On byl, a dodnes je, jednou z tváří hradeckého hokejového týmu ze 60. a 70. let minulého století. Václav Čergeť (75). V pátek mu v rámci oslav 90 let vzniku hokeje pod Bílou věží možná ukápne slza. Hokejisté Hradce Králové vyjedou na led v retrodresech ze sezony 1972/73. Vzpomínky na tehdejší éru ožijí.

„Už to uteklo. My jsme hráli pod širým nebem, klidně v dešti a v chumelenici. Teď mají hráči nad sebou střechu. Už je to jiné, ale pořád stejně hezké," vypravuje bývalý útočník, který za Hradec nasázel přes stovku gólů a jehož vytrvale lanařily do týmu Pardubice.

„Já byl zkrátka Hradečák, Pardubice pro mě byly vždycky jen perník," rozesměje se.

V Hradci jste strávil třináct let. Co vám z té doby zůstalo v paměti?
Už skoro nic. (usmívá se) Byla to krásné léta. Nezapomenutelná. V Hradci jsem byl od devětapadesátého roku, dva roky jsem byl na vojně v Pardubicích  a vůbec nehrál hokej. Když jsem se vracel z vojny, tak se Hradec hned staral, kde jsem. Začal jsem zase hrát a skončil až v roce 1974. Bylo to skoro čtrnáct let kariéry. Prachů za to tolik nebylo, ale zase byla zábava. Hokej jsme hráli dobrý, vždyť na nás chodily čtyři tisíce diváků. Dvakrát jsme hráli kvalifikaci o první ligu. Jezdila sem Plzeň, Vítkovice, Dukla Trenčín, Nitra. Nehráli jsme tak rychlý hokej jako dnes, ale určitě chytřejší.

Mrzí vás, že se vám nepovedlo dostat Hradec Králové na prvoligovou mapu?
To víte, že jo. V kvalifikaci jsme pokaždé skončili třetí, postupovali dva ze čtyř. Bylo to nádherné období. Atmosféra na stadionu byla fantastická. Bylo to srovnatelné s tou dnešní. My jsme měli cigi caga. Vám to asi nic neříká, co?

Ale ano, ten pokřik samozřejmě znám.
Byly dvě tribuny proti sobě a ty se povzbuzovaly navzájem. To trvalo celý zápas, cigi caga se řvalo pořád. Soupeři nám říkali, hergot, tady máte nejlepší fanoušky v Československu. Je to stejné jako dnes. Hradečtí fanoušci jsou zase nejlepší. Opravdu.

Vy jste si nejvyšší soutěž nikdy nevyzkoušel, i když podle mnohých jste na ni bezpečně měl. Třeba v Pardubicích o vás zájem nebyl?
Ale ano. Mohl jsem tam jít, ale já byl zkrátka Hradečák. Vždycky jsem Hradci fandil, ve městě si mi líbilo a Pardubice pro mě byly vždycky perník. (směje se) I když můj kámoš Milan Koďousek tam odešel. V Hradci jsem ho zažil jednu sezonu. Hned jsme si sedli. Byl to jeden z mých největších kamarádů.

Hrdost vám nedovolila přijmout nabídku z Pardubic, ale Koďousek tam odešel a stal se legendou klubu. Copak jste mu říkal?
Ale nic, to bylo jeho rozhodnutí. Trošku jsem mu záviděl, že hraje první ligu a já jen druhou. Naše kamarádství to ale vůbec nepoznamenalo. Dodnes se scházíme. A s dalším parťákem Frantou Bulíčkem mám jednu historku.

Povídejte..
Když jsme vyhráli druhou ligu, dostali jsme jako odměnu zájezd. Jednou do Švýcarska a jednou do Německa. Ve Švýcarsku to bylo skvělé, byli jsme tam snad dvacet dní, trénoval tam Láďa Kobera  a po jednom zápase přišel za mnou a za Frantou, jestli tam nechceme zůstat.

Lákalo vás to?
Ne. Sice bylo po osmašedesátým, ale já měl malého kluka, rodinu. Báli jsme se. Kobera nám říkal, ať se nebojíme, že rodina se za námi do roka dostane přes Červený kříž. Stejně jsme se báli a nezůstali tam ani jeden. Jen jsem chtěl říct, že jsem nemusel hrát jen v Pardubicích, ale klidně i ve „Švajzu".

Byla tehdy rivalita mezi Hradcem a Pardubicemi podobná jako dnes?
Ano, byla to krásná rivalita. Vzpomínám si, že jsme s nimi hráli v Hradci přátelák. Přišlo hodně lidí a my je porazili 3:2. Pamatuji si to, protože jsem dával třetí gól. Franta Bulíček tehdy hlídal Standu Prýla. Pořád kolem něj jezdil, jezdil, jezdil… Až se Prýl po druhé třetině naprdnul a šel si sednout do Grandu. (rozesměje se)

Několik let jste nastupoval v jednom útoku s Miroslavem Řehákem, ambasadorem nově vznikajícího hradeckého Klubu veteránů. Co bylo jeho předností?
Byl to chytrý centr jako hrom. Hrál jsem s ním a s mladým Milanem Parajem a strašně jsme si rozuměli. Oni měli tenkrát zůstat v Budějovicích, ale trenér Kobera se zasadil o to, že se po vojně vrátí do Hradce. Někde sehnal pro každého 30 tisíc a kluci zůstali v Hradci. Tenkrát to byly peníze, nikdo takové prachy nedostával. Kobera k nim strčil mě, že si prý budeme rozumět, a tak to i bylo. Hráli jsme spolu čtyři roky a pak jsem skončil.

Pracoval jste v ZVÚ, normálně chodil do práce.
Ano, dělal jsem v dřevomodelárně. Vstával jsem ve tři čtvrtě na pět, dělalo se od šesti do čtvrt na tři. Pak se šlo na trénink, na pivo a domů. Za vyhraný zápas jsme dostávali dvě stovky, pak i tři a měsíčně dvě stovky kalorného, jinak nic. To nebyly miliony jako teď. (směje se) Zase jsme ale dostali brusle, výzbroj, hokejky. V tomhle směru o nás bylo postaráno. Po osmašedesátým jsme už přestali chodit i do práce.

S kým jste hrál v Hradci nejraději?
S Martinem Pavlíčkem a s Frantou Bulíčkem, pak přišli mladej Paraj s Řehákem. S nima to bylo báječný. A nejhorší to bylo, když z Pardubic přišli Jiroutek s Vaňkem. To byli  pacholci.

Hradecký hokejový klub slaví 90 let od svého vzniku. V pátek proti Olomouci nastoupí v dresech ze sezony 1972/73. Těší vás, že klub sáhl do doby, kdy jste hrával?
To víte, že jo. Už to uteklo. My jsme hráli pod širým nebem, klidně v dešti a v chumelenici. Teď mají hráči nad sebou střechu. Už je to jiné, ale pořád stejně hezké.

Sezona 1972/73 se Hradci nepovedla. Dokonce jste skončili na sestupovém místě…
(skočí do řeči) … ale nikdy jsme nespadli. Vítěz druhé ligy, myslím že Čelákovice, postup odřekly a my v první lize zůstali.

Jste pravidelným návštěvníkem extraligových zápasů. Na koho se rád chodíte dívat?
Mrzí mě jedna věc, že se rozpadla první lajna. Kudrna, Mertl, Šimánek – to byli kluci, na které se krásně dívalo. Hráli technický a chytrý hokej, pro který mám slabost. Letos je to taky dobrý, ale až moc silový. I tak kluci hrají dobře, vyhrávají.

Máte v Hradci svého oblíbence?
Líbí se mi Červený, nakonec i Ihnacak není špatný. Mužstvo je hodně vyrovnané. Dřív byla jedna lajna, teď máme výborné hned tři.

Nezmínil jste Jaroslava Bednáře. Ten se vám nelíbí?
Naopak. Na něj jsem úplně zapomněl. To je přesně typ hokejisty, který se mi líbí. Prostě špička. Chytrý, technický, s holí umí parádní věci. Jak my říkáme: podívej, to je hlava.

Václav Čergeť.Vizitka - Václav Čergeť
Narozen: 25.2. 1940 v Kopidlnu
Civilní zaměstání: truhlář
Post: útočník (centr i křídlo)
Číslo dresu: 17
Hráčská kariéra: Kopidlno (krajský přebor), Hradec Králové (II. liga, 1961 – 1974), Jaroměř (divize, 1974 – 1984), ZVÚ Hradec Králové (1984 –  1994, odborářská liga).