Ještě si matně pamatuju obdobu pub qizu, ve kterém se utkají seniorští a juniorští zaměstnanci papírenské firmy. Jenže v původně zábavné hře, která má zpestřit oslavu třicetin jednoho z nich, dostanou senioři na frak. Porážku vnímají jako potupu a neunesou ji. V následné hádce pak vymyslí trapný „bonusový úkol“, jímž mohou výsledek střetnutí zvrátit – když mazák Finch přehodí pár bot přes střechu hospody, staré páky jsou vítězi večera!
Ukázkové otázky Hospodského kvízu:
Ve vzrušeném dohadování nakonec zují oslavence, který odchází bos, protože jeho boty letí přes hospodu kamsi do tmy. Večerem zní vítězné halekání mazáků… Ne, tohle se ve skutečnosti nestalo, jde o scénu z britcomu Kancl. Jenže břitký vtip seriálu vychází právě z toho, že divák má zpočátku dojem, že se dívá na dokument.
V REPORTÁŽI SI PŘEČTETE
* Večerní škola lidové univerzity
* Výhoda otevřených myslí
* Vítězem je zábava
Večerní škola lidové univerzity
Hospodu coby „občanský parlament“ nebo „lidovou univerzitu“ navštěvuji málo. Ale nijak se jí nestraním, i pro mě je občas osvěžující přisednout k celovečerní univerzální debatě, která začíná u ženských, od nichž se sem utíká, pokračuje přes auta a motorky, aby plynule přešla k filozofii, bohu a mimozemšťanům, odkud zase sklouzne do hádky o to, jak to vlastně bylo s tím potopeným trajektem s těžkou vodou, kterou náckové vyráběli v Norsk Hydro, Kadle, posloucháš mě…
Ovšem pub quiz je něco jiného. To je vědomostní utkání celých týmů, tady jde o uznání, čest a slávu a taky trochu o tisícovku na útratu (1. cena) a velkou mísu nachos se zakysankou a roztopeným čedarem (vynikající 2. cena).
Všichni víme, že „inteligentní, kreativní hry v kruhu přátel“ dokážou skončit i fackovačkou a rodinným rozkolem. „Aktivity“ po večerech u krbu jsou na lyžařské dovolené vlastně samy o sobě riskantní adrenalinovou zábavou. Soupeřivý duch, k němuž se zprvu nikdo nehlásí, se začne s alkoholem probouzet, postupně sílí, až každému našeptá, že minul čas žertování a je třeba vytáhnout do boje pod praporem cti – vlastní, rodiny, budoucí rodiny…
A může to skončit rvačkou. A co teprve v hospodě, kde bude soupeřit deset i víc až pětihlavých týmů. Rodinných i smíšených, poskládaných z různých generací a temperamentů. Co když se energie zábavného klání vymkne kontrole a skončí to bitkou jako v tureckém parlamentu? Mimochodem, jistě jste to věděli, ale vzpomenete si v pravou chvíli, kdy se Turecko stalo republikou?
Ale už nemůžu cuknout. Účast na hospodském kvízu jsem přislíbil Fandovi, příteli dcery, který dělá provozního v Lívanci, což je penzion, restaurace a zároveň oáza kultury v našem Horním Bezděkově. Hospokvíz pořádají ob čtvrtek. Nelze se tedy vymluvit. Naopak, musím sestavit tým, maximálně pětičlenný mozkový trust, který se utká s možná deseti dalšími.
Volba je jasná, jde o rodinnou ekipu: má žena bude přes kulturu, divadlo a společenské fenomény, matka skrz moudrost, znalost života, kulinářství a dějiny, bratr je poměrně silný ve světových válkách, filmech a bigbítu. Dcera na vysoké škole drží prst na tepu doby a má čerstvé akademické znalosti, a já… uvidíme.
Výhoda otevřených myslí
Stoly v sále jsou skutečně všechny obsazené, ale obavy z bojové atmosféry byly asi přehnané. Hospoda o čtvrtečním podvečeru hučí zcela hospodsky, rodinné i přátelské týmy se baví, smějí, upíjejí bernarda či víno, jen dávají pozor, aby škvarkovým sádlem nebo zakysanou smetanou nezakecali kartičku PUB QUIZ, kam budou zapisovat odpovědi na otázky a obdržené body.
Nahrává se anketa ...
Bratr Jan si nechá od Fandy donést guinness a svěřuje se mi, že na východní frontě si tolik nevěří. Sotva si spolu připijeme na vylodění v Normandii, z pódia si bere slovo moderátorka Jana a zábava u stolů plynule přejde v samotnou soutěž. Atmosféra se ovšem výrazně nemění, hlahol v sále neztichne v nezřetelné šuškání dohromady sražených hlav jako na nějaké olympiádě geeků. Publikum se ztlumí jen při vyhlašování otázek jednotlivých kol, které se zároveň promítají na plátně. A pak při hodnocení odpovědí.
Často zní smích, občas někdo zahlásí fór. Jeden se povede i bratru Janovi – v okamžiku, kdy moderátorka s publikem řeší, zda uznat konkrétní odpověď za její částečnou správnost, nebo zda „je to blbost“, Jan znělým hlasem navrhne: „Já bych klidně uznal tu blbost.“ Nad sál se vznese vlna smíchu.
Samozřejmě je zakázáno hledání na mobilech, ale žádné „hlídky“ mezi stoly nechodí, servírka jen dál s úsměvem roznáší pivo a dobroty, všechno probíhá s nadhledem a „na pohodu“. Soutěží se na pět kol, otázky jsou z všemožných a nepříbuzných oblastí – aktuality, marvelovky, věda, příroda, vaření, filmová muzika, dokonce i pár otázek z úřednické a administrativní latiny…
Přestože nakonec vyhrál „stůl učitelek“ (tým s převahou pedagožek zvítězil v Lívanci dokonce opakovaně!), není možné si úspěch v hospodském kvízu zajistit nějakou „šprťáckou“ přípravou. Nikdy totiž nevíte, odkud otázky budou – v jednu chvíli se po vás chtějí jména shakespearovských postav, v příští zase složení grilovací omáčky, pak se tu objeví horečka omladnic nebo máte poznat, ve kterém filmu zněla třeba písnička „Na shledanou, krokodýle…“.
Vítězný stůl s převahou učitelek prostě osvědčil nejen vzdělání, ale hlavně všeobecný rozhled a otevřenou mysl, oči i slechy.
Vítězem je zábava
Podle počtu dosažených bodů si ani naše rodinné družstvo nevedlo úplně špatně, byť jsme to tentokrát nedotáhli ani na mísu nachos. V marvelovkách jsme však ostudně propadli za nula, neuhádli jsme žádného z komiksových hrdinů, natožpak jejich vzájemné vztahy komplikované superschopnostmi.
Moje žena pak tápala v singularitě, ale zase neomylně pojmenovala Wagnerovu Jízdu valkýr, a přestože sama je v zaměstnaneckém poměru, v růžové barvě formuláře daňového přiznání se také nedala zviklat. Dcera Eva neuspěla v „městech majálesu“, ovšem chybu napravila v otázce aspirace na zápis na seznam UNESCO, k níž správně přiřadila „českou pivní kulturu“.
Moje matka zhnuseně vrtěla hlavou nad komiksy a příšerami plivajícími kyselinu v Jurském parku, jenže pak se vytáhla s pekařským „omládkem“ a se sourozenci „Davidem a Richardem Attenboroughovými“. Bratr Jan, který se těšil na válku, byl trochu frustrovaný, tím spíš, že coby francouzské pečivo neprosadil „briošku“, což byla správná odpověď.
Náladu si ale spravil nejmasovějším koncertem u nás (Rolling Stones) a Gustávem Husákem – v otázce na „významného Slováka, který se v anketě na Slovensku umístil nečekaně na jedné z čelních příček“. „Vyhrál to Štefánik,“ šeptal mi bratr, „ale tohle musí bejt buď Husák, nebo Tiso…“ A stále váhaje, s posledním lokem guinnessu – a šťastně pro tým – doporučil Husáka místo Tisa.
V předělech mezi jednotlivými koly kvízu je na pódiu trio – pianista, kontrabasista a zpěvačka –, které soutěžící publikum osvěžuje jazzovými standardy. O pauze se venku před Lívancem lačně kouří. Občas lze zaslechnout: „Já tu chiméru měla na jazyku, tušila jsem, je to nějaká blbá ryba…“ – „Efekt morčete – člověče, já pořád viděl morče v tom kolotoči…“ – „Tam běhá křeček, ty vole, na morče zapomeň. Ale to je fuk, dáme ještě jedno, ne?“
A můj příspěvek? Jako „člověk od novin“ jsem asi zklamal důvěru do mě vloženou. Rozčarování mohlo být o to větší, že jsem selhal v otázkách letectví a kosmonautiky, tedy v tématu mně blízkém: První arabskou kosmonautku – ze Saúdské Arábie – nechala má nevědomost sedět v písku a nedovolila jí překonat gravitaci bigotní víry a zvyků. A taky jsem nevěděl, která země v rámci klimatického zákona zatrhla vnitrostátní lety do míst, kam dopravu obstará železnice.
Popravdě, nevěděl jsem ani o tom nařízení, takže jsem mohl jen hádat, a místo Francie jsem hádal Německo. Davide, Davide, jsi novinář na baterky… Aspoň že jsem bezpečně poznal hlášku ze seriálu Červený trpaslík i postavu, od níž pochází. Možná kdyby byl kvíz jen o Červeném trpaslíku, troufnu si tvrdit, že vítěznou tisícovku propije v guinnessu Slavoj (takový jsme zvolili název týmu, ačkoli jsem původně prosazoval „Jedni z nejlepších šermířů Languedocu“).
Jenže na „kdyby“ se nehraje… Ale sláva, tisícovka a nachos patří vítězům a čest a chleba se škvarky poraženým! Byl to docela fajn večer. Dokonce si myslím, že nikdo ani neodcházel bos hledat svoje boty kamsi za hospodu.
Z historie hospodského kvízu
Pub quiz se začal hrát ve Velké Británii v 70. letech 20. století, hlavně pod hlavičkou společnosti Burns and Porter. Cílem bylo vytvořit zábavu při pravidelných návštěvách restauračních zařízení, hlavně ve dnech s nižší návštěvností, a současně nenákladné uvedení na trh. Odtud se dostal v různých variantách do mnoha zemí světa. Do Česka se pub quiz dostal v několika verzích ve druhém desetiletí 21. století a je považovaný za fenomén pivní kultury. První pokusy uspořádat hospodské kvízy byly lokálního charakteru, kdy jednotlivci pořádali kvízy pro kamarády a známé. Jedním z nich byl i Tomáš Hloušek, který poznal fenomén pub quizu v Londýně a rozhodl se je uspořádat i u nás. První hospodský kvíz se konal 13. července 2013 v Blansku. Měl úspěch, a tak se rozrostl do dalších měst. V listopadu 2015 byla založena firma Hospodský kvíz, s. r. o. O něco později začali s podnikáním v této oblasti firmy Pubquiz nebo Chytrý kvíz. Od té doby se různé formy pub quizu rozšířily po celé České republice a narazíte na něj v každém větším městě. Zdroj: Wikipedie