Vladimír Růžička, jeden z hradeckých trenérů se rozohnil. On to umí, to je jasné. Bylo pár desítek minut poté, co Mountfiled postoupil do finále Ligy mistrů, ze hry impozantně dostal Djugarden, největší švédský klub.

A kouč, možná i trochu na vlně euforie, hřímal: „Vadí mi jedna věc: My naše hokejisty pořád strašně podceňujeme. Vyzdvihujeme švédský a finský hokej. Ale když se podívám na poslední čtyři ročníky Ligy mistrů, naše týmy byly pokaždé v semifinále. A já pořád čtu jen to, jak máme špatné hráče a jak se to tady dělá špatně.“

Růžička narážel například na kritiku, která se snesla na český hokej po nedávném mistrovství světa do dvaceti let. Češi vypadli v domácím prostředí ve čtvrtfinále – a byli na pranýři. Jenže ne kvůli výsledku, v tom se Růžička mýlí, nýbrž pro výkonnostní mezeru, jež byla mezi výběrem kouče Václava Varadi a jeho soupeři.

Je rozhodně potěšitelné, že se Hradec snaží tomuto rozdílu vzepřít. Do finále Ligy mistrů nepostoupil z leknutí, naopak. Byl dominantní. Během šesti zápasů v play off dostal pouze tři góly, sám jich dal dvanáct.

„Postoupil ten správný tým, který si to zasloužil,“ ocenil Východočechy kouč Djurgardenu Robert Ohlsson.

Nebyla to jen diplomatická slova. Obraz obou zápasů mu dává zapravdu. Hradečtí v nich hráli jako týmy z nejlepších. Byli rychlí, byli chytří, produktivní. Navíc za sebou měli Marka Mazance, na přínos brankáře není možné zapomenout.

Vlastně už teď je jasné, kdo by měl dostat cenu pro nejužitečnějšího hráče Ligy mistrů. O držiteli trofeje však rozhodující fanoušci, tudíž se teprve uvidí.

I Mazancovo ocenění by bylo potvrzením přerodu, jež Mountfield v této sezoně vůči Lize mistrů zažil. V minulých ročnících ji sice hrál, ale bral ji za nutné zlo. Ústy šéfa Miroslava Schöna ji kritizoval pro finanční nerentabilitu, zápasy navíc.

Hradec byl za kverulanta, Schönovo chování dokonce řešili šéfové Ligy mistrů. Jenže minulé léto přišla změna přístupu, z níž vyplynul postup do finále, jež se bude hrát v Hradci.

Přerod rebela je dokonán.