Má za sebou, jak sám přiznává, nejhorší sezonu v životě. Ale teď si chce Dominik Graňák, slovenský hokejový obránce, mistr ligy v Česku, Rusku i Švédsku a vicemistr světa, spravit chuť v Hradci, jehož se stal posilou.

„Klub má stoupající tendenci. Je to hodně zajímavý tým, který má ambice, což platí i o vedení. Líbí se mi, že se tady nebojí mluvit o vysokých cílech,“ říká čtyřiatřicetiletý ofenzivní bek.

Mountfield posílil - i proto má velké ambice. Zavazuje vás to?
Ano, je s tím spojený tlak i očekávání. Ve sportu ale vždycky chcete být lepší než soupeř. Proto je pro mě Hradec zajímavý. Ve Švédsku jsem hrál poslední sezonu dole, pro mě to bylo až demotivující.

Je to tak, v Rögle jste spadli až do baráže. Ani vám osobně se nedařilo, nasbíral jste jen pět asistencí. Proč?
Byla to možná moje nejhorší sezona v životě, co se týče výsledků mých i týmu. Neměl jsem pocit, že v týmu mám místo, jaké bych chtěl mít, neměl jsem jasně danou roli, přesně jsem nevěděl, co ode mě chtějí. Přitom rok předtím to bylo úplně jinak.

Co se stalo?
Vidět, že tým je nějaký a trenér s tím nechce nic moc dělat… Vypadalo to, že je spokojený, nebylo to vůbec dobré. Přitom rok před Rögle postoupilo do nejvyšší švédské soutěže, měli jsme hodně mladých hráčů a bylo to zajímavé. Proto jsem zůstal. Jenže to bylo jako noc a den. Přitom já jsem se cítil fyzicky velmi dobře, asi i lépe než tu předcházející sezonu, ale hokejově to vůbec nesedlo.

Kvůli tomu jste se vzdal i účasti na mistrovství světa?
Fyzicky jsem se cítil výborně, ale herně ne. Ani nálada v reprezentaci nebyla nejlepší, ale to nebyl důvod, proč jsem se rozhodl nejet. Tentokrát jsem měl nějaký vnitřní pocit, že bych si potřeboval oddechnout a pořádně se nachystat na novou sezonu, abych do ní šel s čistou hlavou.

V té době už bylo jasné, že půjdete do Hradce?
Ano, už jsem mluvil s manažerem a trenérem. Věděl jsem, kam půjdu, kdy začne příprava. Začal jsem dříve než ve Švédsku, i na ledě jsme tak zhruba o dva týdny dříve než tam.

Proč jste přijal nabídku Mountfieldu?
Vyhovovalo mi to ve Švédsku i Rusku, mám rád svůj klid. Ale nabídka Hradce mě hodně oslovila hlavně proto, že jsem se několikrát bavil s panem trenérem Sýkorou, nastínil mi nějakou představu, co bych měl hrát. To rozhodlo nejvíc, těším se na to.

O co jde konkrétně?
Říkal, že potřebuje obránce, který bude hodně bruslit, rozehrávat puky, všechno rychle a přesně. Doufám, že budu moci podporovat ofenzivu, protože to jsem si za poslední dva roky moc neužil.

V české extralize jste nehrál deset let. Bude pro vás nová?
Určitě bude hodně jiná, sledoval jsem ji, i když jsem hrál jinde. Ale uteklo deset roků a hokej se velmi dynamicky mění, zvlášť poslední roky. Sám nevím, co můžu očekávat, ale nesnažím se na to nějak soustřeďovat, spíš na trénink, na první zápasy. Snažím se zvyknout na kolektiv a na to, co se ode mě bude očekávat hlavně na ledě. Že bych věnoval pozornost tomu, jak budou hrát jiné týmy, tak to ne.

V mužstvu, v kabině se cítíte také dobře?
Úplně bez problémů, parta je přátelská. Hráči, trenéři, maséři i kustodi mě všichni přijali úplně bez problémů. Cítím se velmi dobře. Navíc v Čechách jsem více méně doma, hrál jsem šest roků na Slavii, kromě slovenského občanství mám i české, mám tady část rodiny. Nemám pocit, že bych si lidsky musel zvykat na něco nového.

Takže přijímáte i tlak, kterýv Hradci bude? Mužstvo myslí výš než na bronzovou medaili z minulé sezony.
Už na Slavii jsem se to naučil, byli jsme pod permanentním tlakem. Když vás trénuje Vláďa Růžička, je úplně jedno, jestli jste na tréninku, nebo na zápase. Pořád je to stejné. Jako mladému hráči mi to strašně pomohlo. Pokud v klubu není vítězná nálada, tak je těžké to měnit. Tady je vidět, že ambice jsou, na papíře tým vypadá silný, ale to je jen jedna věc. Druhou je, jak si to sedne na ledě.

Čechoslovák má ve městě kus rodiny
Hradec Králové - Dominik Graňák o sobě říká: „Jsem Slovák.“ Za slovenskou hokejovou reprezentaci také odehrál velké zápasy, má stříbro z mistrovství světa.

Jenže jeho krev je spíše československá. Narodil se v Havířově, jako malý žil v Karviné, jeho maminka je Češka. Táta Slovák. Rodina se však, když byl malý, přestěhovala do Trenčína. „Používáme oba jazyky, já mám české i slovenské občanství. Sice jsem Slovák, ale pro mě to není rozdíl. Cítím se tu jako doma,“ vyznal se.

To platí konkrétně i o Hradci, jehož se stal posilou. „Shodou okolností tady mám bratrance, sestřenici a tetu, takže takové rodinné zázemí,“ prozradil.