Přitom v semifinále si Mountfield po parádních bitvách poradil s Djurgaardenem, dalším skandinávským velikánem, a Růžička tehdy při otázce na porovnání českého a švédského hokeje vypálil: „Naši hráči mají svou kvalitu. A já nechci pořád číst, že se máme cpát do švédského hokeje. To, ať se na mě nikdo nezlobí, ale já bych nechtěl hrát švédský hokej.“

Finále ukázalo, že by bylo opravdu fajn hrát švédský hokej. Frölunda byla doslova famózní, nehnulo s ní ani to, že se Hradec dostal do vedení, že ho hnal freneticky rozjetý stadion.

Tyhle zbraně hosté otupili - a rozhodně nešlo o náhodu nebo štěstí. „Myslím, že to spoustě kluků otevřelo oči, jak moc dobře se dá hokej hrát,“ poklonil se soupeři kapitán Radek Smoleňák.

Zlatá slova.

Právě tak by se měl český hokej (fotbal, zkrátka celý sport) chovat. Pravda, zachovat si své přednosti, šikovnost, myšlení, proslulou vyčuranost. Ale také se rozhlížet po světě, nasávat impulsy, přebírat co nejvíc dobrého.

V tom je Smoleňákův názor zdravější a chytřejší než ten Růžičkův.