Tentokrát už jsem nemohla odmítnout

Osobnost Deníku

Dvořák střelecky řídil podzimní jízdu chlumeckého céčka: Vůbec jsme to nečekali

Dalo by se říct, pohádková jízda. Fotbalisté Chlumce nad Cidlinou C v červnu oslavili…

Přečíst článek >

Ve fotbale nic neobvyklého. Bývalí reprezentanti se po ukončení hráčské kariéry vrhnou do trénování a jako kouči se vrací i k národním výběrům. U mládežnických reprezentací nyní působí Jan Suchopárek, Michal Horňák, Petr Kouba a další. V ženském fotbale tomu tak nebylo, ale situace se mění. Bývalá opora národního týmu Eva Šmeralová nyní působí jako asistentka trenéra Milana Matejky u reprezentačního týmu do 15 let.

„V minulosti se s bývalými hráčkami nepracovalo. Jednak nebyla široká základna, protože třeba nebyly vybudované mládežnické kategorie. To se změnilo a je potřeba mít trenérky," vysvětluje Šmeralová, která dříve hrála i za Pardubice a Hradec Králové. V současnosti je zároveň předsedkyní SK DFO Pardubice.

Mění se celkově pohled na fotbalové trenérky?
Když to řeknu, tak v ženské kopané je trend, aby holky trénovaly holky. I když ideální spojení je muž a žena. Ve fotbale sice jsou trenérky, ale většinou kvůli tomu, že vedou i svoje dítě. Fotbalová asociace si uvědomuje, že v tomto zaostáváme. V loňském roce se uskutečnily tři kurzy licence C pouze pro ženy. Většina z nich je zároveň ještě hráčkami, ale postupně budou přibývat.

I vy máte za sebou bohatou hráčskou kariéru. V reprezentaci žen jste hrála od 16 let a stihla jste přes sedmdesát zápasů. Na co nejvíce vzpomínáte?
Hlavně si cením toho, že jsem měla hráčskou kariéru tak dlouhou. Řada fotbalistek má i zranění, což se mě naštěstí vyhýbalo. Dříve se trénovalo třikrát týdně, nyní až pětkrát, možná je to otázka i přetěžování. Z těch individuálních ocenění si určitě vážím dvojnásobného vítězství v anketě o českou fotbalistku roku. S reprezentací jsme pak byly kousek od postupu na mistrovství Evropy, když jsme hrály baráž s Itálií. To se vlastně žádnému ženskému týmu ještě nepovedlo, až teď reprezentaci do 17 let.

A na klubové úrovni?
Vybaví se mi moment z Otrokovic, kde jsme měly výbornou partu. Nejvíc jsem si zapamatovala zápas, kdy jsme hrály na Slavii a o přestávce prohrávaly 0:2. Soupeřky byly individuálně lepší, ale poznala jsem tam, že je důležité táhnout za jeden provaz. Za druhý poločas jsme jim pak daly šest gólů a zápas vyhrály.

V té době nejvíce vyhrávala Sparta, kam jste nakonec zamířila. Nechtěli vás Letenští už dříve?
Fungovalo to tak, že na koho si tehdejší trenér Dušan Žovinec ukázal, tak ta hráčka do Sparty šla. Mě taky dlouho přemlouval, ale já jsem odolávala. Když jsem cítila, že v Hradci nadešel čas k nějakému posunu, tak jsem nešla do Sparty, ale do Otrokovic. Tam potom nastal moment, že skončilo několik hráček. A pokud jsem chtěla dělat fotbal na vrcholové úrovni, tak jsem do Sparty musela jít.

Kdy jste začala pomýšlet na to, že začnete s trénováním?
Když jsem hrála v Otrokovicích, tak jsem často trénovala i s tehdejším týmem Ředic. A když třeba trenér Falta kvůli práci nemohl, tak mě požádal, jestli bych si nemohla připravit nějakou jednotku. V té době mě to začalo bavit. Řekla jsem si, že by bylo dobré předat něco i jiným holkám.

Naplno jste začala až v Pardubicích?
Do Pardubic jsem se chtěla vrátit po skončení kvalifikačního cyklu s reprezentací. Jednak už jsem v klubu působila funkcionářsky a nechtělo se mi dojíždět do Prahy. Jenže přišlo to dříve, protože v utkání proti Anglii jsem se zranila. Po ukončení rekonvalescence bylo jasné, že ve Spartě už dál nebudu působit a hrála jsem jen za Pardubice. Při studiu jsem si navíc ještě dodělávala trenérskou licenci. Postupem času se v klubu musela řešit pozice trenéra u juniorek, a tak jsem se dostala k mládežnické kategorii. Paralelně jsem ještě začala pomáhat s přípravkou v Rybitví, kde začala hrát moje dcera.

Potěšila vás nabídka, abyste šla trénovat k reprezentačnímu výběru do 15 let?
Když přišla další trenérská nabídka z reprezentace, tak jsem si uvědomila, že po dvou předchozích odmítnutích už se neříká ne. Nikdo neví, jestli podobná možnost ještě někdy nastane. Musela jsem zvážit, jestli to vezmu. Jednak z pohledu rodiny a taky z důvodu působení v klubu. Všechno zabere čas. Jsem zvyklá, že když něco dělám, tak pořádně. V klubu jsem řekla, že pokud půjdu k reprezentaci, tak budu muset opustit tým juniorek. A podpořili mě. V Pardubicích budu řešit mládežnické kategorie spíše manažersky.

I o ženském fotbalu se více mluví v případě úspěchu. Pomohl v tomto třeba postup fotbalistek Slavie v Lize mistryň a jejich zápasy v Edenu?
V loňském roce jednoznačně ano. Letos bude největší akcí pro zviditelnění ženského fotbalu Mistrovství Evropy do 17 let, které Česko v květnu pořádá. Pro to se dělá hrozně moc. V městech, kde se bude hrát, již probíhá kampaň ve školách a podobně. Je to první taková akce u nás a fotbalová asociace si od toho hodně slibuje.

Co ještě dělá FAČR pro podporu ženského fotbalu?
Když to vezmu, tak u ženských týmů už jsou čtyři profesionální trenéři. Funguje národní akademie do 17 let, od příští sezony bude i devatenáctka. I do regionálních akademií se budou přijímat holky. Je zde i podpora, aby se rozšířila členská základna. Řekla bych, že pendolino nabírá ještě větší rychlost.