Můžete ho potkat na zápasech „votroků", nebo v novohradeckých lesích při každodenním běžeckém tréninku. Legenda hradecké kopané Ladislav Pokorný je stále v obdivuhodné psychické i fyzické kondici  a s velkou láskou vzpomíná na svůj fotbalový život.

Na nejslavnější éru „votroků" zakončenou v roce 1960 mistrovským titulem, na vítězství nad Juventusem Turín či na zápas se slavnou Barcelonou.

„Fotbal jsme měli hrozně rádi, pro nás byla radost trénovat a hrát, povahově byli v mužstvu samí výborní kluci. Byla i spousta zábavy, zážitků k nezaplacení," vybavuje si i po letech  Ladislav Pokorný.

Co dalšího prozradil?

Ladislav Pokorný.O „profesionalismu"

„Všichni jsme normálně chodili do práce. Když jsem byl na vojně v Olomouci, klasicky jsem sloužil a plnil si vojenské povinnosti.  Trénoval jsem ve volném čase. A cesta na zápas? To nás naložili na korbu náklaďáku, dokodrcali jsme se třeba do Bratislavy, do Trenčína, rychle se procvičili a hned na hřiště. Po zápase zase na korbu, do kasáren a ráno normální vojna."

O Hradci Králové

„Dělal jsem od 6 do 14 hodin na Střezině v elektrodílně. Ve tři mně začínal trénink. Dnes nikdo nechce věřit, když vyprávím, že jsme v neděli hráli v Prešově, v sobotu šli do práce (tehdy byly i soboty pracovním dnem), navečer v 17 hodin nás posadili do vlaku, normálně druhá třída, dřevěné tvrdé lavice, a my jeli celou noc do Prešova.

Cestou nazpátek si kluci  koupili nějakou flašku, já s Mílou Kvačkem tatranku, jeli jsme celou noc domů, vrátili jsme se kolem šesté hodiny ráno a všichni jsme šli hned do práce."

O dvojzápase se slavnou Barcelonou v PMEZ

„To víte, že jsme byli v Jiříkově vidění, když jsme se ocitli na Barceloně. Kabina obrovská, uprostřed ní bazén s teplou vodou, okolo něj křesla, dolehne to na vás a vlastně už v kabině prohráváte 1:0. Pak vejdete do stadionu, vyběhnete schody Nou Camp a tam spustí řev 130 tisíc lidí! Rozsvítí se všechna světla a vy tam tak stojíte. Neskutečný zážitek!

Mimochodem Barcelona k nám tehdy prý měla velký respekt. My jsme byli výborní, ale bohužel jsme k nim nejeli kompletní, dva kluci nám chyběli – Zdeněk Krejčí a můj fotbalový bratr a největší kamarád Míla Kvaček. Nedokázali  jsme  je nahradit, prohráli 4:0 a doma remizovali 1:1. Barcelona pak celou soutěž vyhrála."

O zápasech s Juventusem Turín ve Středoevropském poháru

„Když si na to vzpomenu, v dresu a zabalený do vlajky bych i spal… Hrál jsem tehdy opravdu dobře, Juventusu jsem dal v obou zápasech gól(venku 2:3, doma 2:0)."

O fanoušcích

„Prohráli jsme jednou na Dukle, hráli jsme špatně a dostali nářez. Moje paní šla z práce z Kuklen domů. Křižovatku U Koruny řídil policajt, náš velký příznivec. A jak tu moji paní zahlédl, zastavil dopravu ze všech směrů, vylezl z toho svého ostrůvku a začal na ni, co to hrajeme, jak můžeme takhle prohrát. No vyhuboval jí, ona chudák to musela vyslechnout, a když se vynadával, vrátil se zpátky a teprve pak se mohla doprava zase rozjet."

O penězích

„V práci jsem bral tehdy 1400 Kčs a za fotbal jsme měli 120 korun za vítězství a 90 korun za remízu. Bylo jedno jestli doma nebo venku. Občas nám dali nějaké kopačky – hadráky. Nebo se z Německa vozily kožené kopačky. To jen v případě, že byla taková možnost.

Podmínky pro nás nebyly v Hradci prostě nijak světové, ale parta, parta tady světová byla. Takže já jsem kvůli té partě, těm klukům tady, nikdy nechtěl z Hradce odejít."

František Řehounek, (šp)