Na světě existovala pouze jediná chřipka, proti které nebylo obrany. Nedala se léčit. Symptomy? Postihovala hokejisty v NHL. Nebylo před ní úniku. Příznaky se daly zmírnit leda opětovaným násilím. Jak na ni? Stačilo odehrát zápas s Filadelfii a byla pryč.

V 70. letech se totiž začaly psát dějiny moderního hokejového násilí. Na scénu nastoupila brutalita Filadelfie Flyers. Nebylo výjimkou, když hráči z týmu soupeře před zápasem nečekaně onemocněli. „Filadelfská chřipka“ se chorobě říkalo.

Soupeři měli hrůzu z toho, co přijde.

Broad street Bullies (Rváči z Broad Street) rozsévali po kluzištích zkázu a strach. „Povýšili bitky na týmovou strategii. Když jste se začali prát s jedním hráčem Flyers, prali jste se rázem s celou střídačkou,“ popisuje vynález hokejový expert a komentátor Jan Velart, který do češtiny přeložil knihu Bitkařský kodex.

Jan Velart o Davidu Kočím: „David Kočí je hrozně odhodlaný a příjemný člověk, jehož snem bylo dostat se do NHL. Neměl moc ostatních hokejových kvalit. Není extra dobrý bruslař, nemá dobrou střelu. V NHL dala jeden gól jeho hokejka a druhý jeho zadek. Je ale hrozně pracovitý. Má ohromnou pokoru, ví, že to co dokázal, si vydřel a obětoval tomu strašně moc. Ví, že nic nedostal zadarmo a takoví lidé stojí nohama vždy na zemi. Bitkaři jsou největší týmoví hráči a když se s nimi potkáte mimo led, jsou velice příjemní, ani byste neřekli, že mluvíte s hokejovým rváčem.“

Na ledě se hlava nehlava řezalo dvacet lidí. Mezi nimi klidně pobíhali fotografové a policisté, kteří je vyhazovali. „Jen si na nás něco zkuste,“ vzkazovali Flyers. Zlá doba se přenesla i na mezinárodní kluziště. Hlavní eso Filadelfie Bobby Clarke rozhodl světovou sérii v roce 1972 mezi Sovětským svazem a Kanadou. Jak? Jednoduše. Hokejku uchopil jako sekyru a ťal přesně. Nejlepšímu hráči Sovětů Charlamovovi přerazil kotník.

Na bezzubého Clarka má vzpomínky i kapitán Československé reprezentace František Pospíšil. Kanadský hrubián ho zezadu dojel a koncem hokejky mu uštědřil ránu do spánku.

Hokejoví zákonodárci si situaci časem začali uvědomovat a jednali. Do bitky se nemohl zapojit třetí hráč a největší zlom nastal na začátku devadesátých let.

Václav Varaďa o svých bitkách: … s Darcy Tuckerem, útočníkem Tampy (oba do sebe šli bez krytí, rána střídala ránu): „Matně si na to vzpomínám. Nedávno mi někdo připomněl, že ji viděl na youtube. S pukem jsem jel do prázdné branky. Rozhodčí odpískal ofsajd a puk jsem jenom vezl k brance. Přijel zezadu, nějak jsme se škubli a začali jsme se prát. Kdyby mi to ale někdo nedávno nepřipomněl, určitě bych si to ale nevybavil.“

… s Johnem Grahamem, brankářem Tampy : „Vždycky jsem se potuloval kolem brankoviště. Moje úkoly při hře jsou tečovat, clonit. Tato bitka vyplynula ze situace. Gólman se po mně ohnal holí, já jsem se otočil a nějak se to semlelo.“

V platnost vstoupilo pravidlo o vyvolání rvačky. Viník bitky byl od roku 1992 odměněn dvěma minutami navíc.

„Moc jsem se tím pravidlem nezaobíral. Byl jsem v NHL především kvůli tomu, abych hrál hokej. To, že jsem se občas porval, to k hokeji patři. Je to přirozená věc a i lidem se to líbí,“ říká Jiří Šlégr, který do NHL vstoupil ve stejném roce, v jakém vešlo v platnost zmíněné pravidlo.
Experti se doteď přou, jestli hokeji uškodilo, nebo pomohlo.

„Ochránci“ pořádku už nemohli samovolně trestat opovážlivce, který obtěžoval hvězdu. Jinak by mužstvo oslabili. Kdo shodí první rukavice, pyká. Jenže na ledě jsou od dodržování pravidel rozhodčí. Ne monstra, která neumějí ani bruslit, říkali druzí. „Podle mě převažuje ten názor, že hokeji to hrozně uškodilo. Přibylo hodně zákeřných faulů,“ hodnotí Jan Velart. „Hráči ze třetí řady jako Sean Avery, Jarko Ruutu, nebo Darcy Tucker hrají na hranici pravidel, a když něco poruší, rozhodčí si toho často ani nevšimne. Všimne si toho ale třeba bitkař na konci střídačky,“ pokračuje Velart.

Kdyby se na konci osmdesátých let nějaký drzoun ohnal po mladém Yzermanovi, vyklepali by z něho Kocur s Probertem i přiznání, že zastřelil Kennedyho.

Jiří Šlégr vzpomíná na Helsinky: U nejslavnější a zároveň nejsmutnější bitky na mezinárodním poli za posledních 20 let byli hokejisté Česka. Kanada na MS v 1997, které hostily Helsinky, neudržela nervy a začala pranice, která nemá obdoby. Takto na nich vzpomíná jeden z aktérů Jiří Šlégr: „Férová rvačka to určitě nebyla. Začal jsem to já s Travisem Greenem, když jsme se pošťuchovali před gólmanem. Kanaďani byli vzteklí, že před koncem prohrávali 3:5. Vyvrcholilo to tím, že jich bylo na ledě myslím sedm a my jsme byli tři nebo čtyři, protože nás nebožtík pan Hlinka stahoval z ledu. Snažili se nás řezat hlava nehlava. Vladimír Vůjtek dostal zákeřně od Donovana, nebo Primeau ze zadu krosček. Bohužel se Kanada takhle zachovala a doteď si myslím, že jsme přišli o titul mistra světa. Měli jsme dobře našlápnuto. Kanada, vyřadila tři hráče – mne, Vůjtka a Langa.“

Olympijský vítěz z Nagana Jiří Šlégr však této metodě, možná trochu překvapivě, nakloněn příliš není: „Myslím, že není na místě, aby byl na ledě někdo, kdo má někoho chránit. Jestli se chce někdo porvat, tak ať se porve, není potřeba, aby ho někdo chránil.“ Ovšem jiná věc je, pokud se hříšník proviní proti kodexu. Zákeřně napadne protivníka zezadu, zaútočí na hlavu… „Za to by měl být potrestán. Ať už na trestné lavici, nebo na něj vletět a domluvit mu pěstmi,“ nebere si Šlégr servítky.

Jeden památný souboj mu utkvěl v paměti: „S mnoha rvačkami, které byly pěst na pěst, jsem se nesetkal. Pomatuji si jenom jednu, ve které byli Bob Probert a Tie Domi. Trvala asi minutu a půl a skončila tím, že oba byli totálně vyčerpaní a přestali.“

Po poslední výluce před pěti lety znovu zvonil ryzím rváčům umíráček. „Rozhodčí začali pískat jinak, změnila se pravidla,“ potvrzuje bývalý hráč Ottawy a Buffala Václav Varaďa. Kdo neuměl pořádně bruslit, neměl v nové NHL místo. Přesto v NHL bitkaři zůstali, jen toho musejí umět mnohem víc. Ti, co nemohli nabídnout nic jiného kromě pěstí, až na výjimky skončili. „Než jsem přišel do NHL, tak mi ale připadalo, že se to do té hry moc nehodí,“ neměl pro ně Varaďa zprvu příliš pochopení. Jenže trochu svůj postoj změnil: „Když na vás někdo bude chtít udělat nějaký faul zezadu, je dobré vědět, že máte v týmu hráče, kteří udělají všechno pro to, aby vás ochránili. Tak by to asi mělo být.“

„Dříve se bitkaři podívali na led jednou za zápas a ve hře potřební nebyli. Teď i bitkař musí mít nějaký herní styl. Musí buď chodit do branky, hrát agresivně, dobře bruslit nebo střílet. Už hokej není jenom o rvaní,“ naznačuje největší změnu Varaďa.

Navíc se i samotné rvačky trochu změnily. „Dneska jsou bitky doslova uměním, na které se musíte připravovat. Bitkaři si najímají trenéry, cíleně pracují na tom, aby byli lepší než soupeř, pracují na stabilitě,“ soudí Velart.

Ti nejrespektovanější „tvrďáci“ se ostatně prát už ani moc nemusí. Není to tak dlouho, co Sean Avery z New Yorku Rangers zkoušel proti Bostonu své řečnické umění. Zdeno Chára se na něho zle podíval a pronesl něco v tom smyslu, že si ho bude na ledě víc všímat. Čistými hity Averyho párkrát přejel jako náklaďák s cementem a drzoun byl rázem krotký jako beránek.

„Nejlepší bitkaři už nemusejí tolik shazovat rukavice. Jenom stačí udělat bu bu bu. Laraque, Boogard a vlastně i Chára se perou jen párkrát do roka. Nikdo se s nimi totiž do křížku pouštět nechce,“ potvrzuje současný trend Jan Velart. Ale pokud máte strach, že šarvátky z NHL vymizí, bojíte se zbytečně.

„Fandové bitkaře doslova žerou a často chodí na hokej jenom kvůli nim,“ nedělá si iluze o bezkontaktní budoucnosti hokeje brněnský útočník Varaďa. Jejich počet v posledních letech navíc stoupá.

„Bitky jsou vedle krásných gólů to nejhezčí, co se dá v televizi vidět. Moderní technika dokáže zabrat bitkaře v detailu a je dnes klidně možné připíchnout jim na dresy mikrofony. Klidně můžeme slyšet, jak si před soubojem popřejí hodně štěstí,“ popisuje své zkušenosti Velart.

A pozor. Nečekejte, že to jsou rváči i v soukromí. Případ Mikea Dantona, který šel sedět za plánování vraždy svého agenta, i když po propuštění se ukázalo, že měl původně spadeno na svého otce, je ojedinělý.

Rváč New Yorku Rangers Donald Brashear by vás mohl zaskočit třeba hrou na piano. Stu Grimson, jehož pěsti drtily soupeře v devadesátých letech, je vystudovaný právník a hluboce věřící člověk. „Když jsem ho potkal v brýlích, vypadal jako profesor ekonomie,“ s úsměvem poznamenal Jan Velart.

„Mimo led jsou to hrozně mírumilovní lidé. Gino Odjick byl člověk, který pochází z indiánské rodiny a dnes má asi pět dětí. Je to obrovský kamarád a strašně hodný člověk,“ prozradil na chlapíka, který nasbíral za svoji kariéru přes dva a půl tisíce trestných minut, Šlégr.

Ale když nazují brusle, jsou to bestie.

Podívejte se…

Jak řádili Broad street Bullies – velkou bitku v 70. letech mezi Flyers a Rangers odstartovaly dvě sekyry na hlavu.

Největší drsňák 70. let Dave Schultz v akci – Filadelfie měla v brutálním Schultzovi velkou zbraň. Podívejte se na bitku, kdy byli na ledě i fotografové.

Brutální řež třetího tisíciletí – Když se potkala Otawa a Filadelfie, byl to spíš zápasnický ring než místo pro hokejový zápas.

Bob Probert a Tie Domi – bitkařská esa Red Wings a Rangers předvedla jeden z nejlepších pěstních soubojů v dějinách.

Rvačky ANO

Hvězdy se o sebe nepostarají. Bitkařů je třeba

Před časem jistý pan Shakespeare v dánské hokejové reprezentaci položil otázku, jestli bít, nebo nebít. Jak to dopadlo? Postavil na centra Hamleta a řezal to jako žito. Padaly hlavy.

Podobné je to v NHL. Soutěž bez rvaček, to je jako Shakespearova hra bez propíchnutého. Bitky k NHL patří.

Zakazovat je nebo omezovat specialisty na ně by byla hloupost. Na pěsti dojde tak jako tak. Klidně je můžete omezovat od stolu, jenže v emocích se hráči neudrží a bušit do sebe budou stejně. Když ale budou na lavičce svalovci jako Godard, nikdo si aspoň nedovolí Crosbymu jednu vrazit. Ten se pak nebude muset zapojovat do bitek a bušit soupeře do rozkroku. Sjomin se nebude ukazovat v růžovém „tričínku“, jak mydlí do soupeře svými pěstičkami jako modelka.

Chci tyhle chlapce vidět hrát hokej. Představa, že bych podobné věci viděl častěji, je tak akorát na to říct hokeji au revoir.

Navíc díky biktařům utřou nos provokatéři. Budou jenom hloupě žvanit, občas si vyšlápnou na někoho ze třetí řady, ale hvězdám dají pokoj.

Vzpomínáte na olympijský hit Ruutua na Jágra? Za mořem by ho to ani nenapadlo. Tehdy by si ho namazal na prsa Orr. Jenže na olympiádě věděl, že mu nic nehrozí. Obrovitý Malík koukal sice hezky, ale zbytečně, a tak české ofenzivní eso musela pomstít muší váha Martin Straka.

Borci, kterým to jde pěstmi lépe než hokejkou, mezi mantinely patří. Jak říkal slavný vědec, literát, kriminalista, vynálezce jogurtu a možná i hokeje Jára da Cimrman: „Můžete o tom diskutovat, můžete o tom vést spory, můžete s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat.“

PAVEL RYŠAVÝ

Rvačky NE

Nedělejme z bitkařů nějaké „superstars“

Bitky a bitkaři. Už tahle slova ke kolektivnímu sportu nějak nepasují.

V něm jde snad o něco jiného.

Proč zrovna v tomto odvětví požívají hráči, kteří se jinak, pokud jde o hokejové umění, nemají čím pochlubit, tak zvláštního postavení?

Dovedete si představit, že by se třeba ve fotbale najednou zastavila hra, dva borci by se na trávníku regulérně servali, ostatní by je pozorovali a nakonec by je publikum odměnilo dlouhotrvajícím aplausem? To asi ne.

V hokeji máme o bitkařích dokonce různé žebříčky a víme o nich málem totéž, co o nejlepších střelcích, nahrávačích či gólmanech.

Jasně, v NHL to bez nějaké té show asi nejde, diváka tam nezajímá jen hokej samotný, ale že by si tihle borci zasloužili až takovou propagaci na všech frontách?

Za českou „hvězdu“ v tomto ohledu bývá pokládán David Kočí a budiž mu to přáno. Uživí se tím nepochybně slušně a v médiích o něm bývá nějaká ta zmínka každou chvíli. Jenže kdypak to bylo naposledy v souvislosti s jeho hokejovými dovednostmi?

Obecně řečeno, kariéra postavená na tom, že se téměř v každém zápase poperu, mi nepasuje k nejlepší hokejové soutěži světa. Zdá se mi, že je to málo na to, aby se dalo říci: „To je pane hokejista, on hraje National Hockey League.“

NHL je prostě značka kvality. Hráče, který se tam prosadil, beru jako někoho, kdo ve svém oboru skutečně něco dokázal a kdo zkrátka umí. Bitkaři předvádějí jakousi exhibici, nemající se samotným sportem nic společného.

Budiž, těžko se to někdy změní, ale nevytvářejme z nich nic více, než jsou.

Rozhodně není proč.

RADEK HALVA