně změnil, což bylo velmi oceněno.

Bombou jistě byla výhra v kvalifikaci nad Maďarskem…
No, něco nepředstavitelného. A zase jsme u jejich mentality. Oni celý život prohrávají. Prohrají třeba 1:0 a řeknou, že to je výborný výsledek. Po výhře nad Maďarskem tam pak panovala strašná euforie. Dokonce si chvíli mysleli, že mohou postoupit na mistrovství Evropy.

Jak fungují tamní soutěže?
Všechno je centrální. Pro futsal máte jedinou halu. Hraje se v ní první a druhá liga a trénuje tam reprezentace. Od čtvrtka do neděle jsem měl možnost vidět všechny zápasy. To samé platí o fotbale. Vše se odehrává na jediném stadionu. V tréninkovém centru máte čtyři travnatá hřiště, a to je vše. Reprezentanty jsme tam měli od pondělí do středy. Absolvovali pět tréninkových jednotek a pak se vraceli do klubů. Mohli jsme jejich výkonnost poměrně výrazně ovlivnit a myslím, že se to projevilo i na výsledcích.

Určitě jste zažil pár nevšedních zážitků?
Jde hlavně o jejich způsob života. Jinak žijí, jinak se baví. Sport berou jako zábavu. Stačí jim, že jsou v reprezentaci a jezdí po světě. Jsou také velice nábožensky založení. Před zápasem se modlí a člověk to musí respektovat. Když třeba někdo z rodiny onemocní, ať už třeba dědeček či babička, hráč přestane třeba na týden trénovat, protože se celá rodina musí o toho člověka starat. Mají prostě hodnoty úplně jinak postavené. Tak to tam prostě funguje.

Změnit to tedy nešlo?
Ne. Taková je jejich mentalita. A pokud oni sami nebudou chtít něco změnit, tak to ani nepůjde. Třeba jejich fotbalová liga se hrála systémem léto – léto. My jsme chtěli zavést podobu soutěže jako v severských zemích, kde sezona končí v zimě, ale prostě to nešlo. Oni vám řeknou, že je to dobrý a nic měnit nechtějí.

Na Maltě jste zřejmě odvedl kus dobré práce. Odcházelo se vám s těžkým srdcem, nebo jste se těšil na to, že začíná něco nového?
Byl jsem tam tři roky. Ve smlouvě jsem měl dvouletou opci a oni mi nabídli prodloužení o rok. Kontrakt by mi vypršel podobně jako Dušanu Fitzelovi letos na podzim po skončení kvalifikace mistrovství světa. Já jsem však sám chtěl skončit už teď , v létě. A to z jednoho prostého důvodu. Tři čtvrtě roku jsem tam byl sám, bez rodiny, bez dětí, bez přítelkyně, a už to na mě bylo dlouhé.

Takže rozhodly rodinné důvody?
Byl to jeden z důvodů. Ten druhý byl sportovní. I když jsem působil jako asistent u tamní fotbalové reprezentace a bylo to prospěšné pro mou kariéru, z pohledu futsalu to bylo jiné. V únoru jsme dohráli kvalifikaci a dva roky teď nebude žádná akce. Navíc jsem cítil, že už jsem dosáhl stropu a nemám hráčům víc co dát. Roli sehrála i skutečnost, že fotbalový svaz nechtěl přistoupit na určité změny. Proto se mi zdálo zbytečné zůstávat.

Těžké rozmýšlení to tedy nebylo…
Když jsem se rozhodoval, tak jsem měl tušení, že by Dušan mohl dostat nějakou nabídku a odejít. Přišlo mi lepší vrátit se domů a najít si angažmá. Musím ale zdůraznit, že s lidmi z maltského svazu i hráči jsme se rozešli v dobrém, vazby tam zůstaly.

Jaký byl váš návrat do české reality?
Jsem tady necelý měsíc. Na návrat jsem byl připravený. Věděl jsem, že se nebudu profesionálně živit futsalem. Dohodl jsem se na jednoletém působení v prvoligovém týmu Olympik Mělník. Teď si ještě k trénování musím najít práci. Co bude dál, to se uvidí.

Určitě jste nepřestal sledovat český futsal. Zvedla se podle vás za tu dobu jeho úroveň?
Co se týká futsalové ligy, tak si myslím, že soutěž částečně stagnuje a kvalita se nijak výrazně nezlepšila. Problém je v tom, že i vinou krize nejsou finance. Ani svaz bohužel nemůže klubům pomoci. Ideální by bylo, kdyby se našel nějaký blázen, který by měl rád futsal a vytvořil tady profesionální klub. Kdybychom měli alespoň dva profesionální týmy, úroveň by se zvedla.

Myslíte si, že může v brzké době nastat obrat?
Snad už od letošního roku by liga mohla být zajímavější. Protože v Teplicích údajně vzniká na základě spolupráce s ruským podnikatelem profesionální mužstvo. Era-Pack Chrudim funguje na bázi poloprofesionálního týmu a sloučením dvou celků (Selp Mladá Boleslav a Eco Investment Praha – pozn. red.) byl založen nový tým pod hlavičkou Slavie Praha. Věřím, že tohle soutěž zkvalitní.

Výkladní skříní je reprezentace, u níž jste deset let působil. Jak hodnotíte její současné výsledky?
Na to, jak se u nás futsal dělá, tak pořád dosahujeme velmi dobrých výsledků. Naše reprezentace má dobré jméno v Evropě a pořád si udržujeme pozice, účastníme se finálových turnajů. Jenže co mám zprávy a sleduji dění v okolních státech, tak na Slovensku nebo v Maďarsku to dělají lépe. Mají tři čtyři mužstva, která pracují na profesionální úrovni. Mám obavy, že jak jednou nepostoupíme do finálového turnaje, tak nás tyto týmy převálcují. Evropa se hodně vyrovnává a bude čím dál těší se na vydobytých pozicích udržet.

V roli asistenta kouče Fitzela jste se rázem ocitl v evropském fotbale. Řada trenérů takové štěstí nemá.
Předtím jsem se deset let pohyboval na nejvyšší úrovni ve futsalu. Účastnili jsme se finálových turnajů mistrovství Evropy a světa. Samozřejmě, že ve futsalu je to na malinko nižší úrovni než ve fotbale. V kvalifikaci jsem na lavičce Malty zažil utkání s věhlasnými týmy, jako jsou Portugalsko, Dánsko nebo Švédsko. Poznal jsem ten blázinec, který se děje kolem fotbalových hvězd. Největší zážitek jsem pak měl v zimě, kdy na Maltě probíhala soustředění AC Milán, Juventusu Turín… Udělal jsem si obrázek, jak trénují špičkoví hráči. Bylo to pro mě hodně zajímavé.

Rozvinul jste tedy při svém angažmá i vaše tréninkové metody?
I když fotbal a futsal jsou podobné sporty, tak futsalový trénink a taktika jsou jiné. Poznatky čerpáme spíše z basketbalu, z hokeje, protože se jedná o intervalové sporty. Trenérská filozofie je však stejná. Díky spolupráci s Dušanem Fitzelem, který pracoval i s Karlem Brücknerem, jsem poznal řadu nových věcí. Nejvíc jsem získal během roku a půl, kdy maltský svaz angažoval italského fitness kouče, který pomáhal i trenérovi Donadonimu u italské fotbalové reprezentace. On nám ukázal, jakým způsobem se po fyzické stránce připravují italská mužstva. Naučil jsem se, jak hráčům vytvořit individuální plán, jak během týdne využít posilovnu a podobně. Tohle všechno jsem převedl do futsalu a vytvořil si své know how.

V jakém sportu vidíte svoji budoucnost, ve fotbale nebo futsale?
Moje cesta, a to i z pohledu působení na evropské úrovni a návratu do zahraničí, vede přes futsal. V Česku nemám pro fotbal jméno. Jsem spíš spojován s futsalem, v němž mám jméno i na evropské úrovni.

Co kdyby vás Dušan Fitzel oslovil s nabídkou na další společné angažmá. Změnil byste své plány?
Naznačil mi, že by byl rád, kdybychom v budoucnu mohli znovu spolupracovat. Řekl jsem mu, že dva tři roky nikam nepůjdu. I když nevylučuji, že se někdy zase sejdeme. Moje působení ve fotbale by tedy bylo jen na základně nějaké podobné spolupráce.

Jaké máte cíle ve futsale?
Vytvořil jsem si postupné kroky. Nejprve se chci během půl roku opět zorientovat v českém futsale. V lednu je finálová část mistrovství Evropy a po tomto šampionátu bude končit smlouva trenérovi (Tomáš Neumann – pozn. red.). Zřejmě bude vypsán konkurz, buď bude pokračovat dosavadní kouč, nebo přijde nový, a do tohoto výběru se chci přihlásit. Co mám zprávy, tak náš svaz má zájem, abych se vrátil k reprezentaci, třeba k jednadvacítce. Co se týká klubové úrovně, tak v současnosti je u nás nejlepší Era-Pack Chrudim, navíc je z východočeského regionu. Do budoucna bych se rád dostal právě do takového týmu, jenž je ze sedmdesáti procent tvořen reprezentanty. Dalším mým cílem, je působit jako instruktor FIFA. To znamená dostat se do skupiny trenérů, kteří dělají školení v rozvojích zemích. Kdysi jsem tam už byl, ale měl jsem problém s cizím jazykem. O tuto práci bych měl zájem a myslím si, že nyní už bych ji zvládl.

Pavel Král, Jiří Tůma