Tahle práce ho ale neubíjí. Naopak.

Stačí pár minut a vidíte, jak je spokojený, plný elánu a pozor! Žádné naštvané grimasy, usmívá se. Tenhle svět impulzivního kouče miluje.

„To mi říká každý, že jsem tady omládl," vykládá s pusou od ucha k uchu.

V Rusku měl vždycky víc fanoušků než doma. Paradox? Ano, jenže velká země ho prostě bere, to je fakt!

Dost lidí z Ruska utíká, vy ale působíte, že ho máte rád. Je to tak?
Cítím se tady dobře a navíc tady máte nejlepší ligu v Evropě, soutěž je na hodně vysoké úrovni. A pak je tady třetí věc – proti Česku si mě tady víc váží.


Rozumím, když jednou nasadíte vysokou laťku, asi by ji člověk nerad snižoval…
Po minulé sezoně, když jsem skončil v Pardubicích, tak o mě projevili seriózní zájem. Ale na definitivní návrat do Česka je zatím ještě brzy.

Necítíte se ale tady někdy osaměle?
Tohle přijde určitě na každého. Ale zvykl jsem si, navíc je kolem mě pořád hodně lidí a pak mám dost práce. Letos je třeba ten kalendář tak nahuštěný, že není čas prakticky na nic, v pauze jsem nejel ani domů.

Co si vlastně trenér zjistí o městě, než do něj přijde?
Přece kam chodí hráči (rozesměje se) Ne, je důležité si najít nějakou zábavu mimo hokej, to znamená, jestli je ve městě divadlo, kino… Nějaké místo, kam se dá jít na večeři.

A to jste v Omsku našel?
No, byl jsem v Moskvě a v Petrohradě. Takže jsem se dostal trochu jinam… Na druhou stranu Omsk žije hokejem, lidi mě nabíjejí, všude v Česku by na vás už křičeli a vyháněli vás. Tady pořád posloucháte, že jste ten nejlepší. Nic jiného ve městě není, jenom hokej. Nedovedu si ani představit, co by se tady dělo, kdyby se nám ještě dařilo.

Zastavují vás i fanoušci na ulici?
Zastavují, ale tak to chodí po celém Rusku. Moskva má 12 milionů a taky vás zastavují a chtějí se fotit, to samé Petrohrad. Popularita hokeje se s KHL ohromně zvedla, pro Rusy je to veliká zábava. Najednou jsou tady osobnosti, na které nebyli zvyklí. Máte kanadské a americké hráče, pár let dozadu by si tohle nikdo nedokázal představit.

V Rusku se ale občas dějí věci, nad kterými zůstává (nejen hokejový) rozum stát. Vás třeba loni Petrohrad propustil, ačkoliv jste byli první v KHL. Tohle vám nevadí?
Ale tohle bylo logické. Já jsem to čekal.

Vážně?
Ano, ulevilo se mi, že to přišlo. Když jsme šli doprava, měli jsme jít doleva a naopak. Byli tam dva lidi, kteří neměli stejný názor. Všechno bylo podáváno, že je špatně, já byl pořád problematický typ a nikomu jsem to nemohl vysvětlit.

Štve vás, že v klubu, který má neomezené možnosti, jste neměl šanci dodělat práci?
Ale já žádné neomezené možnosti neměl. Nemohl jsem si vzít, koho chci. Přivedli mi hráče nějaké osmé pětky a „vyzkoušej je." Já ale nikoho takového nepotřeboval, chtěl jsem dva beky a dva centry do první a druhé lajny. Místo toho mi přivedli někoho jiného, s kým nešlo ani počítat. Neomezené možnosti měli trenéři dřív.

Teď ne?
Ne, tenkrát byli trenéři bozi. Teď se to mění a je to podobné jako u nás, vládnou manažeři


V současné chvíli ale na mě působíte ohromně spokojeně. Jste ve svém živlu?
Užívám si tuhle práci. Nemám rád, když je pořád volno a někde se sedí. V reprezentační pauze jsem třeba udělal takové minisoustředění, kdy jsme trénovali čtyřikrát za den. Všichni se divili, že to nezvládnou. Odškrtávali si každý trénink a pak byli nadšení, že to zvládli. Hráči za mnou přišli, že se bojí, prý nebudou moct chodit… Pak se cítili úplně jinak, věří si, posouvají se. To mě baví. Přijít do kabiny, udělat tři cvičení a jít domů? To by nebylo nic pro mě.

Takže na divadla byste stejně neměl moc čas. Váš život v Omsku se rovná jen hokej, nebo ne?
Vlastně je to pravda, skončí zápas a už z něj stříháme video, abychom měli mužstvu co říct, a připravujeme se navíc na dalšího soupeře, čas na odpočinek moc není. Když se hraje v sedm večer, dostanu se do postele ve tři ráno a hned druhý den chystáte tým na příští zápas.

V Praze jste tvrdil, že u mužstva jste za 20 let trénování nikdy neudělal tolik práce jako v Omsku. Nepřichází z toho kolotoče už únava?
Strašně mě baví, když vidím od hráčů nějakou odezvu. Začali tvrdě pracovat a dělají to, co chceme. Výsledky sice nejsou vidět, ale že se dostáváme herně někam jinam, to ano. Navíc se dala dohromady parta, kabina žije úplně jinak, není tam tak mrtvo. V 11 zápasech z 9 jsme byli jasně lepší a je škoda, že body zatím nepřicházejí, ale chyběl nám vždycky gól, trochu štěstí. Ta odezva mě nabíjí a baví.

A kdyby nepřišla?
Když jsem přijel a viděl, jak jsou hráči apatičtí, chtěl jsem hned po prvním dni odjet domů. Vidíte unavené, utrápené hráče bez nějaké přípravy… Pak tu chuť nemáte.

Je hodně obtížné pochopit ruskou mentalitu, abyste do jejich světa zapadl?
To je složité, hrozně složité. Starší hráči jsou parádní, byli zvyklí na dril a disciplínu a takhle se s nimi musí pracovat. Po dobrém toho moc nedokážete.

Takže v kabině spíš práskáte bičem?
Řekl bych to jinak: spíš se snažím o to, aby mě hráči pochopili a když se tohle povede, jim se to pak líbí. Nějaký dril být také musí. Teď za mnou třeba hráči přišli, že nechtějí na led. Tak říkám: Ne, ne, na led se jde. Oni vás budou pořád zkoušet a musí pocítit, že jste tvrdý. Ale nechci, aby šlo pouze o dril, pak se totiž vývoj hráče zabrzdí. Když na něj budete jen křičet, rozsype se. Jsme v takové situaci, že je lepší jít cestou vysvětlení a porozumění.

Je jednodušší ukočírovat hráče v Omsku než třeba v milionářském Petrohradu?
Nemyslete si, že hráči v Omsku nemají peníze. Neviděl jsem třeba takovou šatnu, jakou máme tady. Je v ní kinosál, tělocvična, jídelna, operační sál… To je neuvěřitelné a i platy jsou tady taky velmi slušné. Všichni říkají Petrohrad, Petrohrad… Ale třeba takové Dynamo Moskva je také velmi bohatý klub, i když se špatným stadionem, to samé CSKA. Podle sportovního a profesionálního srovnání nevyčnívá Petrohrad nad ostatními.

Co myslíte, není klubů v KHL už ale trochu moc?
Je, nejsou hráči. Průměrní hokejisté dostávají velké peníze… Ale o ty mi nejde, ať si vydělají, jenže problém je, že nemají kvalitu. V Omsku se třeba vyměnilo celé mužstvo z loňského roku. Nechci nikoho urážet, ale kvalita tady nebyla. Snažíme se to měnit za pochodu.

Češi v Omsku zanechali velmi výraznou stopu. Vzpomíná se na ně ještě?
Hráčů jako Jaromír Jágr, Roman Červenka nebo Dušan Salfický si rozhodně váží. Jsme populární i kvůli tomu, že umíme dělat v kabině srandu, naši hráči jsou oblíbení. Problém je, že nechtějí už tolik dělat.

Jste úspěšný trenér, ale angažmá u reprezentace se vám pořád vyhýbá. Prozraďte, lákalo by vás?
Lhal bych, kdybych říkal, že mě to neláká.

Proč myslíte, že jste na lavičce českého národního týmu nikdy nestál?
Tohle do novin říkat nebudu. Každého trenéra ten vrchol láká a rád bych se na něj taky postavil. Ale není vůle. Jednou jsme o tom s panem Králem (předseda hokejového svazu) docela seriozně hovořili, ale trvalo to jenom chvilku. Já sám nebudu nikoho prosit a někam volat. Musí být vůle se sejít, popovídat si, pak pracovat. A ta není.

Je pravděpodobnější, že se objeví zahraniční nabídka?
Už přišla, mluvilo se třeba o Slovensku.

A jednou i o Rusku…
Ale tam bylo jasné, že nevezme českého trenéra.

Takže taky zklamání?
Naopak, byl jsem jedním ze dvou kandidátů a to jsem docela koukal. Toho si strašně vážím. Ale nikdy se to nedotáhlo do konce, to je pravda. Jestli mi někde nevěří? To je otázka spíš pro jiné lidi. Já jsem připravený a ochotný udělat pro národní mužstvo všechno. Ale znovu říkám, myslím, že není a nebude vůle, aby to v Česku dopadlo.