Po návratu zpět do Hradce je jedním z nejpopulárnějších, ne-li nejpopulárnějším hokejistou Mountfieldu HK. V prosinci mu bude čtyřicet, avšak stále divákům dokazuje, že ze svého kumštu moc neztrácí. Na ledě i v kabině je Jaroslav Kudrna oporou extraligového týmu. Není proto divu, že vyhrál anketu Nejúspěšnější sportovec roku 2014 města Hradec Králové.

Co říkáte na to, že jste ovládl anketu?
Když to řeknu blbě, tak na stará kolena je to pro mě příjemné (usměje se). Kruh se uzavřel tam, kde jsem začínal s kariérou. Vrátil jsem se do rodného Hradce. Proto je fantastické, že jsem dosáhl takového ocenění. Každopádně se o něj zasloužili všichni spoluhráči i město, které do Hradce přitáhlo extraligový hokej. Takže faktorů, proč jsem teď tady, je více. Určitě do toho spadá kolektiv, atmosféra a částečné úspěchy, které se nám povedly v loňském roce.

Myslíte si, že váš triumf může mít na svědomí i fakt, že hokej v současné době vládne hradeckému sportu?
S největší pravděpodobností to bude jeden z důvodů, proč jsem vyhrál. Hokej je v Hradci asi sportem číslo jedna, tedy tím nejpopulárnějším. Je to vidět na diváckých návštěvách a asi i na výsledcích, kterých dosahujeme. Jsme hodně na očích. Tohle všechno tedy zřejmě hovořilo v můj prospěch.

Už jste zmínil, že coby rodný Hradečák nyní hrajete doma, ve svém městě. Pociťujete zvýšenou popularitu?
Hradečák jsem byl vždycky. Když už jsem šel hrát někam jinam, tak jsem se stěhoval prakticky sám. Rodina se mnou nebyla, děti nikde jinde do školy nechodily, jen za mnou třeba na měsíc přijely. Třeba v Rusku je tu chvíli učila manželka. Léto jsem trávil vždycky v Hradci. Po přesunu zpátky jsem v jednodušší situaci, neboť jsem doma. Užívám si to já, celá moje rodina, všichni známí i lidé z okrsku, ve kterém bydlím. Je to moc příjemné, nebudu říkat, že ne (usměje se).

Jsou vůbec nějaké dny, kdy byste potkal někoho, aniž byste se bavili o hokeji?
Nevím. Asi bych lhal, kdybych říkal, že nějaký takový den je. Hokej samozřejmě všichni prožívají, ptají se. Vědí, že jsem tady a jsem součást týmu. Chtějí vědět nějaké drby, chtějí to rozebírat. Pro mě je tedy hokej dennodenně tématem číslo jedna, teď před play off obzvlášť. Jsou různé sportovní akce, nedávno byl ples. Zkrátka se všechno motá kolem hokeje.

Je vám 39 let a stále si udržujete velmi dobrou výkonnost. Dá se na to vůbec najít nějaký recept?
Hlavně je zapotřebí zdraví. Ať už v loňské sezoně, tak i v té letošní jsem nebyl úplně v pořádku. Zranění se mně nevyhnula a zhruba jednu čtvrtinu jsem v obou případech vynechal. Doufám, že na play off už jsem v pořádku, a budu se snažit podávat co nejlepší výkony, abychom udělali nějaký slušný výsledek. Jinak recept na to snad žádný není. Určitě je také potřeba podpora rodiny a spoluhráčů. Měl jsem štěstí, že jsem po návratu domů narazil na výbornou partu. Kluci, ať už z mé pětky či ostatní, jsou úžasní. Navíc tím, že se daří, tak je pořád chuť do hokeje. Ono se pak do práce chodí o to příjemněji.

Zmínil jste play off. V něm jdou zápasy rychle za sebou. Jak se s tím tělo vypořádává v tomto úctyhodném věku?
Na rehabilitaci a regeneraci po zápasech, které jdou prakticky jeden za druhým, tolik času není. Ale na druhou stranu – toho vytížení zase tolik nemám. Trenér mě nedává na přesilovky ani oslabení, takže času na ledě mám tak akorát. Při oslabení si aspoň odpočinu. Jsou samozřejmě potřeba nějaké masáže, ale člověk se musí udržovat i aktivně. Rád jezdím na kole, letos jsem se byl projet už i venku.

Nemáte za vzor Jaromíra Jágra, u něhož to vypadá, že bude hrát snad do padesáti let?
(zasměje se) To je úplně jiný level. U nás starších hráčů je potřeba hlavně zdraví. Pokud bude, tak hokej máme pořád rádi a nedokážeme si to představit bez něj. Takže chceme hrát, bavit se hokejem a bavit lidi okolo. Jágra bych mohl mít za vzor v herních věcech, ale takhle dlouho hrát asi nevydržím.