Právě v této branži to mohl Tarzan dotáhnout stejně daleko jako fotbalista. S pověstí arbitra s neuvěřitelným citem pro hru k tomu měl více než slušně našlápnuto. Jenže. Když byl na úrovni ČFL a divize, jeho nadřízeným se stal právě Roman Berbr a místo starou komisí slibovaného posunu vzhůru do ligových soutěží přišel nucený sešup zpátky do krajských vod.

Jak moc vás překvapila kauza „Berbr“?
Velice. Zřejmě byl pan Berbr dlouhodobě sledován. Žil jsem s tím, že jeho pozice je nedobytná. Ale je vidět, že to tak není. Na každého jednou dojde. Dále mě překvapilo, že vykazoval fiktivní semináře, to je ještě tvrdší kalibr. Ptal jsem se sám sebe, jestli to měl zapotřebí. To mu pak zlomilo vaz. Asi si už myslel, že nad něj není a může všechno. S jídlem roste chuť, avšak narazil.

Šéf svazu Malík řekl, že o ničem nevěděl. Je to možné?
(zasměje se) Asi nevěděl úplně o všech praktikách pana Berbra, ale o záležitostech kolem I. a II. ligy věděl.

Vy jste měl možnost Romana Berbra poznat osobně, jaký to je člověk?
Co vše bylo napsáno o jeho povahových vlastnostech (arogance, namyšlenost, povrchnost atd.), to je pravda. Osobně jsem se s ním setkal třikrát a všechny tyto vlastnosti uplatňoval. Ve všech případech se jednalo o setkání, které ve mně zanechalo negativní stopu. Paradoxně to bylo ve třech životních obdobích. Jednou jsem byl mladý, podruhé to bylo na semináři, kdy mě vedl jako sudího v Řídící komisi fotbalu v Čechách, a potřetí se na mě byl podívat coby na rozhodčího. Ale svým způsobem jsem mu vděčný, nebýt jeho, tak bych asi nikdy nebyl trenérem a nemohl bych vést mladé fotbalisty. To by byla obrovská škoda, o hodně bych přišel.

Místo toho byste se věnoval pouze arbitrování?
Přesně tak. S odstupem času jsem strašně rád, ale tehdy jsem to špatně přijímal a hroutil se mi svět. Po konci hráčské kariéry bylo pro mě pískání vším. V tomto oboru jsem toho chtěl hodně dosáhnout a myslím si, že bych se neztratil. Místo toho v době největšího rozletu, kdy jsem byl fyzicky na výši, jsem mazal ve svých 34 letech zpět do kraje. Zesnulý pan Celler mi vždy říkal „do ničeho se nenamoč“. Já se o to snažil, přesto jsem požadavky tehdejší komise nesplňoval. Teď to naštěstí vidím jinak a můžu trénovat mladé. I když to jsou někdy větší nervy než při pískání. Kdybych zůstal jako sudí na úrovni ČFL a divize, tohle bych asi nepoznal.

Proč vás tehdy sesadili zpátky do krajských soutěží?
To je etapa, která je už za mnou a nerad bych se k ní nějak víc vracel. Pod vedením pana Berbra jsem pískal dva a půl roku, v soutěžích ČFL a divize celkem čtyři roky. Bylo to v letech 2004 až 2008. Stará komise mi slíbila, že půjdu nahoru, nová komise v čele s Berbrem mě však šoupla dolů. A proč tomu bylo? (usměje se) Už jsem to někde říkal.

Zřejmě jsem nebyl dostatečně kvalitní, abych pískal na této úrovni. Když za mnou přišla zmiňovaná osoba a řekla, že nesplňuji požadavky, tak mě nezbývalo, než sklapnout a jít. Nejspíš to bylo na základě jednoho či dvou zápasů, které se odehrály bez problémů, ale já to odpískal špatně. Tak to prostě bylo. Kdyby teď byla v ČFL a divizi personální krize, jsem připraven naskočit (zasměje se).

Zpět k aktuálnímu dění.Co teď bude s českým fotbalem? Jak z toho ven? Vyměnil byste vedení?
Teď nastává období obrodu fotbalu v ČR. Myslím, že je to ideální možnost pro všechny, kteří kritizovali poměry ve fotbale a z určitých pochopitelných důvodů se do něho nechtěli zapojit. Podle mě je nejlepší možné období, kdy udělat za vším tlustou čáru a začít od píky. Končí doba výmluv typu „já to dělat nemůžu, protože je tam ten či onen.“

Je potřeba, aby otěže převzala generace hlavně pětačtyřicátníků a padesátníků. Osobnosti na to máme, hovoří pro ně čistota počínání ve fotbale. Zároveň jejich vzdělání je na dostatečné úrovni, což by český fotbal znovu pozvedlo. Domnívám se, že veřejnost by to kvitovala, nehledě na sponzory a další lidi kolem.

Koho byste na FAČRu rád viděl?
Vzal bych zpátky Ivana Haška, o něm jsem přesvědčený, že je něco jako guru našeho fotbalu. Dále mě napadá Pavel Nedvěd. Je hezké, že působí v managementu Juventusu, ale co to přináší našemu fotbalu? Nic. To samé Petr Čech v Chelsea. Ten by měl náš fotbal rovněž zaštítit svým jménem a začít se o něj starat. Tito tři jsou pro mě prioritou. Navíc by to měla být i jejich občanská povinnost. Ať si vzpomenou, odkud vzešli a co pro ně náš fotbal udělal, měli by mu to vrátit. Nesmím zapomenout ani na Karla Poborského.

Napadá vás ještě někdo?
Zapojil bych třeba i Pavla Kuku, Vladimíra Šmicera či Jana Kollera, který chce vedení též změnit. Nebo ještě Jankulovski, Grygera, Suchopárek. Vzal bych zpět i Rudolfa Řepku, který již má zkušenosti s prací na svazu a také byl nucen odejít. Ještě bych zmínil pana Fouska. Z ne moc známých jmen mě napadl můj kamarád Jan Staněk, který teď začal dělat sportovního ředitele Dukly Praha. To je podle mě taková čistá duše, jež by do toho přinesla mladost, kreativitu a bezelstnost.

Vesměs však jde o generaci hráčů, kteří vybojovali medaili na Euru 2004. A našlo by se jich víc. Kvůli důvěře veřejnosti v této době musíme přitáhnout osobnosti, které ve fotbale něco dokázaly a mají renomé i ve světě. To je začátek nové etapy. Pokud s tím chceme něco udělat, musejí to převzít především ti zmiňovaní. Jinak se nepohneme z místa a opět to spadne do starých kolejí. Pevně věřím, že to tak nebude. Přeji všem příznivcům i hráčům hodně štěstí a urychlený návrat na trávníky. Bez fotbalu je to teď nuda, zvlášť když pracujete na fotbalovém hřišti (usměje se).