Sedmkrát byl vybrán do sestavy pro mistrovství světa, hrál na olympiádě ve Vancouveru, místo Jágra, Eliáše nebo Židlického nosil na reprezentačním dresu kapitánské céčko, před šesti lety třímal nad hlavou pohár pro mistra světa a do televizních kamer řval jako pominutý.

Ano, Tomáš Rolinek!

„Nic většího jsem v životě nevyhrál. Byla to neskutečná euforie," vzpomíná šestatřicetiletý útočník v obsáhlém rozhovoru pro Deník.

V pátek začíná další šampionát v Rusku. 
Rolinek na něm nebude. Na reprezentaci se v tuhle chvíli necítí. „Moje myšlenky se upínají k pomoci Pardubicím. Abychom se zvedli a zase vystoupali tabulkou nahoru," přeje si.

Vůjtkovu týmu 
v Moskvě hodně věří. Proč? Vzhledem k přívalu zámořských omluvenek je 
v týmu hodně nováčků a ti prý budou mít hlad.

Tomáši, plno hráčů z NHL poslalo před letošním šampionátem omluvenku, nebo neprošlo výstupními lékařskými prohlídkami ve svých klubech. Připomíná vám to situaci z před deseti let, kdy do Rigy odjel také  tým bez velkých hvězd?
Když přijde tolik omluvenek najednou, na mistrovství jedou kluci, kteří by to nečekali. V Rize to byl můj případ. Teď je to hodně podobné, ale jedním dechem říkám, že mužstvo špatné určitě nebude. Kluci jsou vděční, že se poprvé dostali na šampionát a na ledě udělají všechno pro co 
nejlepší výsledek.

Vážně nemáte strach z průšvihu?
Rozhodující bude postoupit do čtvrtfinále a pak se uvidí. Ale nevím, proč bychom to neměli zvládnout. Tohle mužstvo bude mít velkou chuť.

V Lotyšsku 2006 jste odstartoval svoji neskutečnou reprezentační šňůru. Máte na váš první velký turnaj speciální vzpomínky?
Bylo mi šestadvacet, nebyl jsem úplně nejmladší, ale stejně jsem byl ze všeho vykulený. Trenéři mě hodně překvapivě vzali sebou a my hned hráli finále. Sice jsme ho se Švédskem prohráli (0:4), ale tenkrát to byl po olympiádě v Turíně obrovský úspěch. Pro mě to bylo první mistrovství 
a hned jsem měl na krku medaili. Celkově to byl skvělý zážitek.

Své první branky a zároveň 
i prvního kanadského bodu jste se dočkal až na svém třetím šampionátu v Quebecu. Vybavíte si ji?
Vybavím, protože byla nohou, stejně jako později plno dalších (směje se). Jestli si správně vzpomínám, tak to bylo ve čtvrtfinále proti Švédsku a branku jsem vstřelil Lunqvistovi. 
Na šampionátech jsem moc gólů  nedal, takže tenhle si moc dobře pamatuju. Vím, že ho přezkoumával videorozhodčí. Nakonec branku uznal, ale my stejně prohráli gólem v prodloužení.

O dva roky později jste byl 
v Německu poprvé kapitán 
a byl to šampionát, který se navždy zapsal do českých hokejových dějin. Zažil jste u hokeje větší euforii než po finálové výhře nad nadupaným Ruskem s Ovečkinem, Dacjukem a Malkinem?
Bylo to neskutečný, vážně neskutečná euforie… Už od čtvrtfinále se všechno stupňovalo. Porazili jsme Finsko na penalty, stejně pak Švédy a potom ve finále Rusko. Oni měli prakticky olympijský výběr. Co hráč, to megahvězda. Strašně nás válcovali, měli spoustu šancí, ale my měli v brance fantastického Tomáše 
Vokouna. Nic většího jsem v hokeji nedokázal a nevyhrál. Proto ta obrovská 
radost.

V průběhu turnaje jste byli kousíček od největšího maléru českého hokeje, akutně vám hrozila neúčast ve vyřazovacích bojích. Kde se ve vás vzala síla celý turnaj otočit a vyhrát ho?
Na štěstí nevěřím, ale my měli vážně neskutečnou kliku. Abychom tam něco uhráli, museli jsme posledních pět zápasů vyhrát. 
Začalo to Lotyšskem, které jsme museli porazit, abychom vůbec měli šanci postoupit do čtvrtfinále. To jsme zvládli, ale hned druhý den jsme museli vyhrát nad  Kanadou. Zase to vyšlo a tam se začal rodit tým. Je to hrozné klišé. Když se něco vyhraje, tak se o partě pokaždé mluví, ale tenkrát to tak bylo. Počínaje realizačním týmem a konče náhradníky bylo všechno hrozně krásný. Neměli jsme jediný problém, všechno klapalo, vztahy mezi klukama byly super. Nikdo nevybočoval, nikdo si nehrál na mistra světa. Hráči se znali z Evropy, což byla naše velká výhoda. Rusové byli ve finále strašně silní, ale my je stejně udělali.

A vy jste závěr finále strávil na trestné lavici…
(odfoukne si) To je jediná kaňka na celém mistrovství. Ze zlata jsem se nemohl radovat s klukama, prožít euforii na střídačce. Na trestný jsem byl strašně nervózní, vteřiny neutíkaly. Oni hráli šest proti třem, na ledě měli všechny esa. Štěstí bylo, že Malkin udělal faul na Mojžíše, přesilovka se trochu rozředila. A já jen seděl a modlil se. (usmívá se) Věděl jsem, že kdyby Rusáci srovnali, je to moje chyba.

Jágr po prohře s Norskem tvrdě zkritizoval zámořské hráče, kteří  se omluvili. Doslova 
řekl, že by měli členům zlaté generace líbat prdel. Jak velký ohlas to vzbudilo v kabině?
Když se nad tím zpětně zamyslím, tak nám Jardova řeč pomohla. Byl toho plný internet, každý si to mohl přečíst. V týmu bylo hodně nováčků, všichni si uvědomili, že mohou být vděční za účast na  na mistrovství. Zabralo to, Jágrova výpověď byla dalším dílem do mozaiky.

Vy jste si přisadil tím, že s Jágrem naprosto souhlasíte, což se  v Americe dotklo Patrika Eliáše a dal vám to patřičně najevo.
Cítil jsem to stejně, proto jsem se vyjádřil v podobném duchu a stojím si za tím dodnes. Po olympiádě se na šampionát nikomu nechce. Sezona je dlouhá, jste náchylnější ke zraněním. Za rok v Bratislavě jsme si to s Patrikem vysvětlili, byli tam i další hráči z NHL. Všechno se urovnalo.

V Německu vám to sedlo 
i osobně, vstřelil jste čtyři góly, byl jste nenahraditelným v oslabení.
Takhle jsem to nikdy nebral. Jasně, něco mi tam spadlo, dal jsem branku ve finále. Je to hezký, ale 
k celkovému výsledku musí vždycky přispět všichni hráči. Někdo dává góly, jiný tvrdě dře dozadu, jen jeho práce není tolik vidět, ale přínos pro tým má stejný.

Jaké to bylo šéfovat Jaromíru Jágrovi?
Poprvé jsem céčko dostal v Karlových Varech na turnaji Euro Hockey Tour. Bylo to obrovské překvapení, ale říkal jsem si, že někdo ho dostat musel. To, že mi pak trenéři věřili i pro mistrovství světa, byla neskutečná pocta. Že vůbec měli odvahu mi ho dát, to před nimi smekám klobouk. (rozesměje se) Jasně, normálně by byl kapitánem Jarda Jágr, ale on to dělat nechtěl.

Naposledy jste se objevil na šampionátu v Bělorusku před dvěma lety. Bylo to vaše reprezentační adieu?
Věk nezastavíš a nakonec veteráni mají taky mistrovství, ne? Jsem soudný. Moje myšlenky se upínají k pomoci Pardubicím. Abychom se zvedli a zase vystoupali tabulkou nahoru. Samozřejmě že bych si nároďák ještě dal, ale vím, že přednost mají mladší a navíc moje výkonnost momentálně není taková, abych se mohl rovnat s evropskou špičkou.

V závěru sezony jste marodil s kolenem. Jste po operaci stoprocentně v pořádku?
Musím zaťukat na všechno okolo sebe, že ano. Nic mě neomezuje a jsem v tréninku. Věřím, že v Pardubicích generální manažer společně s trenérem složí kvalitativně a charakterově lepší tým a my se posuneme. Netvrdím, že budeme hrát nahoře, ale hlavně se nesmíme plácat dole jako loni. Byla to obrovsky psychicky náročná sezona. 
Podruhé to nechci zažít.