Jeho kouzla už nespatříte. PATRIK MARTINEC končí hokejovou kariéru. V devětatřiceti letech dává vale profesionální dráze. Uzavřel ji stylově.
V daleké Jižní Koreji se stal nejužitečnějším hráčem Asijské ligy a s týmem Anyang Halla vyhrál základní část, play off i Korejský pohár.
„Končit se má v nejlepším. Poslední rok byl vydařený. Už hrát nebudu. Od klubu mám nabídku na pozici kouče. Předkládají mi k podpisu dvouletý kontrakt,“ říká hokejista, jenž v sezoně 1992/93 vybojoval s Hradcem Králové historický postup do extraligy.

Stali jste se prvním týmem korejským , který vyhrál Asijskou ligu. Byla to senzace?
Za pět let mého působení v Anyang Halla jsme byli pokaždé v play off, ale nikdy jsme nevyhráli žádnou sérii. Letos jsme už byli pod tlakem. Vedení klubu chtělo do finále. Navíc kvůli olympiádě hrála play off jen čtyři mužstva. Na nás v prvním kole vyšel zrovna druhý korejský tým.

Tedy série dvou velkých rivalů?
Přesně tak. Třeba u nás je mezi Spartou a Slavií velká rivalita, ale tam to bylo ještě něco většího. Mezi majiteli, managementem.

Vyhrocenou sérii jste zvládli.
Ano. Hrálo se na tři vítězná utkání s tím, že lépe postavený tým po základní části hraje první tři utkání doma.

Prosím?
Takhle to tam funguje. Kdyby došlo na čtvrtý a pátý zápas, tak se hraje na ledě toho horšího. Proto na nás, jako na vítěze základní části, byl dost velký tlak. Doma třikrát po sobě vyhrát není jen tak. Navíc po měsíční pauze způsobené olympiádou. Před semifinále bylo cítit zvláštní napětí, ale naštěstí se nám povedlo je porazit.

A čekalo vás finále.
Z Korejců po postupu všechno rázem spadlo. Cítili se jako vítězové ligy. Tak jim říkám: „Vždyť máme před sebou ještě finále. To můžeme taky vyhrát.“ Moc to nechápali. Byli jsme první korejský tým ve finále Asijské ligy, tak si to užívali. Navíc po vyřazení velkého rivala. Ve finále jsme šli na tým Cranes, s kterým jsme minulou sezonu vypadli v semifinále v sedmém zápase doma. Letos to bylo znovu hrozně vyrovnané. Hrála se čtyři prodloužení a na rozhodující duel jsme letěli do Japonska. V power play jsme vyrovnali a v nastavení vstřelili rozhodující gól finále.

Jak slaví Korejci titul?
Oslavy na ledě jsou všude stejné.Veliká radost, předání poháru, pak hukot v kabině. V Japonsku jsme vyrazili rovnou do baru, pak jsme přeletěli nazpátek do Soulu. Z letiště nás odvezli do hotelu, kde bylo připravené velké pódium, pozvaných bylo patnáct set hostů. Probíhala velká party, která trvala dva dny. Záleželo, kdo jak vydržel.

Dokážou se při oslavách odvázat?
To víte, že jo. Taky se umí krásně opít.

Jak je hokej v Jižní Koreji populární?
Že by nás lidi poznávali na ulici, to ne. Když jsme tam před pěti lety přišli, tak v Koreji hokej skoro nikdo neznal. Totální popelka. Byl tam baseball, basketbal a fotbal. Od té doby se dost změnilo. Třeba letos se poprvé povedlo, že všechny domácí zápasy finálové série vysílala státní televize. Nejenom satelitní. A od prosince jsme měli pokaždé vyprodáno. Došlo to tak daleko, že třeba v soupravě metra, kde jsou umístěné televize a běžně na nich lidé sledují kvanta reklam, tak vysílali náš zápas.

Někteří možná viděli hokej poprvé v životě. Nemyslíte?
(usmívá se) Možné to je. Náš klub sídlí na předměstí Soulu v Anyangu, kde žije asi 800 tisíc lidí. Zde hokej populární je, znají i nás hráče. Navíc tam žije hodně Kanaďanů a Američanů, kteří učí v místních anglických školách. Proto na zápasy chodily třeba celé školy. Učitel zavelel, jde se na hokej, a šlo se.

V Japonsku a Koreji je hodně oblíbená NHL. Doháníte je v popularitě?
Především v Japonsku je poměrně sledovaná. V Asijské lize hrál Esa Tikkanen, Claude Lemieux. Ale taky respektují český hokej. Náš trenér byl na olympiádě ve Vancouveru a tvrdil, že nejlepší byli Češi. Tak mu říkám: Tos byl asi na nějaký jiný olympiádě. Kde si byl? (pobaveně) Jenže on viděl na živo jen zápas Česko – Slovensko, který se mu hrozně líbil.

V letošní sezoně jste posbíral individuální ocenění v Asijské lize. Vyhrál jste cenu pro nejužitečnějšího hráče základní části. Možná víc znají Martince, ne? Co říkáte?
Takhle… Letos jsem byl v roli hrajícího trenéra, což pro mě byla novinka. Člověk neví, co od toho čekat. Když jsme tam byli tenkrát s kluky Nedvědovými a s panem Vejvodou, tak jsem třeba vyhrál bodování celé ligy. Také to pro mě byla dobrá sezona, ale letos to bylo umocněné tím, že jsme vyhráli úplně všechno – play off, základní část i Korejský pohár.

Je složité trénovat Korejce?
Oni jsou strašně pracovití, učenliví. Určitě mají disciplínu. Nejtěžší je, získat si jejich důvěru. To dost dlouho trvá. Jsou zvyklí setrvávat ve svých stereotypech. Odmala jsou zvyklí na jejich dril a něco změnit, je dost obtížné.

Vás Korejci už znali delší dobu. Měl jste usnadněnou roli?
Spíš jsem to měl ulehčené tím, že jsem s nimi ještě hrál.

Jakou má pozici trenér? Mluví mu třeba vedení klubu do práce podobně jako je to běžné v Česku?
Tam je rozdíl v tom, že majitel klubu všechno platí. A platí doopravdy. U nás si někdo na majitele jen hraje, ale z kapsy nevyndává svoje peníze. A pozice trenéra? To je dáno asijskou mentalitou. Starší člověk nebo nadřízený je autorita. Když trenér něco řekne, tak to platí. Nediskutuje se jako u nás. Do kabiny přijde manažer klubu a tím, že má postavení, tak ho všichni respektují. Nikdo nepochybuje o jeho rozhodnutí. Prostě to tak je a hotovo.

Mělo vítězství v Asijské lize
odezvu i v českých hokejových kruzích?
Kluci, kteří se mnou v Anyangu dřív hráli, tak si dovedou představit, jakou úroveň liga má. Když řeknete, že hrajete hokej v Koreji, tak si český národ pomyslí bůhvíco. Myslím, že i spousta českých novinářů se dívá na japonský hokej s dost velkým despektem. Ale jenom proto, že ho neznají. My víme, že hokej hrají Poláci nebo Slovinci a respektujeme ho. Ale Asijce ne, protože s nimi nemáme žádný kontakt. V dubnu jsem byl v Lublani na mistrovství světa skupiny B na zápase Korea – Polsko. Poláci vyhráli 5:2, ale střely na bránu byly 36:13 pro Koreu. A to si vezměte, že tenhle korejský nároďák neodehrál před turnajem jediný přátelský zápas, neměl soustředění. Ti kluci přijeli rovnou na šampionát. Bez taktiky, bez systému. A dovedli hrát s ostatními vyrovnaný hokej.

Uchytil by se některý korejský hokejista v extralize?
Jsem přesvědčený o tom, že jo. Problém je v tom, že doma mají velice slušné podmínky. A pak musí na vojnu. V Koreji je povinná dvouletá vojenská služba i díky jejich válce se Severní Koreou. To je dost limituje v odchodu do zahraničních lig. Ale prosadili by se. Neměli by problém v tréninku. Na dril jsou zvyklí. Spíš by museli přivyknout na odlišný styl života. Vezměte si, že v Soulu je téměř nulová kriminalita. Neexistuje, aby mi někdo něco ukradl. To je nemyslitelné.

Předpokládám, že na to jste si s rodinou rychle zvykli.
(směje se) To jo. Ale hlavně děti jsou tam spokojené. Všude je bezpečno. Lidé se navzájem ctí. Holky se naučili jíst hůlkami. Jen první rok to bylo těžší. Nebylo tam ještě tolik cizinců, v restauracích jsme seděli na zemi. Dneska se Soul tak změnil, že najít klasickou korejskou restauraci, je problém. Na každém rohu jsou fast foody.

Jak dlouho hokejista vydrží v restauraci sedět na zemi se svým opotřebovaným tělem?
(pokyvuje) Hodně se chodí na společné obědy. To pro mě bylo vždycky utrpení. Korejci vydrží v tom jejich tureckém sedu strašně dlouho. Já jsem po třech minutách vyřízenej. Pak už jen pololežím, polosedím.

Ovládáte korejštinu?
Dřív jsme měli v klubu tlumočníka, který překládal z češtiny do korejštiny. Teď už jsem v klubu z Čechů sám, proto se tlumočí do angličtiny. Co se týče komunikace, tak to byl nejtěžší rok. Ale zase super škola. Nutí vás to učit se korejsky nebo anglicky. Na velký povídání v korejštině to není, ale základní věci umím.

Zůstanete v Anyangu ještě další rok?
Už vloni jsem přemýšlel, že bych se vrátil. Jenže rodině se v Soulu líbilo, tak jsem prodloužil. Teď stojíme před stejným dilema. Starší dcera půjde do deváté třídy, čeká ji zlomový rok. Všechno musíme zvážit. Každopádně hrát už nebudu. Hráčskou kariéru jsem uzavřel.

To jste mě překvapil.
Končit se má přeci v nejlepším, ne? Poslední rok byl vydařený. Už hrát nebudu. Od klubu mám nabídku na pozici kouče. Nabízí mi dvouletý kontrakt.

V roli hlavního trenéra?
Měl bych na starosti všechny tréninky, přípravy na zápas. Ale hlavní kouč by byl napsaný Korejec.

Kdy chcete mít jasno?
Do konce května. Už zbývá jen pár dnů.

Nepřesvědčila by vás ani nabídka z extraligy či první ligy?
Z první ligy určitě ne. Řeknu to takhle: začínal jsem v Hradci, v Pardubicích. Pak byl ve Spartě a ve Slavii. Ono se potom složitě přestupuje třeba do Třince nebo do Karlových Varů. Když pak vidím několik zápasů a sleduju, kam český hokej směřuje, tak opravdu ne. Vždyť v Litvínově je nejlepší „Alby“ Reichel, na Kladně Patera, v Brně Dopita. Vlastně čtyřicátníci. Jak je to možné? V pětačtyřiceti přijde Hašek a dokáže vychytat titul. Samozřejmě. Klobouk dolů před ním, ale něco je asi špatně.

Je vám to líto?
Jistě. Je mi to líto. Český sport není tam, kde by měl být. Člověk občas přijde vypomoci do školy na hodiny tělocviku a když vidíte připravenost dětí, tak si říkám panebože! To je vážně katastrofa. Divil byste se, že děti neumí ani kotrmelec.

Jak říká s oblibou David Pospíšil: českému sportu chybějí děti, které dřív lezly po stromech.
Je to tak. Lákadel je mnohem víc, než bylo za nás. My jsme byli neustále venku, uměli jsme každý sport. Můžeme si ho i kdykoliv dnes zahrát. Když pojedu s partou na dovolenou, tak půjdeme na tenis, na nohejbal, na volejbal. Byl jsem se podívat na přípravu Sparty. Oni tyhle sporty ani hrát nemůžou! (zvýší hlas) Prostě by si nezahráli. Nešlo by jim to.

Jak z toho ven?
Všechno začíná od škol. Jako kluk jsem musel plnit odznaky zdatnosti. Tělocvik nebyl o tom, jít si v riflích na hodinu odpočinout. To úplně vymizelo. Vymizely nároky na děti. Nic se nevyučuje.