Aleš Cibulka vyměnil bujarý život za chalupaření: Už máme i převlékací rituály

Málem jsem si popletl obchodní centra – Harfu s Florou. Říkám si, že tady na Harfě nejsme ještě na samém okraji Prahy, ale už ani v centru. Aleši, vy tu poblíž bydlíte?
Ano, bydlíme s Michalem (s partnerem, dabérem a hercem Michalem Jagelkou – pozn. aut.) nedaleko odsud. Měl jsem už ráno každodenní rubriku v Českém rozhlase, ale dnes je klidnější den, něco jako domácí příprava. 

Někde jste říkal, že hodně času trávíte na chalupě, ale když na vás dolehne civilizační absťák, zajdete sem – do Harfy. Tady si užijete městský cvrkot a brzy se zase vracíte zpět.
Tohle je sympatické obchodní centrum. Pro mě tak maximální prostor, který mi ještě připadá uchopitelný. Mám to tu docela rád, všechno tady nakoupíme a sjednávám si tu i pracovní schůzky. Ale jak to jde, mizíme zase na chaloupku.

Jezdíte po Praze autem, nebo využíváte MHD?
Já nemám řidičák, ani jsem ho nikdy neměl. Když mi bylo nějakých osmnáct, už jsem pracoval v rádiu ve Karlových Varech a pořád neměl čas.

Několikrát jsem začínal a absolvoval seznamovací jízdu, ale potom jsme se nad diářem nebyli schopni domluvit na další hodině. Vždycky jsem mohl až za tři týdny, pak zase za měsíc a půl… A pokaždé mi řekli, ať přijdu, až budu mít čas. No a padesátka se blíží, řidičák pořád nemám, jenže mezitím jsem zjistil, že mi k životu vůbec nechybí. Michal je úžasný řidič, takže na chalupu samozřejmě jezdíme autem. Ovšem jinak miluju vlaky, vlakem jezdím i po Praze.

České celebrity boří mýty o depresi. Není se za co stydět, vzkazují

Zdraví

To mně coby Středočechovi zní skoro dobrodružně.
Je to přitom velmi praktické. Tím, že bydlíme nedaleko libeňského nádraží, do rozhlasu na Vinohradskou bych jel městskou dopravou čtyřicet, možná pětačtyřicet minut, zatímco vlak jede na Hlavní nádraží pět minut. Takže na „Hlavák“ nebo na Masaryčku jezdím takhle. MHD je v pohodě, ale já preferuji vlak. Mnoho lidí ho dnes objevuje. Taky vznikají nové vlakové zastávky, systém návaznosti je velice dobrý a pořád se zdokonaluje. Praha má tohle docela zmáknuté.

Já nerad lezu pod zem, radši vždycky hledám nádraží a zastávky. Poté, co rozšířili chodník z Hlavního nádraží kolem Opery, vyhnete se magistrále a pěšky všude dojdete hrozně rychle. Mimochodem pražská doprava je vynikající, můžeme si ve srovnání s jinými metropolemi oblíznout všech deset, jak funguje.

Zřídkakdy jedu vlakem po městě, ale pak mám pocit skoro romantického dobrodružství, jak projíždím čtvrtěmi, které vlastně znovu poznávám z kolejí. Vždycky se zorientuju teprve tam, kde trať kříží silnici. To si užívám jako malej: „Kde to jsem? Aha, Veleslavín…!“
Taky poznáte to efektivní propojení tratí. Tramvají nebo autobusem jedete mnohem déle. Vlakem jsou to minuty. Teprve z vlaku objevíte krásu třeba Negrelliho viaduktu. Exkurze městem. Navíc pokud máte „lítačku“, je to součást MHD, takže neplatíte ani korunu.

Já jezdím i s vlaky Intercity a Eurocity, což se nemá, a průvodčí vám to může pěkně spočítat, ale onehdy se nade mnou sympatická průvodčí smilovala a nechala mě za selfíčko dojet… Na lítačku dojedu i pěkný kus za Prahu. Všechno je dokonale propojeno. Objevil jsem třeba praktičnost nových vlakových nádraží jako Zahradní město nebo Eden.

Jezdíte vlakem i na chalupu?
Víceméně to jde, ale naší vesnici se vlak vyhýbá od roku 1910, kdy se o železnici z Doks do Štětí rozhodovalo. Radní se tehdy báli přílišného turistického ruchu, takže nejbližší stanice je v Doksech. Ta mimochodem před pár lety vyhrála ocenění pro nejhezčí vlakovou zastávku v republice.

Ale na chalupu jezdíme spíš autem, občas autobusem, protože vlak tu sice nemáme, ale třikrát denně tu zastavuje pražák.

Kateřina Mátlová miluje adrenalin: Ani mateřství mě nezklidnilo

Společnost

Máte starší chalupu?
Naše chalupa stojí skoro dvě stě dvacet let. Unikát je, že máme údaje o všech majitelích, kteří tady kdy žili. I fotografie, rodné a úmrtní listy. Počátek spadá do roku 1803 a z dokumentování obyvatel se stala tradice, která se dědila.

Roubené stavení bylo původně německé, Němci tu pobývali až do odsunu. I z té doby máme informace. Dokonce i kopie listů o odsunu. Dokážeme se podívat do tváře všem lidem, kteří na chalupě žili a pracovali. Zajímavé je, že jak se v chalupě střídali majitelé, nikdo v ní nikdy neumřel!

S Michalem jsme měli obrovské štěstí, jak jsme k ní přišli, a to štěstí z velké části ztělesňovali i její poslední majitelé před námi. Milovníci české poezie, literatury a pohádek to ocení: pětatřicet let to byla chalupa básníka Karla Šiktance a jeho rodiny.

Jak jste nemovitost získali?
Je na Kokořínsku, tedy v kraji, který jsme ani já, ani Michal neznali. Já pocházím z Chodova u Karlových Varů, Michal je hrdý Pražák. Sem jsme začali jezdit, až když jsme se seznámili s Evou Pilarovou, která měla chalupu nedaleko. A my jsme si to tady zamilovali.

Kraj si nás přitáhl, možná i proto, že jsme začali stárnout a řekli si, že pařeb, večírků a nočního reje už bylo dost. Stává se, že se člověk buď vrací do místa, kde se narodil, nebo něco podědí a nebo jde do kraje, který nezná, ale přilne k němu. Evu jsme tak trochu z legrace přesvědčovali, ať nám prodá svou chalupu na samotě, ale k tomu se neměla.

V roce 2010 jsme tedy začali hledat na nejrůznějších realitních serverech, jenže nabídky, které za něco stály, byly okamžitě pryč. Udělali jsme si s Michalem pro sebe známkovací žebříček 1 až 10, kdy jednička byla naprostá hrůza a desítka – kupujeme! Většinou jsme viděli dvojky, trojky. Ale i sedmičku bychom už koupili… Kamarádka nám ovšem poradila, ať se vykašleme na signál, kanalizaci, vodovod… že to se všechno dodělá. Důležité je, aby nás to místo chytlo za srdce a cítili jsme, že jsme tam správně.

Jak se to tedy vyvinulo?
Už byl večer, jemně mžilo a my byli trochu skleslí a unavení. Michal říkal, že musí vyjet nad vesnici, aby otočil auto. A když se otáčel, ve světlech auta se objevila roubenka. „To je ona, zastav!“ ukázal jsem na ni. V domě se svítilo a neměl zvonek. Museli jsme házet kamínky na okno a báli jsme se, že na nás zavolají policajty.

Otevřela nám neznámá dáma. Koukala se zrovna na Pojišťovnu štěstí (to si budu pamatovat navždycky) a pozvala nás na kafe. Prý tu s manželem pobývají už čtyřiatřicet let, ale jí už táhne na osmdesátku, tak to asi prodají, protože děti o dům nemají zájem… „A vám se to líbí?“ zeptala se nás milá paní. Za čtrnáct dní jsme podepsali kupní smlouvu.

Štěstí přeje připraveným a odvážným…
Naším prvním hostem byla pochopitelně Eva Pilarová s manželem Honzou. Při jedné z dalších návštěv přivedla s sebou i vymítačku negativní energie, kterou si sama pozvala na chalupu poté, co ji vykradli. Ezoterička chodila hodinu po zahradě, potom ještě po domě a nakonec řekla, že místo i dům jsou z hlediska negativní energie úplně čisté.

Je fakt, že naše kamarádka Ivana Andrlová má problémy se spaním, a u nás se jí spí dobře! Každé léto k nám přijede, i se svou krajkovou noční košilkou, zaleze si do „svého“ pokoje a spí… My máme takový rituál, při němž, jak říkáme, svlíkneme pražské hadry, natáhneme hadry chalupové, zavřeme se tady a je nám dobře. 

Snad neskončím v sudu na dně Orlíku, říká k seriálu Docent režisér Jiří Strach

Společnost

Na jak velkém pozemku chalupa stojí?
Pozemek má asi dva tisíce metrů, jsou tam vzrostlé ovocné stromy, jabloně, hrušně, švestka. Samotná chalupa je velká akorát. Jsou v ní dva pokoje pro hosty, velká jídelna udělaná ze stáje, prostorná sednice… Taky jsme v jednom kamenictví na Znojemsku objevili historickou sochu Jana Nepomuckého. Nechali jsme vyrobit pískovcový sokl a na den Jana Nepomuckého jsme udělali žehnání, na které přijel dokonce i dubský jáhen.

Byla to taková privátní slavnost pod lípou, kterou jsme zasadili rukou společnou ještě s bývalými majiteli. Od lípy je krásný výhled na kopec Vlhošť. Paní původně řekla, že tady zažili mnoho pěkného a že se od toho musejí odstřihnout a nebudou sem už jezdit, ale nakonec to i k naší radosti nedodrželi, a když ještě byli při síle, navštěvovali nás.

Nebyli třeba rozčarovaní, že si místo přece jen přizpůsobujete ke svému obrazu?
Po pravdě, toho jsme se trochu báli. Prakticky všechno nám zanechali. Zůstala nám kompletní básníkova knihovna a pracovna, kterou jsme nechali, jak byla. Paní nám nechala kompletní prádelník, nad nímž nám ještě vysvětlila, co je „hodobožové“ a co na běžný den. Od povlečení až po utěrky – všechno. Věnovali nám příbory, nádobí… Vzali si jednu postel, na kterou byli zvyklí.

Jinak jsme dostali dům se vším všudy. Takže jsme byli trochu v rozpacích, když jsme si nechali třeba postavit kachlová kamna – co tomu řeknou, až přijedou na návštěvu. Ale ulevilo se nám, protože byli rádi, že jsme udělali nové věci, o kterých sami třeba léta mluvili, že by se měly udělat. Byli rádi, že je dům v dobrých rukou.

S chalupou je práce, viďte?
Marně jsme například hledali firmu, která dokáže restaurovat výmazy dřeva u starých roubenek. Podle staré receptury se to dělalo z hlíny a na tu bělost se používala rozemletá vlaštovčí hnízda, což už dnes pochopitelně nejde. Ale dřevo chalupy pořád drží a výmazy jsme se naučili dělat sami. Zahrada chce taky péči, naučili jsme se stříhat růže i hortenzie, míchat maltu i beton, sekat i vertikutat, pečujeme o kompost…

Michal i já jsme z rodin, kde se na chalupu jezdilo, takže jsme v dětství a mládí leccos odkoukali od rodičů. A teprve dnes doceňujeme, jakou s tím měli práci a starost. Třeba jen o střechu. Sami se do lecčeho pustíme, ovšem jsme soudní a rádi oslovíme šikovné chlapy z okolí – zedníka, tesaře… Najít ale dneska dobrého řemeslníka není snadné, třeba někoho, kdo umí opracovávat pískovec. Po hospodách často bývá plno chlapů, kteří mají strach, že přijde někdo, kdo jim nabídne práci.

Jakou činnost máte na chalupě vyloženě rád?
Já nedám dopustit na sekačku. Asi jak nemám ty papíry na auto, tak jsem se upnul aspoň na travní sekačku.

Jako na traktůrek?
Nene, na normální motorovou sekačku – ale s pojezdem. Než tu naši zahradu pořeším, je to vždycky pět hodin, ale miluju sekání trávy, sekal bych nejradši obden, jak jsem na to ujetej. Taky jsem si oblíbil natírání plotu, natíral bych ho klidně dvakrát ročně.

Jsou to zrovna práce, které plno lidí otravují, protože nikdy nemají konec. Jako natírání Eiffelovky. Na jednom konci skončíte a abyste šli pomalu opět na začátek. Naopak hrabání listí, sbírání shnilých jablek a zanášení nábytku na zimu do stoly – to jsou smutné, podzimní práce. Zazimovávání je smutné. Máme ale velkou stodolu, kam se všechno snadno schová.

Každoročně objednáváme pána na stříhání stromů a vždycky mu klademe na srdce, ať je ostříhá tak, aby nerodily. S ovocem nijak zvlášť nenakládáme, něco rozdáme po známých a něco dáváme koňské farmě v obci, aby si koníčci pochutnali.

Pyšní jsme ovšem na náš ořech – papírák. Je mu pětasedmdesát a krásně plodí. O ten starostlivě pečujeme. A na jaře máme za plotem nádherné kopřivy! Ty bychom mohli na Velikonoce prodávat u metra pražským hospodyňkám, protože v Praze máme všechno počůrané od psů…

Před rokem se nešlo nezeptat na covid, dnes se nelze nezeptat na topení…
Bylo by nám líto zazimovat chalupu v říjnu a přijet až v březnu. Tak jsme si nechali postavit kachlová kamna a od nich vyvést průduchy do všech místností. Nějaký čas jsme s topením laborovali, ale naučili jsme se to a na chalupě jsme o Vánocích, na silvestra, pořád, klidně celou zimu.

Na samotnou sednici by byla kamna ažaž, takže teplo rozvádíme ventilátorem po domě a je to akorát. Nijak nepřetápíme, ale máme všude příjemně. Topíme jen dřevem a chalupa dovede teplo udržet.

Martin Zounar: Vážil jsem sto dvacet kilo. Teď si připadám jako zhubnutý hroch

Společnost

Představa plápolajících polínek mě přivedla na otázku vyhoření, o kterém jste už taky párkrát hovořil jako o vlastní zkušenosti.
Ano, od té doby, co jsem s tím šel ven, se mě kamarádi občas vyptávají na průvodní jevy. „Je tohle ono?“ ptají se opatrně, když mi líčí různé bolesti a opakující se chřipčičky. A já jim většinou říkám, ano, to je ono, brzdi! A když člověk nedbá těch varování a nepřibrzdí, jeho tělo jednoho dne vyhodí pojistky.

Mně tehdy vedle nejbližších hodně pomohla právě chalupa. Musel jsem město hodit za hlavu. Práce, maily, bulvár… to všechno bylo najednou daleko. Příroda vás dostane zpátky na nohy, protože je mocná.

Moje profesorka herectví, Veronika Žilková, mi říkala: Kup si kus lesa a vykácej ho. Řekla to v nadsázce, ale vlastně velmi přesně. Fyzická práce je v tomhle hodně důležitá. Naštípat dřevo nebo zrýt záhon, to opravdu pomáhá. Zaměstnáte tělo a vyčistíte si hlavu. Známe to už z mé milované pohádky: upeč třeba chleba, postav třeba zeď. Zdeněk Svěrák měl v tom textu pravdu.

Když už jsme se dotkli těch mailů… máte na chalupě připojení na internet?
Jo, internet máme, ale startujeme ho jen v nejnutnějších případech a o víkendu ho necháme odpočívat. Pracujeme pravidelně v sobotu, takže si děláváme volné pondělky. Když v pondělí odpovíte, že nejste na mailu, nebo odepíšete „kouknu se na to zítra“, je to pro některé lidi nepochopitelné. Až vyhoří, pochopí!